Po světě šperků netoužil, přesto ze dne na den převzal firmu po otci

  16:24
Ačkoliv mu sklo a bižuterie byly něčím vzdáleným, čemu se ve svém profesním životě nemínil věnovat, náhle a bez varování spadl do vod tohoto byznysu. A po takřka dvou letech se v něm naučil plavat. Po smrti svého otce převzal Filip Svoboda vedení úspěšné jablonecké firmy Ralton.

Filip Svoboda vede jabloneckou firmu Ralton. Zakázky má po celém světě. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Její jméno skloňují světové módní značky, jako jsou Versace, Dior, Chanel či Gaultier. A nejde o jediné vody, ve kterých tento mladý muž zvládá tempa. Loni rozjel na mšenské přehradě také projekt Barníku – netradičního plavidla, na kterém mohou lidé grilovat i popíjet.

Jak moc těžké bylo ocitnout se téměř ze dne na den uprostřed šlapající bižuterní firmy s mezinárodním renomé?
Byl to hodně rychlý a velký skok. Bez varování a bez znalostí o chodu firmy. Já jsem se nikdy nechtěl tomuto odvětví věnovat a táta to celou dobu věděl. Měl jsem své sny, jsem technicky založený, baví mě elektrotechnika a technika obecně a sklářství s bižuterií se s tímto moc neslučovalo. Pak ale táta umřel a bylo to, jako když lusknete prsty. V neděli zemřel a v pondělí jsem už seděl ve firmě a řešil, jak poslat zaměstnancům výplaty. A od té doby jsem tady. Jak firma funguje po všech stránkách, jsem si musel zjistit sám a moc mi v tom pomohli lidé, kteří tady pracují. Myslím, že mi to trvalo zhruba rok, než jsem se nějakým způsobem vůbec osmělil a udělal si představu, co jsme za značku, kdo jsou naši zákazníci, jaké používáme technologie a zdroje a co je vše potřeba k tomu, abychom mohli fungovat. Až teprve potom přišly myšlenky, jak dál rozvíjet některé tátovy vize, co upravit, abych s tím byl spokojený a mohl v tom pokračovat.

Změnil se tedy za tu dobu váš postoj k této branži?
Musel se změnit. Aby člověk mohl něčemu věnovat tolik času, tak to nemůže dělat s nechutí. I přesto, že jsem si tento obor sám nevybral, a kdyby to z mého pohledu nebyla nutnost, tak bych tu nebyl, tak jsem si k němu vybudoval určitý vztah a určil si cíle, kterých bych chtěl dosáhnout. Věřím, že firma má veliký potenciál a já bych ho rád využil a posunul někam dál.

Není to první rozhovor, který u vás dělám. V srpnu roku 2017 jsem se ve stejné kanceláři bavil s vaším otcem. Bylo to zrovna v době, kdy měl Ralton za sebou obrovský zářez v podobě spolupráce s Versace na šatech pro anglickou herečku a modelku Caru Delevingne. Pojďte se pochlubit dalšími úspěchy...
Máme projekty, o kterých nemůžeme mluvit, protože se připravují, ale můžeme zmínit spolupráce se značkami typu Versace, Dior, Chanel, Gaultier nebo Nina Ricci. Těch jmen je spousta a jsme pyšní, že s nimi můžeme spolupracovat. Nejvíc asi byly vidět vámi zmíněné šaty. U této zakázky jsme realizovali jak komponenty, tak i šaty jako celek. Vymýšleli jsme možnosti, jakým způsobem kameny poskládat dohromady, aby tvořily šaty jako funkční celek. To bylo velmi zajímavé.

Kde všude po světě se vaši zákazníci nacházejí?
Určitě všechny nevyjmenuji, těch míst je opravdu hodně, ale máme například zákazníky ve Francii, Německu, Itálii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Řecku, ale také v USA či Japonsku. Převážná část zákazníků je ze zahraničí, ale jsou tu i nějaké spolupráce v tuzemsku. Avšak spíše jde o české designery, kteří působí v zahraničí.

Co je vlajkovou lodí Raltonu? Na co to vlastně celosvětová klientela slyší?
Naším gró a hlavním produktem jsou skleněné speciální kameny. To jsou ručně mačkané skleněné kameny, které se tvoří kombinací různých druhů skel nebo třeba stříbra či zlata. To je naše doména. Je to to, co ostatní nenabízejí, anebo velmi omezeně. Naše firma disponuje nejširší škálou těchto kamenů.

