Markéta Horneková o sobě říká, že není žádný Ferda Mravenec. Přesto matka šesti – nyní již dospělých – dětí ve Velkých Hamrech dělá pro začlenění sociálně vyloučených lidí práci všeho druhu.

Organizuje svůj romský tým, stará se o program i docházku dětí a řeší složitější věci, na které terénní pracovníci nestačí. Za své mimořádné úsilí nedávno obdržela cenu Ladislava Čerycha 2022.

Dříve jste pracovala pro neziskové organizace a státní sektor vás nelákal. Před deseti lety jste ale nastoupila ve Velkých Hamrech jako terénní pracovník. Proč ta změna?
Nikdy se mi nechtělo do státního – dělat „přinestašku“ na městě. Vždycky jsem si říkala, že bych na úřad nešla. A odříkaného chleba největší krajíc. Tohle je poprvé, kdy pracuji pod městem. Myslím si, že na to nejsem úplně stavěná, nejsem ukázkový úředník. Ale jsem ráda, že už nesedím na úřadě, ale tady v klubovně. Teď dělám koordinátora komunitních aktivit, do terénu už chodit nemusím, maximálně, když mě rodiny pozvou na kávu, jinak za mnou chodí samy. Když se jdu o něčem přesvědčit osobně, tak to už vědí, že je zle. (směje se) Není tu rodina, se kterou bych nebyla aspoň jednou týdně v kontaktu.

Čím jsou Velké Hamry specifické? Věděla jste, do čeho jdete?
Před výběrovým řízením jsem si přečetla analýzu, takže jsem sem nešla úplně naslepo. Baví mě výzvy. Hamry jsou specifické tím, že je to jedna velká katastrofa. Je tu hodně velká kumulace lidí s problémy různého druhu. Velká romská komunita v rámci mikroregionu. V Hamrech bylo pár romských rodin, které měly bezproblémové soužití s majoritou, převažovaly tu ale jiné, které žily v ošklivých sociálně vyloučených lokalitách. Od těch se odtahovali i ostatní Romové.

Podařilo se vám tu neutěšenou situaci vyřešit?
Určitě zlepšit. Nějaké vyřešení, to je otázka generační výměny a příštích deseti let. Věřím, že pak by mohli mít lidé v hlavě už nastavené, že je normální se něčím vyučit a chodit do práce. Ale to není ze dne na den.

Fotogalerie zobrazit 2 fotografie

Vzpomenete si na své zdejší začátky?
Město chtělo, aby se tu lidem dobře žilo, aby všechny skupiny Hamrováků vycházely navzájem. Aby se tu lidé cítili bezpečně a bylo jim tu hezky. Jak toho dosáhnout, byla otázka. Město začalo spolupracovat s Agenturou pro sociální začleňování, jako první řešili bezpečnost. Kamerový systém, asistenty prevence a další krok byl terénní pracovník – což jsem byla já. Nejsem místní, pocházím z Prahy a přijela jsem na inzerát. Věděla jsem, co chci dělat a s jakou cílovkou. Měla jsem pocit, že by bylo fajn pracovat s rodinami, nejen s dětmi. S dětmi pracuje škola. To, že se dítě vytrhne z rodinného prostředí a někdo se mu chvíli věnuje, nemůže nic změnit na fungování rodiny. Ani té rodině jako organismu to vlastně nic nepřinese.

V té době bylo v téměř třítisícových Hamrech pět sociálně vyloučených lokalit?
Ano, dvě nejhorší lokality už jsou pryč. Také tu je 180 bytů zvláštního určení pro invalidní důchodce. Kdo má invalidní důchod a chce jít do Hamrů, to musí být průšvih. 180 průšvihů, kterým se hodí dluhové poradenství a specializované služby pro lidi s psychickými problémy. Je tu levnější bydlení, takže se sem stěhuje i hodně lidí, kteří nejsou Romové nebo sociálně vyloučení, ale jsou tím hodně ohrožení. Například problematické rodiny s řadou kombinovaných problémů. Když se podíváte na mapu exekucí, tak to tam je krásně vidět.

