Z našeho života se vytrácí zdravý selský rozum, říká končící šéfka muzea

  11:08
Odcházející ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově Vladimíra Jakouběová v rozhovoru pro MF DNES bilancuje svůj profesní život a ohlíží se nad moudrostí našich předků.

Končící ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově Vladimíra Jakouběová. | foto: archiv muzea

Třiatřicet let jako ředitelka, ještě o sedm let déle jako etnografka. Tak dlouho pracuje v Muzeu Českého ráje Vladimíra Jakouběová. S koncem letošního roku opouští ředitelské křeslo. Jak vzpomíná na éru komunismu, kdy stát péči o sbírky jen předstíral? Proč i naši předkové podléhali „hoaxům“? A jak se povedlo vypátrat šperky, které z muzea ukradli zloději?

Vy jste velká znalkyně lidové slovesnosti, pranostik. Je nějaká, která sedí na dnešní z kloubů vymknutou dobu?
Pranostiky jako žánr lidové slovesnosti měly pro naše předky obrovský význam, zvláště ty hospodářské. Pomáhaly jim orientovat se v astronomickém cyklu a v určování ročních dob. Protože byly pevně vázány na církevní kalendář, byly pro sedláky pomůckou při stanovení správných termínů polních prací i jiných činnost. Třeba „Na svatého Teodora (9. listopadu) sedlák ještě pilně orá“, ale pokud chcete něco nadějného: “Uhodí-li v listopadu časně mrazy tuhé, brzy zase dobře bude“.

Přijala jste nějaké ustálené poznání našich předků za své?
Koloběh hospodářského a obřadního roku a s ním spojených tradic vnášel lidem do života pravidla a řád. Měla jsem to štěstí, že jsem vyrostla v rodině, kde se tradice ctily a dodržovaly. U nás se hodně pracovalo, ale když nastal čas, tak i hodně slavilo se vším, co k tomu patří. Pradědeček sedlák, děda sklář a muzikant, babička ze 13 dětí – ti mně dali základ do života, na kterém jsem postupně stavěla. Naučili mě vážit si půdy a jejích darů, úctě a slušnosti k lidem, kteří si ji zaslouží, naučili mě dělat věci tak, aby se za výsledek člověk nemusel stydět, a je jedno, jestli je to dobře postavený plot nebo náhrdelník ze skleněných korálů. Děda mě taky naučil nevzdávat nic předem – on to tedy říkal trochu ostřeji, mockrát jsem si na jeho jadrná rčení vzpomněla.

Paměti sedláka Dlaska, jehož roubené stavení na břehu Jizery má vaše muzeum ve správě a které bylo za vás zpřístupněno, byly velkou studnicí moudrosti. Znal přírodu a počasí mnohem lépe, než my dnes dokážeme. Mohli bychom se od něj v něčem přiučit? A v čem?
Dokonalou znalost koloběhu a zákonitostí přírody, respekt k historické pravdě. Odvahu učit se nové věci a nebát se je i přes počáteční neúspěchy praktikovat.

Možná o to víc paradoxní je, že se Dlask utopil v rozvodněné Jizeře...
No raději, než uklouznutí při chytání ryb v jarní rozvodněné Jizeře bych připomněla jeho novátorské způsoby hospodaření nebo pokusy o létání. Ten jarní rybolov podle mne musela být nešťastná náhoda a trochu nerozumný nápad starého muže.

My se setkáváme kvůli vašemu ohlášenému konci ve funkci ředitelky. Odcházíte s pocitem dobře odvedené práce, anebo si říkáte, co všechno dalšího se ještě mělo udělat?
Já patřím k lidem, kteří nikdy nemají úplně hotovo. Osobně je pro mě důležité, že předávám „zdravé“ muzeum s opravenými objekty, s novými atraktivními expozicemi, s kvalitně vedenou a výrazně rozšířenou sbírkou, ve stavu, kdy je možné ji přitažlivým způsobem prezentovat. Za velký úspěch považuji, že se mi podařilo dát dohromady kvalitní pracovní tým, který dělá víc, než mu ukládá zákoník práce. Sehranou partu, která kromě vědeckovýzkumné práce rok, co rok realizuje řadu úspěšných výstav u nás i v zahraničí, podílí se na přípravě a realizaci kulturních programů nejen v muzeu a na Dlaskově statku. Výsledkem naší společné práce je nejen společenská i odborná prestiž muzea, ale taky skutečnost, že patříme mezi nejnavštěvovanější paměťové instituce u nás, a to není málo.

