„Když jde člověk do divadla na Markétu Tallerovou nebo si sedne k televizi, kde vidí Oldřicha Kaisera, tak je to chvíle, kdy se trochu povznese, zapomene na své starosti a vžívá se do jejich rolí. Dát takové ocenění hercům znamená poděkování za to, že nás na chvilku osvobodí z tohoto světa,“ vysvětlil primátor města Jaroslav Zámečník, proč mu bylo ctí ocenit právě tyto dva umělce.
 |
Kaiser i Tallerová, jejímž působištěm je liberecké Divadlo F. X. Šaldy, dorazili ve čtvrtek odpoledne do obřadní síně, aby ocenění osobně převzali.
„Do Liberce už moc často nejezdím. Ale když tu zrovna jsem a procházím se městem, mám pocit, že je mi patnáct. Cítím se trochu bojácně, abych neudělal nějaký malér,“ vzpomínal sedmdesátiletý Kaiser, který se v Liberci narodil.
Byl to jiskřivý chlapec, vzpomínala vedoucí kroužku
„Pro mě tu bylo všechno poprvé. Poprvé jsem šel do jeslí, do mateřské školy, do základní devítileté školy Barvířská, poprvé jsem byl za školou, poprvé jsem chodil do houslí, poprvé – to byla taková jedna dívenka… Ale to skončilo fiaskem. Ale tady jsem se taky naučil lyžovat, bruslit, hrát fotbal,“ pokračoval známý herec.
„Pak ale přišla otázka, co budu dělat dál? Já nevěděl, a tak mě maminka, protože jsem byl plný energie a zlobil jsem, přihlásila do literárně-dramatického kroužku, kde mě vedla paní Milena Hercíková,“ zavzpomínal na počátek své umělecké kariéry Kaiser přímo před přítomnou Hercíkovou, která si budoucí hvězdu dobře zapamatovala: „Oldřich byl nadaný, jiskřivý, krásný drobný chlapec, kterého jsem měla a mám moc ráda.“
Tallerová: Oldříšek nám lezl na nervy!
Pro Markétu Tallerovou bylo ocenění příjemným překvapením. „Mám to štěstí, že mám práci, která vlastně není práce. Vždycky říkám, že je to můj koníček. Ale jistě, že mě to těší. Třeba ten můj herecký život nebyl úplně marný a někomu jsem udělala radost,“ svěřila se Tallerová, která pochází z Prahy, ale v Liberci působí čtyřicet let.
A kromě nově nabyté medaile ji s Oldřichem Kaiserem pojí i historka z mládí.
„Moje sestra studovala na škole ve stejnou dobu, jako pan Kaiser a jednou ho přivedla k nám domů. Představila ho mamince, protože to byl tenkrát neznámý člověk, studentík, zkrátka takový chlapeček. A pak, když se stal slavným, maminka pokaždé, když byl v televizi, říkala: Oldříšek, tady seděl, tady na tomhle otomanu. To víte, když už to bylo po sto padesáté, tak nám to všem lezlo na nervy! Ale už dávno jsem mu odpustila,“ smála se Tallerová.