„Slyšely jsme střelbu ze samopalů a výbuchy granátů,“ vzpomíná po 76 letech Miroslava, jež po svatbě získala příjmení Chmelíková. Nyní žije v Domě s pečovatelskou službou v Lomnici nad Popelkou. „Jely jsme tehdy do školy jako vždycky s kamarádkou. Vystoupily jsme ale už Na Moráni, do Resslovy ulice jsme se nedostaly. Všude byly zátarasy a vojenské hlídky. Vzduchem vířil prach, zdvíhal se při přestřelce mezi parašutisty a Němci.“
Pravoslavný chrám v Resslově ulici obklíčilo 18. června 1942 po čtvrté hodině ráno 800 příslušníků útočných oddílů SS a gestapa – svou krutostí neblaze proslavené nacistické tajné policie.
V kostele sv. Cyrila a Metoděje zahynuli po dlouhotrvajících přestřelkách s nacisty parašutisté Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc.
„Němci Resslovu ulici neprodyšně uzavřeli a nějací civilisté nám oznámili, že se do školy určitě nedostaneme,“ říká Miroslava Chmelíková, dnes jednadevadesátiletá stále svěží dáma.
„Další lidé nám říkali - Děvčata, nechoďte tam, jinak přijdete o život. My jsme ale nebyly moc zvědavé a nechtěly jsme za každou cenu zažít senzaci. Co se kousek od naší školy dělo, jsme se dozvěděly z rádia. Druhý den jsme už do školy i s kamarádkou mohly. V Resslově ulici jsme viděly ještě čerstvé stopy po hrdinném boji parašutistů s německou přesilou.“
Otec pamětnice se zapojil do odbojové skupiny
Miroslava Chmelíková si pamatuje dopodrobna také další válečné události z chmurného období druhé světové války. Její otec Josef Matouš pracoval v elektrických podnicích, které zajišťovaly v Praze tramvajovou dopravu.
„Zapojil se tam do odbojové skupiny. Řídil také záškodnické akce jako vyhazování železničních kolejí do vzduchu. Tatínka jednou zatklo gestapo a vyslýchalo ho v Petschkově paláci,“ podotýká Chmelíková. „Nic ale neprozradil. Němci proti němu neměli žádné důkazy a nakonec ho pustili domů.“
Josefu Matoušovi pomáhala také dcera Miroslava. Roznášela potraviny rodinám odbojářů uvězněných v koncentračních táborech nebo v káznicích. Kdyby se o tom dozvěděli Němci, potrestali by otce i dceru.
„Odbojáři měli spojení na mlékárnu v Michli. Jeden zaměstnanec z ní tajně bral sýr a já ho pak roznášela do rodin vězněných mužů,“ prozrazuje Chmelíková. „Chodila jsem po Praze se šaty přes ruku, abych nebyla nápadná a vyvolávala dojem, že jdu na zkoušku ke švadleně. Jména rodin, jimž jsem potraviny nosila, jsem vůbec neznala. Balíček jsem jim vždycky položila před dveře a rychle jsem zmizela.“
Josef Matouš předával zprávy jiným odbojovým skupinám po Čechách. Aby nevyvolával podezření nacistů, bral s sebou dceru Miroslavu. Společně budili dojem jakoby jezdili na výlety. „Poznala jsem tak hodně pěkných míst, třeba hrad Potštejn,“ dodává Miroslava Chmelíková. K 55. výročí ukončení druhé světové války od německé okupace obdržela Pamětní medaili za účast v boji za národní osvobození.
Zažila i Pražské povstání v květnu 1945
V paměti si Miroslava Chmelíková stále uchovává rovněž květnové Pražské povstání proti nacistům v roce 1945.
„Moje tetička Antonie Brabcová dělala telefonistku v Českém rozhlase, o který se během povstání bojovalo,“ prohlašuje Chmelíková. „Nacisté ji chtěli využít k útoku na české povstalce. Tetička jim ale dala z okna signál, že něco není v pořádku a Němci neuspěli. Tetičku ale srazili z okna do místnosti a zranili ji. Dům, kde v Praze bydlela, nacisté během povstání zničili. Tetička nakonec získala byt po sekretářce K. H. Franka, nejmocnějšího nacisty v Protektorátu Čechy a Morava.“
Matoušovi žili v Praze – Krči, kde během povstání nacisté masakrovali civilní obyvatelstvo, nevyjímaje děti, ženy a staré lidi. „Sedmého května dopoledne vysílal rozhlas varování, že Němci vyhnali na Pankráci lidi z domů a ženou je před svými tanky proti našim barikádám,“ připomíná nacistická zvěrstva Miroslava Chmelíková. „Oknem na chodbě k nám prolétla střela a jen těsně minula tatínka. Střepina se zasekla do dveří maminčiny skříně.“
Po osvobození Prahy šli Chmelíkovi na návštěvu za rodinou Wollnerovou. Za války ji podporovali, poněvadž pana Wollnera nacisté za odboj uvěznili v Drážďanech. „Dům, kde Wollnerovi bydleli, vypadal hrůzostrašně. Očazené zdi, seškvařený lak na zárubních dveří, saze se mísily se sutí,“ vybavuje si Chmelíková.
„Nacistické svině házely do komínů granáty a zapalovaly benzinem politý nábytek uschovaný lidmi ve sklepích domů. Ale pro Wollnerovy bylo hlavní, že se jim vrátil táta z Drážďan. Potkali jsme ho, jak klopýtá domů s rancem na zádech. Vyhublý, znavený, ale šťastný, že jeho rodina válku přežila.“
Miroslava Chmelíková nezapomene nikdy ještě na jednu věc. „Můj dědeček jel ve svých sedmdesáti dvou letech na kole šedesát kilometrů z Brodců do Prahy, aby se přesvědčil, jestli žijeme,“ poznamenává Miroslava. „Pak se náš statečný dědeček s dobrou zprávou vrátil ke své rodině domů.“