Já jsem si spočítal, že jste ve funkci 33 let. Zažila jste tedy i éru komunismu. Jak tehdy stát pečoval o své sbírky a o jejich zpřístupnění lidem?
To se musím vrátit k úplným začátkům. Do muzea jsem nastoupila v roce 1979 jako metodik pro kronikáře. Po dokončení vysoké školy o rok později jsem pak pracovala jako etnograf. Muzeum v té době nemělo ani depozitáře, ani kanceláře, seděli jsme v jedné místnosti s jedním psacím strojem. Část sbírek byla umístěna v komorách a ve stodole Dlaskova statku, část v budově chátrající věznice. Péče o sbírky se spíš předstírala. Snažili jsme se tehdejší vedení muzea přesvědčit, že se s neutěšeným stavem uložení musí něco dělat, ale šlo to ztuha. S opravou depozitářů jsme začali až za mého vedení, dokončili jsme ji v roce 1992. Ale dílčí úspěchy jsme měli – podařilo se zařídit provizorní depozitář uzavřením výstavního sálu, pronajmout prostory pro uložení nábytku a konzervátorské dílny, donutit vedení, aby se dělaly pravidelné inventarizace sbírek. Taky jsme připravili několik hezkých a zajímavých výstav. Možná, že by nám dnes nikdo nevěřil, v jakých podmínkách jsme tehdy pracovali. Bylo to hodně o osobní zodpovědnosti a o nadšení.

Dramatické chvíle zažilo muzeum v 90. letech, kdy bylo dvakrát vykradeno, zloději odnesli šperky za mnoho milionů včetně čelenky s broží manželky F. L. Riegra - tu ukradli dokonce dvakrát. Dnes už se muzeum nevykrádá?
Nerada na to vzpomínám, protože kdo z muzejníků něco podobného zažil, ví, jaký je to šok. A nestává se to jen u nás, ale na celém světě. Bohužel, každý bezpečnostní systém se dá prolomit, přesto, že ho všechna muzea a galerie pravidelně modernizují. Pro nás je důležité, že se nám všechny exponáty, které byly odcizeny, včetně soupravy, která je spojována s Marií Riegrovou, rozenou Palackou, díky zásahu Interpolu vrátily. Vrátily se nám i malované skříně, odcizené o rok později. Ty jsme si vypátrali sami. Takže ve finále to všechno dopadlo dobře.

Ve funkci vás střídá archeolog Jan Prostředník. Můžete o něm něco prozradit?
Myslím, že měl Liberecký kraj při výběru mého nástupce opravdu šťastnou ruku. S Honzou spolupracuji dlouho. Pamatuji se, jak se přišel před více jak 20 lety ve vaťáku, při cestě z terénu, zeptat na místo. Na první dobrou jsem věděla, že to bude týmový hráč. Řadu let mi dělá zástupce, proto taky ví, co ho čeká. Je maximálně spolehlivý, má vynikající výsledky v odborné práci, a taky si na nic nehraje, nepotřebuje si nic dokazovat, je to férový chlap. Pro turnovské muzeum je to ta nejlepší volba.

Musíme ale dodat, že vy jste současně i etnografka, tuto badatelskou činnost neopouštíte. Na čem teď pracujete?
Já se hlavně těším na to, na čem budu pracovat. Teď mě momentálně zaměstnává výstava Poutě a poutní místa v Pojizeří – je to velký projekt výzkumu a výstavy, podpořený Ministerstvem kultury a je mi samozřejmě líto, že nevím, jestli výstavu někdo uvidí. Ale plánujeme ji až do konce února, tak snad to přijde. Příští rok se chci vrátit ke Scheybalově akvizici a připravit výstavu podmaleb na skle z jejich i naší původní muzejní sbírky. Těším se do terénu, chci se věnovat místním řemeslníkům, připravit další nominace na krajský a Národním seznam, spolupracovat při nominacích na Reprezentativní seznam UNESCO. Taky chci víc publikovat, k tomu jsem se posledních pět let vůbec nedostala.

Vy se specializujete na lidové stavitelství. Co říkáte na dnešní módu návratu roubenek?
Z některých počinů mám radost, některé mě děsí. Nejsem staromilec, zastávám názor, že je třeba chránit výjimečné památky, na druhou stranu si nemyslím, že bychom všichni měli bydlet v roubence. To, co mi chybí, je fakt, že se současní architekti při vytváření stavebních modulů pro vesnickou zástavbu jen výjimečně inspirují tvaroslovím původní lidové architektury. Když se podíváte na staré fotografie vesnic – nic nás tam neruší, ani tvar střechy, ani barva fasády, prostě sedlák věděl, jak si postavit dům, aby mu sloužil, sjel mu ze střechy sníh, věděl, jak chránit zápraží, když musel v zimě před chalupu. To je ta úcta a pokora k přírodě a k okolí, o které jsem už mluvila, zdravý selský rozum, který se z našeho života vytrácí.

Epidemie koronaviru s sebou přinesla vlnu hoaxů a falešných zpráv. Ale vy byste, jako etnografka, se mnou jistě souhlasila, že i naši předci věřili nesmyslům.
V tom je obrovský rozdíl. My dnes máme možnost si řadu věcí ověřit. Tu lidé zejména na vesnici ještě na počátku 20. století neměli. Proto se uchylovali k různým praktikám a magii. Ale přiznejme si, že to děláme i my – listujeme snářem, nahlížíme do horoskopů, vyhledáváme kartářky, numerology, necháváme si číst z ruky, navštěvujeme lidové léčitele. Je to snad něco jiného než magická praktika? Lidová magie není nesmysl. Je to způsob, jak uvěřit, že jsme schopni svého konání. Ano, žijeme na počátku 21. století, máme přístup k vědeckým informacím, jsme takzvaně poučení historií, a přesto v nás něco hlodá, že bychom osudu, zdraví či lásce mohli nějak pomoci. Můžeme se pak divit sedlákovi, který veškerou moudrost čerpal „pouze“ z přírody a ze zkušeností předků, že svoji budoucnost předvídal z rozsypaného popela, že usuzoval příští úrodu z tvaru obilného zrna, že věřil magické síle ohně?

Přiznám se, že mám doma vaši kuchařku V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc. Docela mě překvapilo, jak střídmě, ale zároveň kreativně se lidé před staletími stravovali. Jaký recept z těch dob by si zasloužil renesanci?
Všechny – ale já to shrnu – někdy méně znamená více – naučme se vařit jídla ze surovin, které spolu ladí. Dodejme chuť pokrmům bejlím z truhlíků, ze zahrádky nebo z lesa. Jídlo musí vonět buď majoránkou nebo libečkem, nebo rozmarýnou, ale ne vším najednou. A jak říkal páter Ferda: „Jezme ovoce své země“. Možná, že povidla z pláňat, ovoněná mátou, jsou pro lidi z naší kotliny zdravější než ta z cizokrajných plodů. A když si s nimi namažeme „bramborový dolky“, neuděláme chybu.

Vaším posledním a asi největším splněným snem je nedávno otevřené horolezecké muzeum. Dostalo ocenění Muzejní počin roku. Čekala jste to?
Nemohu říct, že čekala, to až při vyhlášení třetího nominovaného. Ale moc jsem si to přála. Je to opravdu výjimečný projekt – od nápadu, přes architektonické řešení, až po obsahovou náplň. Je to cena poroty, složené z předních českých muzejníků, proto si jí tolik vážím. Je to pro mne taková krásná tečka za všemi stavebními projekty, které jsem realizovala od 90. let a které nás dovedly k dnešní podobě muzejního areálu.

Je za námi Památka zesnulých, neboli Dušičky. Mnoho z nás ji odbylo zapálením svíčky na hrobě. Jak tento svátek slavili naši předci?
To se zase dostaneme k lidové magii. Svátek Dušiček, tedy těch, kteří nás opustili a jsou ještě v očistci, úzce souvisí se svátkem Všech svatých, který si připomínáme o den dříve, 1. listopadu. Spojení obou bylo po staletí hluboce zakotveno v lidové tradici. Na vše svaté se navštěvovaly hroby, zdobily se věnci s papírovými květinami, zapalovaly se na nich svíce. Ve svátek Dušiček se pořádaly pro mrtvé takzvané němé večeře. Z úcty k nim se jedlo potichu, prostíralo se pro ně na čestném místě u stolu, kde obvykle sedávali a podávalo se jejich oblíbené jídlo. Také se peklo zvláštní pečivo – takzvané kosti a dušičky. Donášelo se vedle jiných pokrmů, například vajec, na hroby zemřelých, obdarovávali se jím pocestní nebo žebráci u kostela. Někde se podávalo jako poslední chod oběda. Děti ve svátek Všech svatých chodily po koledě – „po rohlíkách“. Rohlíky byly plněné povidly nebo mákem, pekly se hodně velké a každý koledník směl dostat vždy jen jeden. Lidé věřili, že čím více dětí obdarují, tím větší bude v příštím roce úroda.

A co Vánoce? Nemizí ty staré obyčeje a nenahrazují je americké komedie se Santou Clausem? Mimochodem, jeho figurku z čokolády už jsem dnes viděl v supermarketu.
To by bylo dlouhé povídání. Řada obyčejů mizí, ale na druhé straně se k některým z nich zase lidé vrací. Moc dobře si pamatuji na první pořady na Dlaskově statku v roce 1986. Málokdo z návštěvníků tehdy věděl něco o lidových zvycích, o obřadech – nejen vánočních, ale i velikonočních, svatojánských, o Masopustu či o stavění májů. Selku v kroji tady u nás lidé znali jen z prvomájových průvodů. Kdyby se mi za ty roky nic nepovedlo, tak to, že jsme tyhle obřady a obyčeje zase vrátili do okolních vesnic, do rodin, do škol, na to jsem opravdu pyšná. Nikdy jsem nepřestala věřit tomu, že si lidé nakonec uvědomí, že to, co každému z nás zůstalo po našich předcích, že to je náš domov, který nám nikdo nevezme.

Turnovsko, a vůbec celé Pojizeří, má výhodu v tom, že nebylo součástí Sudet a tudíž před válkou a ani po ní nepřišlo o své obyvatelstvo a historickou paměť. Vnímáte to v něčem?
Každá místo našeho kraje má svoji historii, své zvyky i obyčeje. Vysocko, Pojizeří, Podkrkonoší, stejně tak je měla i oblast Sudet. Náš kraj má velké štěstí, že ty důležité historické stopy naštěstí nevymazala ani válka, ani komunisti, kteří se o to v 50. letech hodně snažili. To, co se dělo na vesnicích v 50. letech, to nebyla jen likvidace tradičního soukromého hospodaření, sedláků a jejich rodin. To byla i likvidace podstatné části tradičních, historií ověřených zvyklostí a kulturních hodnot. Zásluhou místních lidí, ale i paměťových institucí, kronikářů a mnoha dalších se věci dávají do pořádku a dnes můžeme už zase bez ostychu říkat, že jsme krajem písmáků, muzikantů, lidových léčitelů a kořenářek, lyžníků a sklářů, bez ohledu na to, jestli máme české nebo německé kořeny.

Vy jste se letos na jaře stala jednou z iniciátorek výzvy „Přežije-li kultura, přežije národ“. To bylo ještě před druhou vlnou covidu. Není podle vás čas na druhou a razantnější vlnu vaší výzvy?
Výzvy jsou dobrá věc, ale důležitější je podle mne, je naplnit. Nevzdat se, a často za každou cenu, něco dělat. I když těch možností v rámci povolených pravidel teď není moc. Musíme o sobě dát vědět, ale jen výzva nestačí. My se teď víc věnujeme výzkumné práci, práci se sbírkou, restaurujeme, a taky se učíme komunikovat s veřejností jinak – ve virtuálním prostředí, protože v tuhle chvíli to jinak nejde. A s naprostou samozřejmostí se chystáme na to, až zase otevřeme.