V květnu vám bylo úctyhodných 80 let. Přesto, když se člověk podívá na kalendář Olympiku, hrajete skoro pořád. Jak to zvládáte? Máte na to nějaký trik?
Hlavně nepřestat. Největší stres jsem měl, když byl covid a devět měsíců jsme nehráli. Čím déle to trvalo, tím víc se mi do hraní nechtělo, až jsem si říkal, že už to nikdy nemůžu nahodit. Zlenivěl jsem, přestal jsem chodit na tenis, byl jsem doma, seděl jsem v křesle a čuměl na televizi. Úplně jsem ztratil zájem. Bál jsem se, že to už nenastartujeme. Ale nastartovali.
Oslavencem nejste letos jen vy, ale i kapela – ta slaví šedesát let. Co to pro vás znamená?
Fakt to rychle uteklo. Je to moje celoživotní zábava, celoživotní koníček a celoživotní povolání. Takže se toho nechci zbavit ani teď. Každá minuta na jevišti mi dělá dobře. Zaplaťpánbůh, že můžu na tom jevišti být, že mám dobrou fyzičku, psychiku, že si ještě všechno pamatuji. A hlavně – ještě pořád přijdou lidi, to je důležité. Kdyby přestali lidé chodit, bylo by obtížné hrát dál. A na nás chodí pořád strašně moc lidí a spousty generací. Jen moji vrstevníci už skoro nechodí, ti už to mají většinou za sebou. (smích)
Vy přitom hrajete nejen na velkých akcích, jako je právě Benátská!, ale také na různých městských slavnostech, zároveň máte vlastní šňůru. Je v tom nějaký rozdíl?
Festival je nejvíc zavazující. Kapela na něm vždy vydá nadstandardní výkon. Na normálním koncertě není konkurence, tam si můžeme dělat, co chceme. Tady se ale ví, že zleva kouká jedna kapela, zprava druhá. Takže i pro návštěvníky festivalu mají koncerty přidanou hodnotu.
Vnímáte ostatní kapely jako konkurenci?
Moc už ne. Kdo nám může konkurovat? Věkově nikdo, akorát kolegové ze Stounů. Ty nás teď docela drtěj, taky slaví šedesátku a jezdí trochu větší sály. Ale jinak to je stejné, jak říkám z legrace. Teď hráli v Madridu, my byli v Berouně, to je v podstatě to samý. (smích)
A naopak – jaké je potkávat se s interprety, se kterými jste spolupracovali? Chvíli před vámi zpívala na stejném pódiu Petra Janů, se kterou jste nazpíval dva populární duety. Je v tom nějaká nostalgie?
Já to tak nemám. Když se ten projekt začíná vyrábět, tak se do něj ponořím, co to jenom jde. Ale když skončí, tak to pak pomalu odeznívá. Třeba i desky, které vydáme, mají určitou dobu, kdy si to ještě sem tam pustím, ale pak to uhnívá, až to najednou skončí. A zase začnu dělat na novém projektu. Je to nekonečná práce.
Spousta kapel má písničky, které už nechce hrát. Některým se dokonce zhnusí. Máte to taky tak?
Ne, nemám, můžu hrát všechno. Nic se mi nehnusí. Samozřejmě taky některé úplně nemusím, ale bylo by divný, kdyby se mi líbilo všech těch sedm set, co jsem natočil, nebo tisíc, co jsem složil. Ale všechny písničky, co máme v repertoáru, hraju rád.
Vy jste byli jako kapela úspěšní za minulého režimu, ale podařilo se vám zůstat na vrcholu i po roce 1989. Jak na tu změnu vzpomínáte?
Euforie z revoluce u mě stále neskončila. Pořád jsem jako ve snu, i když je to už přes třicet let. Pořád to cítím v zádech a je mi z toho dobře. A opravdu toho využívám – hodně cestuji, několikrát jsem projel svět, furt jsem někde pryč. Navíc jsem nadšený, když jedu do Itálie a nikdo mě nezastaví na hranicích.
V čem si myslíte, že je síla, nebo řekněme kouzlo kapely Olympic?
Olympic měl tu kliku, že jsme v první vlně českého big beatu ukázali cestu, že není třeba zpívat anglicky. Naši první písničku Dej mi víc své lásky si před rokem moje tehdy devítiletá dcera zpívala sama od sebe. Já to přitom doma nehraju. Ptal jsem se jí, odkud to zná. Prý si to zpívaly holky ve škole. Řekl jsem jí, že jsem to složil já, a ona byla celá překvapená. V tom to je, ty písničky jsou prostě dobrý a nadčasový. Ta písnička má přes 55 let a osloví i současnou devítiletou holku. Takových písniček máme prostě moc. A i když jsme už třicet let nevydali žádný rádiový hit, tak přesto to nepoznamenalo naši popularitu.
Domníváte se, že by nějaká současná česká kapela mohla dosáhnout takových úspěchů jako Olympic?
Já mám rád Arakain. Když jsem s nimi před revolucí točil pořad Rockmapa, říkal jsem jim: Kluci, vám to určitě dlouho vydrží. A pak samozřejmě Kabáti. Všechny jejich písničky mají skvělé texty. Arakaini mají s texty trošku problém. Měli třeba období, kdy jim texty psal bedňák. Ale u Kabátů je Milan Špalek, a to je záruka, že text bude mít hlavu a patu a bude vždycky zábavný.