Na mapě vzdělání tady zeje černá díra. A je to vidět i na dětech. Když jsme začínali, měli jsme tu jen romské děti. Teď se staráme často i o děti z majority. U terénní práce je to v tuhle chvíli padesát na padesát. Práce s většinovou společností hodně přibylo, pracuje se s ní ale stokrát, tisíckrát hůř.

Čemu to připisujete?
Když přijdete k Romům v klidu, rozumně si tam sednete a budete pít kafe, tak vás nebude oplácávat tatínek, nebude ožralý jako brok a v devadesáti procentech případů se tam nebudete štítit sednout si na židli. Je to těžké… Tady v okolí není žádná pořádná práce, což znamená, že se sem nestěhují žádní univerzitní profesoři, aby odsud dojížděli do Prahy.

I ve škole to jde vidět. Dětí s individuálním vzdělávacím plánem strašně moc přibývá a dětí, které mají speciální potřeby taky. Školní psycholožka se nestihne ani zastavit. Na to, jak jsme malá obec, se tady řeší šikana ve druhé třídě, sebepoškozování ve třetí. Je to jako z jiné reality. To se ale netýká těch romských dětí, ty to mají zase jinak.

Romové se v Liberci sčítali mezi sebou, podle města je to více etické

Romské rodiny se vám podařilo víceméně stabilizovat?
Na začátku jsme měli velkou fluktuaci obyvatel, teď už ne. Těm rodinám se tady žije dobře a jsou stabilizované. Mají tu zaměstnání, bydlení. A co víc, mají tu zaměstnání a bydlení, kterého si fakt váží. Děti mají ve škole, ta se je snaží maximálně podpořit, aby mohly zůstat na místní základce. A mnohdy se to daří. Děti, které nastupovaly do první třídy s podporou, ji na druhém stupni už nepotřebují, protože jejich handicap byl víc sociální než mentální. Takže nám díky úsilí města děti ve škole až na výjimky zůstávají.

Snažíme se, aby se vzdělávaly a chodily do školy, protože víme, že tam dostanou podporu. Fakt se něco naučí. Když si s nimi píšete, tak od třetí třídy vám píší děti na messenger lépe než rodiče, protože umí napsat větu, která má hlavu a patu. Rodiče z valné části ne. Děti jsou skvělé, ale na to musí do té školy dojít. Je fakt, že to některé rodiny neustály. V momentě, kdy nemají děti ve škole, jim někdo buší na dveře. Ale je fakt, že teď už jim na dveře bušit nemusíme.

Předznamenává to lepší budoucnost?
Nechci to zakřiknout, ale nemáme tady třeba nezletilé maminky. Zato když jsem nastoupila, tak jim bylo okolo dvaceti a měly čtyřleté nebo pětileté děti. Druhá věc je, že nám žádné dítě nejde ze školy rovnou na úřad práce. Pracovali jsme na tom, aby chodily do školy, šly na učňák a všechno bylo v pořádku. Teď se snažíme, aby měly po škole doučování a alespoň nějaké kroužky. Každý rok musíme monitorovat, vyřešit s rodiči a vyběhat, aby každé dítě mělo oběd, pomůcky, aby chodilo na kroužky i kam má. Všichni tady máme rozvěšené rozvrhy, kdy která třída končí a co má které dítě za hodiny a za kroužky. Když přijde do klubovny, můžeme říct „Co tady děláš? Ještě máš být ve škole.“. Nejlepší, co jsme vymysleli, je koordinátor školní docházky.

Co má přesně na starost?
Je to mladá paní, která tady dělala čtyři roky komunitní pracovnici, takže ji všichni znají. Všechno si krásně zorganizovala. Na messengeru má skupinu s dětmi a skupinu s rodiči. Večer ví, které dítě do školy jde a nejde a proč tam nejde. Ráno jí podávají zprávu ze školy, kdo chybí. Když se její seznamy odlišují, zjišťuje, proč dítě není ve škole, když o tom nic neví. A když jsou třeba nemocné a nejdou si pro úkoly, tak jdou úkoly k nim.

