Výhledy z oken libereckého domova seniorů, kde s Jiřím Skleničkou Zderazským sedíme, se při jeho vyprávění vytrácí před očima. Pošmourné budovy venku ustupují oceánu, lodě zrovna připlouvají pod strmá skaliska v Gibraltarském průlivu. Devětaosmdesátiletý malíř vzpomíná na 80. léta, kdy jej práce „textiláka“ odvála z Liberce až na sever Afriky, na barvami prodchnutý život i na smutný návrat do rodiště.

7 fotografií

Už od dětství jste se chtěl stát výtvarníkem, ale naplno jste začal s malováním až v 65 letech?
Můj otec maloval, ale byl to amatér jako já teď. Moje matka se věnovala vyšívání obrazů, to bylo tehdy velice módní. Z těch jsem asi načerpal nějaké základní geny. Otec měl krásnou kazetu plnou barev a štětců a já jsem je chtěl hrozně vzít do ruky a něco namalovat. Ale on mi to nechtěl dovolit, že jsem malý. Říkal, ať si vezmu tužky a pastelky a kreslím si, že na olejové barvy mám čas, protože jsou drahé. Od té doby nemám rád pastelky (směje se). Když nebyl otec doma, vzal jsem tu kazetu a namaloval obraz. Vidím ho ještě teď. Byl to strom, pod ním cesta a vedle byla cedule Smiřice. Byl jsem na své dílo nesmírně hrdý. Myslel jsem si, že mě otec pochválí. Dostal jsem ale od něj pohlavek, co si to dovoluji a že se mám nejdřív naučit kreslit. Zakázal mi to a já mám od té doby děsnou chuť pořád něco tvořit.

Zmínil jste ceduli Smiřic. Odtud pocházíte?
Narodil jsem se ve Zderazi u Smiřic, ta už ale neexistuje. Otec byl vystudovaný inženýr zemědělství a lesnictví a tehdy dělal správce státního statku. Byl zaměstnaný ve Zderazi, což byla samostatná obec blízko Hradce Králové, těsně u Smiřic. Byla to obrovská zemědělská farma se sídlišťátkem pro dělníky, která postupně zanikla, vcucly ji Smiřice. S tím se ztratilo i to jméno Zderaz.

Což mi připomíná vaše příjmení – Sklenička Zderazský. To máte v občanském průkazu?
V občance mám Sklenička. Tohle je takový smutnější příběh. Roky jsem to místo pak ztratil z dohledu. Vrátil jsem se tam, až když jsem ztratil manželku. To není tak dlouho, asi dvacet let (zamýšlí se). Tehdy jsem opět spatřil své rodiště. Přijel jsem tam autem a hledal Zderaz, Zderaz nikde. Až potom mi nějaký dědula vysvětlil, že to bývávalo tady, co je ta hromada cihel. Přijel jsem do dvora, bylo to hrozné. V ruinách jsem uviděl svůj rodný dům. Bez oken, bez střechy, okolo samé kopřivy a kusy železa a dřeva, prostě rumiště celé zakryté kopřivovým polem. Uprostřed toho pole kvetla ten den, kdy jsem tam byl, krásná pivoňka. Asi takhle veliká (ukazuje do výše kolen). Přerostla ty kopřivy a nádherně vykvetla. A mě to tak dojalo, že jsem si začal říkat Zderazský. To je celé.

Co vás z Královéhradecka přivedlo až sem do Liberce?
Studoval jsem chemii na vysoké škole v Pardubicích v době, kdy byly takzvané umístěnky. Na děkanátu byl seznam žadatelů o absolventy. Liberecký Bytex napsal na vysokou školu, že by potřeboval jednoho absolventa. Mně se to líbilo, tak jsem se s nimi spojil a oni mi řekli – máme tu pro vás místo, tak přijďte. A zůstal jsem tam 33 let.

V Bytexu se vám otevřely dveře za hranice Československa?
Ano. Svého času jsme se pokoušeli dodávat hračkářské plyše do zahraničí. Už tehdy potřebovaly speciální úpravu, aby je mohly děti oblizovat a hrát si s nimi. Já jsem našel francouzskou firmu, která vlákna vyráběla, a dohadoval jsem s nimi, že jim pomohu, když do nich budou přidávat to, co potřebujeme. Pak si od nich budeme vlákna kupovat – což se také stalo. Byl jsem ve Francii na stáži asi dva měsíce. Dostával jsem tam dost velké kapesné, tak jsem si ušetřil na cestu po Francii vlastním autem. To už jsem byl ženatý, tak jsem vzal z domova manželku a dceru a procestovali jsme celou zemi. Neměli jsme itinerář, jeli jsme do Versailles i ke Středozemnímu moři, spali jsme v autě u pumpy. A ráno jsme si řekli nad mapou – pojedeme tudy a jeli. Trošku jsme šetřili, abychom vystačili, ale bylo to nádherné. To byly jedny z nejkrásnějších dnů mého života.

V té době jste tedy už uměl dobře francouzsky?
Na gymnáziu jsme měli jako volitelný předmět francouzštinu. A otec, který mluvil francouzsky, mě do toho už předtím tlačil. Tak jsem do toho vnikl. Navzdory komunistickému režimu jsem si nechal posílat francouzské noviny, vždycky nakonec nějak proklouzly. A ty jsem si četl. Byl to deník L'Humanité. Přicházel nepravidelně, třeba jednou za měsíc přišly tři, pak zase pět. Takhle jsem se udržoval v řeči, zatímco ve škole mě učili gramatiku. Když přišel do Bytexu cizinec z Francie, který nabízel vlákna, stroje či barviva, tak zavolali – Skleničko, pojď. A já jsem dělal tlumočníka.

Stáží ve Francii to ale všechno spíše začalo?
Jednou jsem šel v Brně po ulici a potkal jsem kolegu, který se divil, že nejsem v Rakousku. Říkal jsem mu – co bych dělal v Rakousku, když nejsem v partaji, oni by mě tam vůbec nepustili. Přesvědčil mě, abych to zkusil. Dostal jsem adresu firmy, která stavěla v severní Africe továrnu na textilie, potřebovali tam odborníky. Jednak lidi, co byli od fochu čili textiláky, a také aby uměli francouzsky, protože tam museli mluvit s místním obyvatelstvem. Také chtěli, abych mluvil německy, protože ta firma byla rakouská.

Co následovalo?
Potají jsem musel propašovat do Rakouska své informace. Hned za pár dnů, co se o mně dozvěděli, mě okamžitě vyrozuměli, že jedou za mnou. Považoval jsem to za vtip, protože jsem skutečně nebyl spřátelený s tehdejším režimem. A to jsem také řekl tomu rakouskému zástupci. A on mi odpověděl – nebojte, my si to zařídíme. A skutečně. Za čtrnáct dní jsem dostal poštou peníze, abych se dopravil do Vídně. Měl jsem si s sebou vzít věci na delší dobu v zahraničí, což jsem také udělal. Ve Vídni na mě čekali zástupci firmy Bunzl Biach, kteří mě hned prozkoušeli, co všechno umím a jak mě mohou potřebovat. Na jejich náklady jsem přespal ve Vídni a druhý den jsem dostal letenku do Alžíru. Čekalo tam na mě auto a se zástupcem firmy jsme jeli na staveniště. Tam jsem bydlel v krásně zařízené chatičce s klimatizací a koupelnou, kam jsem potom mohl pozvat svou ženu a dceru. Moc se jim tam líbilo. Vydržel jsem tam rok a něco. Dostavěli jsme fabriku a vrátil jsem se zpátky domů. Kontrakt končil tím, že jsme uvedli do provozu továrnu na textil.

Brzy nato jste se ale do Afriky vrátil. Tentokrát do sousedního Maroka, o kterém jste v roce 2015 napsal knihu?
Pražská organizace Polytechna, která byla silně pod komunistickým dozorem, mě měla v jakémsi kádrovém seznamu, že umím francouzsky a že jsem textilák. A když dostala poptávku po odbornících, kteří by učili v Casablance na nově vznikající vysoké technické škole, tak si vzpomněli na mě. Do Prahy přijela komise z Maroka, myslím, že to byli čtyři lidé. A ti mě zkoušeli asi tři hodiny ze všeho možného. Hodinu nato jsem se dozvěděl, že za týden odjíždím do Maroka. Tam jsem si musel nejdřív najít byt a seznámit se s tou školou. Mělo to sice daleko do tuzemské vysoké školy, ale to mně vyhovovalo, přece jen jsem neuměl francouzsky tak, jak bych si přál, abych mohl mluvit o čemkoliv (usmívá se). Tam jsem zůstal dva roky. Pak si mě našel ředitel jednoho arabského podniku, který mě přetáhl do kobercářské výroby v Tangeru. To byl asi rok 1986 nebo 87.

