Přelézt, překonat, přežít. Extrémní závod otestoval fyzické limity redaktorky

  16:10
Netrénovaná, zato připravená na nejhorší. Redaktorka MF DNES si vyzkoušela extrémní překážkový závod Gladiator Race v libereckém Vesci. Musela zvládnout přelezení klády, balancování ve výškách na provazové síti či převrátit asi stokilovou pneumatiku. To vše v terénu plném všudypřítomného bláta.

Otestovat si svoje fyzické limity. To byl hlavní důvod, proč jsem podmračenou sobotu s intenzivními dešťovými přeháňkami nakonec nestrávila doma u filmu, ale na náročném závodě Gladiator Race.

Navlečená ve třech vrstvách funkčního oblečení stojím – s pneumatikou přes rameno – mezi ostatními účastníky na startu čtyřkilometrového extrémního závodu s překážkami. Snažím se od svého zabahněného břemene, které už se v rukou předchozích závodníků několikrát přemístilo na vrch kopce a zpět, příliš nezašpinit. Marně. Suché běžce v navoněných dresech by tu dnes člověk hledal jen těžko.

Poprchává a všudypřítomné bahno olizuje propustnou látku mých běžeckých bot. V posledních sekundách přemýšlím, jestli nebyla chyba se na Gladiatora vydávat zcela bez příprav. Bez informací. Povzbuzuji se myšlenkami na pravidelné adventní běhání v prosinci, to si určitě tělo vybaví a zabere. Zároveň doufám, že vytěsnilo covid, kvůli kterému ve stejné době mělo problém vyjít schody.

Vybíháme. O tom, že kategorie Fun není o nejrychlejším čase, ale o zábavě – a pro někoho dost možná o holém přežití – se utvrzuji záhy. Většina závodníků v prudkém kopci zpomaluje, někteří jdou krokem, dopředu se nikdo nedere. Až další překážky mají ukázat silné a slabé stránky každého z nás.

Kláda, síť a kontejner

Přelezení klády, balancování ve výškách na provazové síti, překonání velkoobjemového kontejneru. Lezení mě baví. Kdyby to takhle šlo až do konce, snad bych mohla příští rok zkusit závodit na čas. S čipem a fixou psaným číslem na obličeji, bleskne mi hlavou odvážná myšlenka. Tu hned v zárodku zahubí pohled na konstrukci, kterou mám pomocí kruhů přeručkovat.

Teorii znám. Vyskočím na první kruh, rozhoupu se, už už sahám na další, snažím se přitáhnout. Padám. V kategorii Fun máme více pokusů. Což je fajn, na druhou stranu se jimi člověk rychle vysílí.

Zkouším to třikrát, bez sebemenšího úspěchu. Ruka je slabá, cvik jsem nezkoušela roky. Vzdávám to. Naštěstí nemusím dělat ani hendikep, skákání snožmo po vyznačeném okruhu. Mírně zahanbená pokračuji dál. Tentokrát už bez ambicí na závodní kategorii. Další překážku – kromě šestadvaceti oficiálních – představuje počasí a terén.

Mokrá břečka v botách

Mží, všechno klouže, cesta nás vede bahnem. Propadám se dvacet čísel, do bot mi natéká studená mokrá břečka, je všude. Má souputnice v ní dokonce botu ztrácí. Bereme to s humorem – odteď už na nějakém tom cákanci od bahna nebo diskomfortu nezáleží.

Taháme barely, plazíme se zaplavenými rourami, přes ramena si přehazujeme těžký řetěz a proplétáme se lesem. Některé překážky jsou jen o rozhodnutí – třeba běžet ledovou strouhou se mi nechce, ale kdy jindy, když ne dnes? Zatímco jiné o fyzických schopnostech.

Zavěsit se na schodiště a ručkovat po něm do vrchu ani nezkouším, konstrukce jako z Pevnosti Boyard mě zláká, ale horko těžko po klouzavých lanech přeručkuji do poloviny. I tak mě disciplína dost vyšťaví. Stejně tak pro mě není reálné přelézt kladinu ve výšce dvou metrů. Ale s výpomocí to jde skoro samo. Překážku pojmenovanou Captain Hook – další ručkování – překvapivě dokončuji na druhý pokus.

Běh jako odpočinek

Běh je jediná šance si odpočinout, vůbec netuším, kolik překážek je za mnou a kolik zbývá do cíle. Nevím, jaký je čas, ani kudy vede další trasa. Pohybuji se kupředu jako robot s jasným cílem – přelézt, překonat, přežít.

Převracíme asi stokilovou pneumatiku tam a zpět, přebíháme slackline, prolézáme bariérami, nosíme betonové koule, šplháme na laně a po kůlu. Když na sekundu ztrácím balanc na nejvyšším bodě dřevěné konstrukce, napadne mě, že to není zrovna nejbezpečnější aktivita na sobotní odpoledne.

Dobíhám do cíle zhruba po padesáti minutách. Špinavá, mokrá na kost, unavená, ale s pocitem přeživšího. Z 26 překážek jsem musela vzdát asi čtyři. Nejrychlejší z žen v kategorii Race byla Zuzana Kocumová s časem 30:39, mezi muži exceloval Patrik Stupka, závod dokončil v čase 27:17.

Parkoviště se hemží naháči, každý se snaží převléknout ze zabahněného oblečení ještě venku u auta. Opouštíme areál a podjíždíme pod mostem, kde před pár minutami viselo lano na šplh. A já na něm. „Je to sakra vysoko,“ říkám, zatímco mi s odeznívajícím adrenalinem začínají vyskakovat na rukou modřiny. „Tohle by mohl dobrovolně absolvovat vážně jen blázen,“ dodávám pro sebe a po tváři se mi rozlévá potutelný úsměv.