Bodla se kladivem, stálo v lékařské zprávě Marie Sitkové, které loni před Vánoci kus kladiva prolétl předloktím. „Byla to taková rychlost, něco jako průstřel,“ vypráví šestatřicetiletá kovářka a nožířka z Turnova.
Přesto, že úraz nepovažovala za nic vážného, odseděla si tři hodiny na pohotovosti, aby jí střepinu vyndali. „Nevěděla jsem, kde přesně je, takže by to mohlo zavánět otravou krve. Ani to nebolelo,“ směje se žena, které nikdo neřekne jinak než Mája.
Se zraněními musí ve svém oboru počítat. A úrazy víceméně považuje za kovářův denní chléb, který nebrání další práci. Člověk dělá s pilami, řízne se o plech, když stříhá, a popáleniny? Ty už ani nepočítá. Tělo si na ně prý zvyklo a hned zmizí.
„Jako OSVČ si totiž nemůžeme dovolit s nějakým 'bolavým prstíkem' ležet doma. I když je to třeba na dva stehy, tak to něčím omotám – třeba izolepou – a jede se dál,“ líčí houževnatá Turnovanka, která si nedávno převzala prestižní ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje.
Kromě aktivního vzdělávání mladých řemeslníků, pořádání workshopů a dalších akcí, kterými přispívá k zachování a rozvoji kovářské tradice, ocenil kraj její přístup. Zpracovává kovy tradičním způsobem s důrazem na historické technologie.
Delší blackout? Vytáhla by šlapací výheň
Jak by ale dnešní – byť na tradiční postupy dbající – kovář obstál při dlouhodobějším blackoutu, který na pár hodin počátkem července ochromil část republiky včetně Libereckého kraje?
„Mě by se to dotklo docela dost. Ale kdyby to byl dlouhodobý výpadek, vytáhnu šlapací výheň. Bylo by to ale o dost pomalejší,“ zamýšlí se kovářka, která v perimetru sta kilometrů, zejména v období adventu, objíždí trhy, kde nechává zájemce vyzkoušet své řemeslo.
„Na trhy vozím šlapací výheň a různé nářadíčko, s jejichž pomocí funguji bez elektřiny. Takže by se dost věcí dalo vyrobit bez ní. Ale je to nebe a dudy. S elektřinou je to rychlejší,“ dodává.
Mladým se nechce makat rukama, říká kovář. Před radnicí tráví pátý advent |
Vedle domu v Turnově, kde bydlí, provozuje vlastní kovárnu. Není to žádná velkovýrobna. Přikládá do výhně kovářské uhlí, ventilátor zespodu vhání vzduch, aby pořádně hořelo. Díky jeho vyšší výhřevnosti se daří materiál ohřát alespoň na tisíc stupňů.
„Kovací teploty začínají na osmi stech stupních a končí někde na dvanácti až třinácti stech stupních, ty jsou už svařovací,“ říká zručná kovářka mezi jednotlivými nápřahy. Když dopadne kladivo na rozžhavený materiál, ozve se zazvonění a žhnoucí částečky srší do všech stran.
Něco podobného řemeslnice nevysvětluje poprvé. V nedaleké „šperkárně“ (Střední uměleckoprůmyslová škola a Vyšší odborná škola v Turnově, pozn. red), kde ve dvaadvaceti letech začala studovat, občas také vyučuje.
„Byl tam ročník kovářů navíc, takže to nestíhali dva učitelé. Teď dvojitý ročník odmaturoval, takže mě už nepotřebují. Ale až jich zase nastoupí víc, tak mě nejspíš povolají. Nebyli se mnou úplně nespokojení,“ usmívá se. „Myslím, že mě žáci měli rádi. Věděli, že jsem hrozná měkkota,“ přiznává.
To však neplatí o její fyzické schránce. Nedávno v domě rekonstruovala další dílnu, kam si oknem nastěhovala potřebný materiál a uvnitř z něj svařila stoly. Tam vyrábí nože, které jdou nejvíc na odbyt. Do světa jich vypravila už přes tisíc.
Když nemá náladu kovat, tak brousí nože a pásová bruska je v zápřahu celý den. Záleží i na poptávce. A když se jí nechce dělat špinavá práce, šije doma v obývacím pokoji kožená pouzdra. „To mám za odměnu vždycky. Někdy třeba měsíc dělám jen nože, pak zase tři týdny jen kovu,“ popisuje. Právě různorodost ji na zvolené práci baví.
Jehlice na špízy, šperky i pružina do lokomotivy
Na jaře, jakmile se začne grilovat, poptávají zákazníci jehlice na špízy a grilovací špachtle. Naopak v zimě se prodává všechno, co lze zabalit jako vánoční dárek. V kurzu jsou také bytové doplňky, nářadí, věšáky, háčky, příslušenství ke krbu nebo kované růže.
„Snažím se dělat praktické věci, občas dělám i kované šperky nebo něco na zakázku. Teď mě tady čeká nějaká pružina do lokomotivy. To jsem zvědavá, jestli si poradím,“ pobaveně ukazuje na stůl přetékající materiálem a nástroji.
Také jí lidé nosí různé poklady, které pro ně opravuje a restauruje. Košíkář přišel s tím, že chce vyrobit historické nářadí, které se už nedá nikde koupit. Jiný zákazník nalezl pod domem rezavý artefakt, z nějž se nakonec pod kovářčinýma rukama vyloupl zbrusu nový nůž.
Přes léto, kdy si její dva synové užívají prázdniny, se v kovárně moc neohřeje. Chodívá sem až po večerech nebo po nocích. Všeho ale s mírou, s ohledem na udržení dobrých sousedských vztahů. Ne každý rád usíná za zvuku kladiva dopadajícího na kovadlinu.
Opravuje kočárky i vyrábí sexuální pomůcky. Musíme se přizpůsobit, říká kovář |
Kovářskou dílnu má v Turnově asi osm let. Předtím kovala v menší boudě, kterou nyní rodina využívá při grilování. A ještě předtím? Kovala na šlapací výhni pod širým nebem.
„Byl to takový vývoj. Člověk si musel vydělat napřed aspoň na tu stříšku, pak na elektrickou výheň. Jako chudý student jsem to tak postupně plácala. Teď už tady mám vše potřebné. Byl to ale hrozný punk ze začátku,“ vzpomíná.
Jedno vylepšení by ale kovárna přece jen potřebovala. Není totiž vytápěná a jediným zdrojem tepla je výheň. V zimě tak člověku táhne na záda a zepředu se peče. Několik teploměrů, které měly za úkol změřit tamější teplotu, se vyšplhalo na svoje maximum – 65 stupňů – a pak se upekly.
„Na žár si člověk zvykne“
„Na ten žár si člověk nějak zvykne. Jsou asi i horší práce. A přes léto to kvůli dětem moc nedělám,“ konstatuje Marie Sitková, ruce celé černé. To prý ale není nic oproti tomu, jak vypadají během dnů, kdy se černému řemeslu věnuje naplno.
A kde se vzal název kovárny Tatra s banánama?
„To byla moje přezdívka v dětství. Vzniklo to jako úplná blbost. Někomu jsem věštila budoucnost a první, co mě napadlo, bylo – v noci v temné uličce tě přejede tatra s banánama,“ krčí rameny a její pronikavě modré oči v příšeří turnovské kovárny jiskří. Skoro stejně jako před chvílí, když po marném hledání ve změti nástrojů konečně spatřila své oblíbené kladivo.