Hory si tu knížku vynutily, říká autor severské detektivky z Jizerek

Temné zasněžené hory, krvavý zločin a dva muži, kteří se jej snaží odhalit. Jizerské hory se staly kulisou pro historický detektivní příběh Čarostřelec z pera spisovatele Jana Horníčka, který se inspiroval jednou ze zdejších pověstí o tajemných a nebezpečných Tapperech z Velké Jizery. Pytlácích, kteří za pomoci tajných obřadů zkoušeli odlévat kule, které by nemíjely cíle. 

Autorův rukopis se prosadil v konkurenci 86 prací a stal se vítězem Literární ceny Knižního klubu. „Jizerské hory se od roku 1789 změnily pramálo. Snad jen zdejší lesy jsou v trochu lepším stavu,“ prozrazuje Jan Horníček v rozhovoru pro MF DNES.

Jizerské hory, Hejnice, Reichenberg... Proč jste svůj román zasadil právě sem? Proč ne třeba do Krkonoš?
Proč Jizerky? Já se s nimi seznámil v létě 2015 a učarovaly mi. Dokonce natolik, že jsem se do nich začal pravidelně vracet. Aspoň jednou do roka, když jsem si potřeboval vyčistit hlavu, být sám. A sám jsem chtěl být i na jaře před dvěma lety, kdy jsem prožíval osobní a tvůrčí krizi. Tři dny jsem se toulal po hřebenech, myšlenky jsem nechal toulat se taky. Když jsem se pak vrátil do civilizace, měl jsem už základní skladbu Čarostřelce v hlavě zosnovanou. Hory si tu knížku zkrátka vynutily. Navíc Krkonoše jsou „profláklé“. Nepřišlo by mi zábavné psát severskou detektivku o tom, jak tisíce lidí stojí ve frontě na Sněžku.

4 fotografie

Jizerské hory mají spoustu fanoušků, lidí, kteří je až nekriticky zbožňují, znají každý zdejší pomníček... Narazil jste při bádání na někoho takového? Neozval se vám některý z nadšenců?
Vidíte. Já bych v souvislosti s horami termín fanoušek nepoužil. Fanoušky ať mají celebrity, u hor bych mluvit spíš o nadšencích. A vzhledem k tomu, jak jsou Jizerské hory malebné a krásné, není divu, že si je mnozí návštěvníci zamilovali. Já jsem v kontaktu převážně se skupinou skautů kolem jednoho zážitkového kurzu v Jizerkách. S nikým novým jsem se zatím kvůli knize nesetkal. Ale každopádně budu rád, pokud třeba Čarostřelec někoho nového do Jizerských hor přiláká. Pouze doufám, že to budou lidé a nikoli davy. Na Jizerkách mám totiž rád právě tu samotu – člověk, pokud ví, kudy chodit, nepotká za celý den člověka.

Jak jste například zjišťoval, jak to vypadalo v Hejnicích nebo ve Frýdlantě? Jsou tam zajímavé postřehy i co se týče krajiny...
Pro mě byly nejdůležitější hory. Ty mám prochozené i naježděné na lyžích. A hory se od roku 1789 změnily pramálo. Snad jen zdejší lesy jsou v trochu lepším stavu. Co se týče Hejnic a Frýdlantu, tam jsem částečně vycházel ze starých vojenských map, na které jsem si promítl budovy, které zůstaly do dnešní doby, všechno jsem si poctivě nachodil. Ta kniha vznikla v pohybu a v prostoru. Výhodou bylo také to, že řada událostí se točí kolem sakrálních budov a ty jsou napříč staletími neměnné. Neocenitelným zdrojem informaci mi byla pochopitelně Kniha o Jizerských horách od Míly Nevrlého.

Nejsem historik, nicméně na mě kniha působila hodnověrně. Jak moc jste popustil uzdu fantazii, třeba co se týče postav nebo událostí?
Hmm... Já bych rád, aby fantazie s historicitou nemusely stát v opozici. Dokonce mám takovou zkušenost, že když jsem při psaní narazil na to, že můj původní tvůrčí záměr se neslučuje s dějinnou realitou, a svůj záměr jsem této realitě podřídil, že z toho ve finále vždycky vyšel lepší příběh, než byl ten mnou vymyšlený. Že zkrátka člověk nemusí osnovat nějakou složitou fabuli, pokud umí naslouchat a pozná dobrý příběh, když na něj při studiu narazí.

Získal jste Literární cenu Knižního klubu, konkurence byla velká?
Kvantitativně ano. Porota posuzovala v tomto ročníku 86 zaslaných prací. Tedy ve své podstatě hotových knih, s nimiž autoři doufali prorazit. Čarostřelec ale podle všeho padl porotcům do noty, neboť jsem se od nich na knížku dozvěděl nemálo chvály. Na druhou stranu, jiná porota by možná rozhodla jinak. Čili jsem nakonec vděčný, že se ke mně přiklonilo to příslovečné štěstíčko.

Někde jsem se dočetla, že jste román přepracovával?
Ano. Přepracovával. Ale zase ne tolik. Je to knížka útlá a ve své podstatě jednoduchá. Navíc jsem studovaný matematik a naučil jsem se myslet velmi strukturovaně a metodicky. Než přišlo na papír první slovo, měl jsem za sebou půl roku přípravných prací. Načítal jsem literaturu, chystal jsem si postavy, ladil jsem děj, zápletky i vizuál kulis. A pak už jsem jenom celou tu konstrukci potáhl jazykovým hávem. Pozdější úpravy tak spočívaly spíše v dílčím dolaďování.

Je těžké dnes vydat knihu? Někteří autoři to řeší kampaněmi na HitHitu a podobně. Kolik nakladatelství jste oslovil?
S Čarostřelcem šlo vydávání docela dobře. Značný zájem měli už v prvním nakladatelství, které jsem oslovil - v Hostu. Nakonec z toho sice sešlo, ale s odstupem času jsem rád. Umožnilo mi to román doladit a pak i získat Literární cenu Knižního klubu. Že byl o knížku zájem, přisuzuji i skutečnosti, že jsem ji psal s výrazným zřetelem k tomu, aby byla čtenářsky přitažlivá. Už jsem si vyzkoušel, že snažit se jako neznámý autor uvést na scénu velkým historickým románem, není šťastné. A rozhodl jsem se tedy napsat něco, co se bude dobře prodávat: konkrétně lacinou a podbízivou severskou detektivku. Je to tedy v první řadě žánrovka; a byť se určitých literárních ambicí tak úplně nezříkám a použitý jazyk nepovažuju za úplně blbý, psal jsem svoji knížku mnohem víc pro čtenáře než pro kritiky.

Kniha je na dnešní poměry útlá, bude pokračování?
Pokračování? Prozradit můžu tolik, že mám rozepsanou další knížku. Zda bude dějově navazovat na Čarostřelce? V tomto směru se čtenář bude muset nechat překvapit.