Když se před časem jeho vnoučata vrátila z výletu po Jizerských horách, položil jim otázku, zda na Jizerce navštívila také legendární Hnojový dům. Jelikož jejich odpověď byla negativní a tázaní vůbec nevěděli, o jaký pojem se jedná, rozhodl se, že o jeho nejznámějším obyvateli napíše knihu.

Příběh svérázného českého Němce, cestovatele, horolezce a dobrodruha Gustava Ginzela shrnul před pěti lety pod titul Podivín, který okrášlil svět.

Nedávno stejná kniha vyšla v německé verzi a u našich západních sousedů má podle jejího autora, spisovatele a bývalého novináře Jana Šebelky, veliký úspěch.

Hnojový dům navštěvovali hlavně Němci

Šebelka na německou verzi myslel paradoxně dříve, než vyšla ta česká. „Gustav Ginzel byl znám víc v Německu než u nás. Říká se, že až devadesát procent všech návštěvníků Hnojového domu neboli Misthausu bylo z Německa, hlavně z bývalé NDR, kterým jeho přítelkyně Marie říkala docela příhodně hákoši,“ říká Jan Šebelka.

Německé vydání publikace

Knihu do německého jazyka převedl Sven Dietrich, jenž kdysi dělal například kastelána na zámku Lemberk. S financováním publikace a dalšími organizačními záležitostmi pak pomohla spisovatelka Petra Laurin z Domu česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. 

„Původně jsem Svenovi navrhoval, abychom některé české příspěvky vynechali, že jim Němci nebudou rozumět. Byl zásadně proti. Tvrdil, že tam musí být všechno, protože to není kniha jen o Gustavovi, ale o době, v níž jsme žili. Dal jsem mu za pravdu a podle ohlasů z německé strany jsme udělali dobře,“ dodává Jan Šebelka.

Za dva měsíce prodal tisíc výtisků

O tom svědčí i dobré prodeje knihy v Německu. Jen za první dva měsíce po vydání jí tady z pultů zmizelo rovných tisíc kusů.

„Z toho, jak se kniha v Německu prodává, máme s Petrou radost. Dvakrát jsme s ní byli v Drážďanech a dva dny za sebou jsme vyprodali sál tamního horolezeckého centra. Z knihy četl bývalý bundesministr Heinz Eggert, dnes farář na Oybině. O něm je známá historka, že když jel jako ministr k nám poprvé na oficiální návštěvu, tak se nejdřív stavil s celou vládní kolonou u svého přítele v Hnojovém domě,“ upozorňuje spisovatel.

„Přímo na místě jsme prodali sto knih. Jen mě mrzelo, že jsem s sebou nevzal kopie razítek Gustava Ginzela, včetně jeho podpisu, které jsem nechal vyrobit pro první české vydání. Určitě by se německým čtenářům líbilo, kdybych jim knihy štemploval, jako by to dělal Gustav.“

Ginzel jako neobroušený diamant

Jelikož se Jan Šebelka osobností „podivína z Jizerky“ dlouhodobě zabývá, nabízí se otázka, zda ho může charakterizovat? „To bych si netroufnul. Osobně jsem se s ním setkal v životě jen párkrát a vždy jako novinář. Ostatně někteří jeho kamarádi, jako paní Eva Novotná, jejíž manžel zahynul pod Huascaránem, nebo zmíněný bundesministr Eggert, se pak přiznali, že mi vůbec nevěřili. Říkali si, kdo je ten Šebelka, kdo si o něm dovoluje psát, když ho ani neznal, kdo nám krade kamaráda. Jsem rád, že změnili názor. Ale k otázce. Dostal jsem ji také v Drážďanech, a tak na ni stejně odpovím. Gustava Ginzela jsem na začátku psaní knihy neznal, ale během toho, jak vznikala, jsem ho poznal pravděpodobně víc než kdokoliv tady v sále,“ dodává Šebelka.

Podle něj byl Ginzel něco jako neobroušený diamant a autor knihy se během práce na ní čím dál víc styděl, protože v prvním plánu ho chtěl zobrazit jako trochu hloupého podivína, plebejce a pábitele hrabalovského stylu. 

„Při psaní jsem byl jen sběratelem příběhů a jejich editorem a přede mnou se rozvíjela zajímavá, pozoruhodná osobnost, kterou Miloslav Nevrlý nazval podivínem, který okrášlil svět, a o kterém další jeho přítel Petr Tischer napsal, že se schovává za své špinavé kalhoty a svetr. To všechno a mnoho dalšího Gustav Ginzel byl,“ doplňuje Šebelka.

Ten nyní zlehka přemýšlí nad tím, že by připravil další vydání knihy o Ginzelovi, ve kterém by se promítly příběhy, vzpomínky a historky, které za léta a po vydání německé verze knihy sesbíral. 

Historku s Ginzelem nakonec však nepřidá, ale přece jen: „Asi před rokem mi volal režisér z televize, jestli bych neměl nic proti tomu, aby se podle knihy natočil hraný dokument. Jen idiot by řekl, že s tím nesouhlasí. Zatím se neozval, ale já od té doby vidím poslední, závěrečnou scénu, kterou jsem si vypůjčil z vyprávění náčelníka horské služby: ‚Je noc, mlha, drobně prší. Je slyšet klapání koňských kopyt po asfaltu. Klap, klap, klap. Pod osamělou lampou veřejného osvětlení se objeví pomalu jdoucí hubený koník, na kterém sedí Gustav Ginzel se svou přítelkyní Marií. Mají nad hlavami deštník. Nikdo nic neřekne. Kůň s jezdci mizí pomalu v mlze a tmě. Je slyšet jen vzdalující se klapání kopyt. Zjevení.‘ Takhle nějak teď, po pěti letech, kdy jsem knihu poprvé vydal, vidím Gustava Ginzela.“