Nebývalo vám tam smutno?
Velice (přiznává zjihlým hlasem). Nejdrastičtější pro mě byla letní vedra. Večer nemůžete usnout, protože je vedro, ale i vysoká relativní vlhkost, takže z vás tečou čůrky potu. Ležíte v posteli jen tak pod prostěradlem a najednou si vzpomenete na Jizerské hory. Jak tam ty houby takhle vykukují a jak do toho padá déšť z listů ze stromu. A dělá to plesk, plesk, plesk (se zasněným výrazem naznačuje místa, kam imaginární kapky dopadají). To je šílené! V takové chvíli je nejlepší se obléct a jít ven! Kamkoliv, cokoliv, jen neležet na posteli. Měl jsem akorát dost peněz, aby za mnou mohla jezdit moje žena, která byla kantorkou v Liberci. Když měla prázdniny, tak za mnou přijela na dva měsíce. Byl to takový trošku cikánský život, ale mně se to líbilo. Měl jsem v Tangeru byt s takovými velkými zašupovacími okny. Když jsem si před ně sedl, tak jsem viděl Gibraltarský průliv a na druhé straně Gibraltarskou skálu. A tam pořád pluly nějaké lodě – malé, velké, největší. Jedna z nich zakotvila, byla to americká letadlová loď. No, to je na samostatné vyprávění, co se tam potom dělo. Všechny dívky z okolí, z celého okresu se tam shromažďovaly!

U vašich oken na ty výhledy?
Neee! Na pobřeží, kvůli těm námořníkům! (směje se)

Měl jste při všech těch pracovních povinnostech a cestách čas na malování?
Třeba v Maroku jsem si postavil stojan u krásného výhledu na moře a začal malovat. A během deseti minut je okolo mě dvacet mrňavých dětí a všechny řvou. Všechny se snaží mi strkat ruce do kapes, protože čekají, že si tam vezmou něco, co by se jim mohlo hodit. Ale to platí i pro Alžírsko. Po odchodu do zahraničí jsem úplně přestal malovat.

K malířskému stojanu jste se tedy postavil až doma?
Když jsem se vrátil natrvalo z Maroka, tak to najednou ve mně zase nějak vybublalo a začal jsem malovat dál. Přihlásil jsem se na kurz kresby a malby při Národní galerii v Praze. Paralelně jsem přes Univerzitu třetího věku chodil na kurzy ještě tady. To už mi bylo 65 let.

Přitom jste už na gymnáziu navštěvoval kroužek malby a kresby pod vedením Ondřeje Sekory?
Už tenkrát jsem dovedl něco nakreslit nebo namalovat, takže jsem do nabízeného kroužku okamžitě nastoupil. Jedním z učitelů byl pan Sekora. Měl to jako postranní řemeslo, přivýdělek. Chodil k nám každý týden dvakrát odpoledne a všiml si mě. Pozval mě, ať se přijdu někdy podívat k němu do ateliéru v Dejvicích. Říkal mi, že mám talent, tak jsem k němu začal docházet. To on ve mně vlastně probudil touhu po studiu na Akademii výtvarných umění. Jenomže mě nevzali, protože tam vládl tuhý komunistický řád jako všude v kultuře v té době. A protože se můj otec dal na nesprávnou cestu, nebyl jsem vhodným studentem na akademii. Ale dneska mě to vůbec nebolí. Studoval jsem nesmírně zajímavou věc, chemii barev. A dodnes toho využívám ve své tvorbě. Francouzi tomu říkají „le mariage de couleurs“, svatba barev. Kvalitní obraz, který vám přilne k srdci, má mít všechny barvy. Mají být zasnoubené, což se dneska vůbec neděje. Ale na mých obrazech to stále můžete vidět.