Pomáhá rodinám také třeba sepsat žádost o odpuštění poplatku za družinu, jiným s vyřízením dávky na pomůcky. Řeší s nimi takové ty běžné věci. Pomáhá i učitelům, když si neví rady. Vlastně tak trochu překládá mezi školou a rodinami. Spoustu věcí si rodiny vykládají tak, že se něco děje ze zlé vůle nebo že jde o komandování, ale ony mají reálný důvod. Jen jim to musíme srozumitelně vysvětlit. Koordinátor docházky obrušuje hrany, díky němu se předchází záškoláctví.

Dosáhnout toho vám trvalo celých deset let?
Je to proces, obecně se ale říká, že výsledky komunitní práce jdou vidět za deset let. Na druhou stranu to jsou výsledky, které jsou trvalé. Ta změna se stane v lidech. Nějakými zážitky rostou a mění se a výsledky jsou z nich. Není to tak, že by zasáhla síla zvenčí a nastavila jim mantinely, to úplně nefunguje.

Máte kolem sebe romský tým. Mluvíte romsky?
Romsky rozumím, ale mluvím, jen když není zbytí. Mezi sebou normálně mluvíme česky. Těší mě, že mám v týmu jenom Romy. Když jdou nějaké peníze na to, aby se sociálně začleňovali Romové, tak se přece mají sociálně začleňovat Romové. Uznávám, že je s tím víc práce, ale je to tak správně. Všichni zaměstnanci jsou Romové – koordinátorka školní docházky i paní, co tu uklízí.

Když vidím na vašem stole stohy papírů, nástěnky s obrázky od dětí i vaše odhodlání, nemůžu se ubránit dojmu, že si práci nosíte i domů. Je to tak?
Pracovní dobu nedodržuji, ostatní ano. Já jsem tady skoro pořád – od chvíle, kdy se ráno „exhumuji“, do té doby, než tu někomu předám veslo. Ale většinou zamykám já. Všichni vědí, kde bydlím, ale všichni vědí, že mě od rána do večera najdou tady. A také vědí, že se občas rozčiluju, když přijdou ke mně domů. Během covidu jsem měla doma klubovnu. Všichni tihle miláčkové už to nemohli vydržet. To bylo samé „Teto, my jdeme k vám“, tak jsem měla doma třeba patnáct dětí.

Mě práce tolik baví, že se jí zabývám i doma. Ne, že bych musela nebo že by mě to nějak deptalo. Mám nějaké povinnosti, které se mi válí na stole, nad tím dokážu zavřít dveře a nemyslet na ně. Ale teď řeším třeba to, že bych chtěla vymyslet nějaká nová pracovní místa. A to mě zaměstnává i doma, protože by mě hodně potěšilo, kdyby se to zadařilo.

Máte jasně určené hranice, za které byste nešla?
To je těžká otázka. Mám hranice uvnitř sebe. Jinak to mám s dospělými a jinak s dětmi. V jednu chvíli jsme tu byli jediní s autem, takže jsem spoustu dětí přinášela z porodnice. Všechny znám jménem a u většiny vím i datum narození z hlavy. Všechny mi říkají „teto“ a ono to tak je. Těžko to tak v tu chvíli nemůžu cítit i já. (usmívá se) Asi mám hranice někde jinde. Je fakt, že u mě občas i někdo bydlel. Říkám si – tak je vykoupu, dám jim najíst, no a co – ubyde mě?

Jak dlouho se dá taková práce dělat?
Nevím. Projekt je do 30. dubna 2024, takže příští rok na čarodějnice mě upálí a bude pokoj. (směje se) Když mě přestane bavit, tak ho přestanu dělat. Někdy je to vyčerpávající, teď zrovna se mi chce skončit. Řeším dva kluky, které potřebuji dostat do léčebny, a je to strašně smutné. S feťáky se špatně pracuje a s dětmi jsem nikdy pracovat nechtěla, takže v tomto ohledu tu mám také naloženo. Jsou věci, ze kterých člověk přijde domů vážně unavený. Je to tak strašně těžké, že se mu vůbec nechce být. Ale devadesát procent je vlastně moc hezkých, a to je jeden velký mejdan.