„V představení máme dvě Fridy. Jedna prolíná emočně a symbolicky druhou, která tanečně a herecky táhne celý děj. Nakonec splynou v jeden portrét,“ vysvětluje režisérka inscenace Marika Mikanová, která chce divákům přiblížit bouřlivý život mexické malířky Fridy Kahlo.
„Jejím autoportrétům se v inscenaci tolik nevěnuji. Příběh jde především chronologicky po vyprávění jejího života.“
Taneční portrét Frida popisuje osud ženy, která se navzdory těžkým ranám osudu nevzdává. Sleduje její život poznamenaný tragickou nehodou z mládí, přes dramatický vztah s malířem Diegem Riverou, až po vrchol její umělecké tvorby.
Choreografie stojí na základech neoklasické taneční techniky s prvky současného tance a španělských rytmických inspirací.
„Inscenace mluví srozumitelným a emotivním tanečním jazykem, který v sobě nese velkou dávku světla a lidskosti. Frida jde pod povrch. Není to jen příběh známé umělkyně, ale obraz života ve všech jeho odstínech. Vybízí k zastavení někde mezi nádechem a výdechem – vede k takzvanému aha uvědomění,“ přibližuje pocity z díla produkční Barbora Svobodová.
Scéna jako živý obraz
Scénu a kostýmy navrhl výtvarník Aleš Valášek, který vytvořil vizuálně bohaté a rezonující jevištní prostředí. Jeho styl kombinuje barvy, tvary a textury, čímž podtrhuje symboliku Fridina života a přetváří scénu v živý obraz.
Valášek navrhl i kostýmy ovlivněné folklorní mexickou stylizací, které se navíc často mění. „Pro toto představení jsem vytvořila scénář garderobiérce. Nikdy v životě jsem to přitom neudělala, ale tady jsem shledala, že je to potřeba,“ pokračuje Mikanová a upozorňuje, že pro baletky ztvárňující hlavní Fridu je představení nesmírně náročné. „A to jak fyzicky, tak emočně. Na konci představení jsou úplně vyšťavené.“
Její slova potvrzuje Johana Březinová, představitelka hlavní role. „Jednou brečím, za půl minuty zase musím být najednou zamilovaná,“ potvrzuje strasti na jevišti Březinová, kterou střídá Nuria Cazorla García.