Jiří Moulis jako předseda městského národního výboru byl patrně jediný komunista, jehož lidé zbožňovali a on je během okupace nezklamal. Postavil se proti okupantům. Celý život za to pak platil. Po revoluci se krátce vrátil.
„Díky tátovi byl Liberec jedním z nejpřitažlivějších českých měst. Konaly se tu výstavní trhy, koncerty, lidé tu svobodně dýchali, město bylo plné výtvarných děl a soch,“ připomíná éru starostování svého otce Moulisův syn Jiří.
Moulis byl ale oblíbený mezi lidmi. Nevlastnil totiž řidičský průkaz, a tak všude chodil pěšky a na potkání se vybavoval. „Šel třeba na procházku, viděl někde nepořádek a hned z domova volal kompetentním lidem, ať to uklidí,“ dokládá Moulisova manželka Jiřina.
Vše utnula okupace vojsk Varšavské smlouvy. Moulis jako nejvyšší představitel Liberce byl sice v KSČ, patřil ale vždy k reformnímu křídlu, které prosazovalo uvolnění poměrů a rovnoprávnost.
Okamžitě na radnici přijal dramatika Václava Havla a herce Jana Třísku. Havel pak Moulisovi dokonce napsal několik proslovů, na což později, již jako prezident vzpomínal s humorem: „Byl asi jediný komunista, jemuž jsem psal řeč,“ řekl Havel v roce 2003.
Moulis se dohodl s partou trampů
Moulis umožnil Třískovi s Havlem vysílat z Liberce své komentáře v rozhlase a televizi, sám se mezitím dohodl s partou drsných libereckých trampů na tom, že oni zastanou „špinavou práci“, kterou Veřejná bezpečnost nemůže provádět: sundávali z domů názvy ulic, otáčeli cedule a všemožně znepříjemňovali okupantům pohyb ve městě.
„Já byl mezi nimi. V noci jsme sundávali z baráků cedule, měl jsem toho doma ve sklepě celou bednu. Přes den jsme museli hlídat radnici, aby tam nechodili nežádoucí lidé,“ popisuje syn Jiřího Moulise. Parta vlasatců, jíž šéfoval vůdce zvaný Farář, pak dělala ochranku lidem z radnice a večer posedávala kolem jako skupina desperátů.
Pak ale Sověti radnici obsadili se zbraněmi. „Ještě mi stihl poslat zprávu, ať dnes nespím doma, ať přenocuju jinde, že po nás jdou. Je tam pak drželi, nevím jak dlouho. Pamatuju si, jak pak vyprávěl, že potřeboval jít hrozně moc čůrat a oni je ti Rusáci doprovázeli i na záchod. Za ním kráčel Rusák s bajonetem. Táta ho okřikl: Dej to pryč, nebo ti to pochčiju,“ líčí tehdejší události Moulisova manželka, dvaadevadesátiletá paní Jiřina.
V roce 1969 Moulis odevzdal stranickou legitimaci, věděl ale, že vyloučení by jej stejně neminulo. Komunističtí normalizátoři se mu pak mstili. Dělal jen podřadné profese.
Rodina musela po nocích navlékat korále
„Nesl to těžce, v baráku s námi bydleli samí kovaní komunisté. Nechali ho dělat dělníka v bytovém družstvu, po nocích s mámou navlékali korále,“ popisuje hořká 70. léta Moulisův syn Jiří.
„Dokonce kontrolovali jeho plat, aby si náhodou nevydělával příliš mnoho. Museli jsme prodat gauč, jeho oblek, abychom měli na jídlo,“ podotkla Jiřina Moulisová.
Po revoluci v roce 1989 byl první, za kým tehdejší Občanské fórum šlo, aby se vrátil do funkce starosty. „Byl studnicí nápadů. Slušný, ochotný, milý. Opravil Masaryčku, náměstí před radnicí, položil základ rozvoji města. A stačil mu na to rok,“ vzpomíná polistopadová liberecká politička Dagmar Helšusová, která Moulise přemluvila k návratu.
Ve funkci vydržel do prvních svobodných voleb v roce 1990. Pak na něj kdosi vytáhl, že sloužil u StB a šance na zvolení primátorem byly mizivé. „Už když se přistěhoval do Liberce, bylo to s tímto cejchem. U StB opravdu kratičkou chvíli po válce byl jako mladej kluk, věřil v různé ideály. Záhy z toho vystřízlivěl a zjistil, kudy cesta nevede, ne jako jiní,“ dokládá Moulisův vnuk Jan.
Dagmar Helšusová vidí Moulisovo angažmá u StB shovívavě. „On nikomu neublížil, ale vyhodnotil, že tato jeho krátká životní epizoda by poskvrnila město, což si nepřál. Proto již nekandidoval. A vidíte, dnes máme estébáka premiérem,“ rýpla si Helšusová.
Moulisova manželka Jiřina vzpomíná, že její manžel to těžce nesl. „Přišel domů a plakal. On totiž Liberec miloval a doslova pro něj dýchal.“ V penzi se pak již věnoval hlavně četbě a vnoučatům.
„Moje cesta ze školy vedla hned k němu. Dělal se mnou úkoly a pak jsme hráli kanastu. Byl to dobrý člověk, hodný a poctivý, neměl rád protekci a nesnášel lhaní,“ hodnotí svého dědečka Jan Moulis.
Jiří Moulis zemřel v roce 2004 ve věku 79 let. Dodnes je jediným „dvojitým“ starostou, jehož město mělo.