Jste rozkročeni do celého světa, ale co půda domácí? Narážím na projekt Křišťálové údolí, při kterém jste se loni společně s dalšími firmami z branže otevřeli návštěvníkům, kteří mohli nahlédnout do vaší kuchyně.
Křišťálové údolí nám určitě pomohlo k tomu, že o nás už ví i více místních. Jsme za tento projekt rádi, rád se totiž vždy potkám s lidmi ze stejného oboru. Myslím si, že je dnes důležité neuzavírat se před veřejností a dát o sobě vědět. Všichni sice tuší, že je tady u nás nějaká tradice, ale my musíme umět tu tradici ukázat, aby přežila. Sklářů přece jenom historicky spíše ubývá.

Před nějakými sto lety bylo zcela nemyslitelné, aby se někdo zvenčí mohl podívat do sklárny a loni mi v té harrachovské dokonce říkali, že za vynesení tajemství výroby mohly kdysi padat i hrdelní tresty. Přeci jen existuje něco jako know-how...
Záleží, co ukazujete. Existují nějaké standardní postupy a ty jsou v podstatě veřejně známé. A pak je vámi zmíněné know-how, v našem případě to je spousta kamenů, které umíme dělat jen my a to jsou věci, jež veřejnosti neukazujeme. Že se ovšem kámen mačká ze skleněných tyčinek za pomoci kahanu a kleští, že je ho potřeba ostříhat, obrousit, povrchově upravit, to jsou věci, které již tajemstvím nejsou a můžeme je prezentovat.

Nedávno svět zasáhla pandemie koronaviru a poslední zprávy ukazují, že se z ní zřejmě ještě nevymanil. Navíc už se o slovo hlásí také ekonomická krize a prognózy do budoucna nemají příliš růžové zbarvení. Jak situace kolem covidu-19 zasáhla váš byznys?
Obrovsky nás to zasáhlo. A nejenom naši firmu, ale i kolegy z branže. Trh se ohromně zpomalil a někde i zastavil. Ten dopad je veliký a ještě veliký bude. Teprve jsme se dostali nějakým způsobem z karantény, ale krize teprve začíná.

Můžete být konkrétnější?
Tak třeba spousta koncových zákazníků jsou turisté a turismus se takřka zastavil. Pak je tu také nějaký všeobecný strach, mluví se totiž o druhé vlně pandemie na podzim. A na tento strach naši zákazníci reagují. Kvůli tomu nemá řada klientů potřebu objednávat, připravovat nové kolekce. Protože proč by zákazník dělal kolekci na zimu, když se třeba v zimě nebude vůbec prodávat? Je to začarovaný kruh. Abych ale nebyl jen negativní, věřím, že existuje i druhá strana mince.

Sem s ní.
Člověka to celé donutilo trochu odstoupit od problémů a podívat se na vše jinou optikou, jinak přemýšlet a přijít na to, že se dá fungovat efektivněji. Což se netýká jen podnikání, ale třeba i úředníků. Najednou jde věci skenovat, používat Skype a další online technologie. To jsou všechno věci, které by nás asi za normálního provozu nemusely napadnout. Ti, kdo vydrží, tak věřím, že je to posílí a možná jim to přinese šanci rychleji růst.

Museli jste kvůli koronakrizi propouštět?
Ne. Máme stále stejný počet zaměstnanců.

Pojďme k dalšímu odvětví vaší činnosti. Vy jste loni přinesl na jabloneckou přehradu poměrně na české poměry unikátní věc – Barník. Což je, jednoduše řečeno, kombinace člunu, grilu a baru. Letos tato atrakce funguje druhou sezonu. Jak vás to napadlo?
Poprvé jsem kulatou loď s grilem a motorem zahlédl v Kanadě a pobavilo mě to. Tehdy mě ovšem ještě nenapadlo, že bych něco podobného mohl dostat na jabloneckou přehradu. Pak asi dva roky potom jsem se procházel kolem přehrady a prohlížel si stánky u ní a přišli mi stejné, jako když jsem byl malý a některé se možná nezměnily ani od dětství mých rodičů. Přišlo mi to smutné. Přestože je jablonecká přehrada výjimečná, tak nic zajímavého v té době na ní a okolo ní nebylo. Nefungovala půjčovna lodiček, nebyl tady nějaký pěkný stánek, kde by se dobře vařilo a hrála dobrá muzika. Nic, co by si toto místo zasloužilo. A v tu chvíli se mi to propojilo a donutilo mě to ten zpočátku možná bláznivý sen realizovat. Tak jsem se pustil do zjišťování, co je třeba pro to udělat a v Německu jsem koupil loď. To bylo ovšem v době, kdy táta ještě žil a já měl na to relativně čas. Když táta zemřel, loď i potřebná povolení byly v podstatě připraveny, muselo to fungovat. Protože k tomu ještě studuji doktorát na katedře řídící techniky na ČVUT, za úspěch Barníku hodně vděčím své přítelkyni, bez které by určitě nevyplul. Těší mě, že si Barník našel své zákazníky, kteří se vrací zpět a doporučují ho dál, to je pro nás nejcennější odměna. 

Autor: