Na procházku za utrpením se v Turnově schází třicet lidí. Výklad o středověkém a raně novověkém trestním právu začíná u radnice na náměstí Českého ráje. V minulosti tam fungovala šatlava, ve které byli vězni vyslýchaní a kde se vynášel rozsudek.
„Tenkrát prakticky neexistoval trest odnětí svobody, byla jen zadržovací vazba. Další rozdíl oproti dnešku je, že lidé ve vazbě nedostávali najíst a napít. Když to byli místní, tak jim něco nosili příbuzní. Pokud ne, tak je jednou denně biřic vyvedl v okovech ven, nejčastěji před kostel, a museli žebrat,“ vypráví historik turnovského muzea Jiří Zoul Sajbt.
„Mučení bylo běžnou praxí, protože se věřilo, že až při tortuře člověk opravdu řekne vše po pravdě. Pokud je nevinný, tak se nepřizná a Bůh mu dá sílu mučení přetrpět. To se odbouralo až za Marie Terezie, která zrušila útrpné právo jako způsob odhalování trestných činů,“ doplňuje.
Nápad na procházku s výkladem vzešel z výzkumu, do kterého se Sajbt pustil během covidu.
„Téměř všechno bylo zavřené a my jsme měli čas bádat. V té době se nám podařilo identifikovat místa, kde byla popraviště v celých severovýchodních Čechách. Zjistili jsme, kde bylo popraviště i v Turnově. A to mě následně posunulo k tomu, že bych mohl pro lidi udělat výpravu věnovanou cestě trestance takhle v exteriéru,“ přibližuje Sajbt.
Lavičky jako stavební materiál
„Trasa je historicky přesná. Když byl vynesen hrdelní rozsudek, tak se šlo Dvořákovou ulicí až na popraviště, které se nacházelo v dnešní Hruboskalské ulici. “
Historik dále vypráví, jak fungovala justice a ukazuje na zajímavosti, které by návštěvníci míjeli, kdyby touto cestou šli před čtyřmi sty lety. Ve Dvořákově ulici bývalo třeba několik katovských laviček, které sloužily odsouzeným. Před výkonem trestu si mohli na kteroukoliv z nich sednout.
„Po celé cestě jich údajně bylo dvanáct, dochovaly se dvě. Když se kamenné lavičky rušily, tak se materiál rozprodal. Těch deset laviček tu mají lidé třeba v základech domů nebo z nich mají několik schodů a ani o tom nevědí,“ uvádí Sajbt.
Katovi se každý vyhýbal
Trasa je dlouhá asi tři čtvrtě kilometru a celý výklad zabere zhruba hodinu a půl. „Dělám čtyři zastávky a všechny jsou důležité pro to celkové pochopení. Nejvíc lidi zajímá třetí zastávka, kterou věnuji katovskému řemeslu,“ upřesňuje historik.
Kat byl vyloučenou a sníženou osobou, se kterou nikdo nechtěl přijít do styku. Při výkladu se dozvídáme, že katovská rodina měla třeba i svoji lavici v kostele, aby si k ní někdo nesedl a neznečistil se. Kat měl i svůj vlastní stůl v hospodě.
Když se katovi nepovedla poprava na první pokus, brali to lidi jako zbytečné trápení, ke kterému člověk nebyl odsouzen. Podle Sajbta jsou dochované i záznamy o tom, že pak dav kata zlynčoval.
„O katech z Turnova máme jen pár dílčích zmínek. O popravených se nám nedochovaly prakticky žádné informace, Turnov totiž několikrát vyhořel a s ním i většina záznamů,“ vysvětluje. V regionu se dochovalo těchto historických údajů málo. Obecně se ale dá říct, že nejtvrdší tresty padaly za vlastizradu, protože zrada na panovníkovi se chápala jako útok na celý stát.
Oběšený visel značnou část roku
Procházka s výkladem končí zhruba v polovině Hruboskalské ulice, kde dřív stálo městské popraviště.
„Popraviště se vždy stavěla na frekventovaných místech, často u hlavních cest. Oběšeného nechávali na šibenici značnou část roku. Kat ho sundával, až když se začal popravený rozkládat,“ vykládá Sajbt.
„Chodil jsem v Turnově na základní školu, vyrůstal jsem tady a vůbec jsem nevěděl o katovské lavičce, nebo že tu vůbec bylo popraviště. Všechno pro mě bylo nové a bylo to moc hezké,“ sděluje své dojmy po jedné z procházek Jiří Novák. Stejný názor má i účastnice Markéta Crane. „Líbilo se mi to moc. V Turnově jsem se narodila, ale hodně věcí jsem vůbec neznala a jsem ráda, že jsem šla. Bylo to i hodně informačně nabité,“ potvrzuje.
Poslední prázdninová procházka se konala 13. srpna.