V českodubském domově důchodců žije stovka seniorů, tedy lidí nejvíce ohrožených koronavirem. Sedmdesátka pečovatelů domova přitom ještě v neděli večer trpěla nedostatkem roušek, kterými by alespoň provizorně bránila přenosu kapének obsahujících viry mezi staré a nemocné lidi.

„Měli jsme zásobu pouze jednorázových roušek, věděl jsem, že při zvýšené spotřebě budeme v pondělí na nule. Roušky objednané v týdnu měly dodací lhůtu deset dní,“ popisuje situaci ředitel domova Radim Pochop. Sám raději vyzval veřejnost, aby s problémem pomohla.

„Pokud nám někdo může pomoci vlastní improvizovanou výrobou, obrovsky nám to pomůže. Pochopitelně můžeme za roušky oficiálně zaplatit po vystavení potřebného dokladu. Případně rád věnuji peníze vlastní,“ napsal Radim Pochop na sociální sítě. Desítky lidí jeho volání vyslyšely. Hned v pondělí ráno byla nejméně týdenní potřeba roušek pro domov důchodců zajištěna.

Zaskočilo vás, jak rychle lidé reagovali a roušky přivezli?
Využil jsem Facebook a byl jsem příjemně překvapen, jak ohromný ohlas to mělo. V neděli jsem to napsal a hned v pondělí ráno tu byli tři lidé se zásobami roušek. A další volají, nestíhám zvedat telefon.

Roušky jste předtím tedy vůbec žádné neměli?
Máme poměrně slušné zásoby dezinfekce a rukavic, ale s rouškami byl problém, ty dřív nebyly potřeba. Inspiroval jsem se u kolegyně v Jindřichovicích pod Smrkem, která zahájila spolupráci s dobrovolníky už minulý týden. Koneckonců už hejtman Martin Půta naznačil, že se nemáme spoléhat na stát, když sdílel návod, jak si roušky sami ušít a vyrobit.

Co za lidi roušky dovezli?
Hlavně ženy. Jedna paní, co má textilní dílničku v Jablonci nad Nisou, jinak spíš jednotlivci, co si doma sami roušky šijí. A potěšilo mě, že nikdo za roušky nic nechtěl.

Vy jste přitom napsal, že za roušky rád zaplatíte ze svého. Proč? To už na roušky nezbyly peníze?
Peníze na roušky máme, v těch problém není. Ale když to někdo šije doma a nefakturuje, ani my to nemůžeme legálně zaplatit z našich peněz. Tudíž jsem byl ochoten to dát ze svého. Ale ti lidé peníze vůbec nechtějí. Hodlal jsem alespoň ženám koupit kytku. Nedošlo mi ale, že ani tu dneska nikde neseženete (smích). Slíbil jsem jim, že v lepších časech za nimi přijdu s květinou a poděkováním.

O čem svědčí tato solidarita?
Že když se stane nějaký malér, lidé ze sebe vydají to nejlepší. Což mě těší. Kdysi jsem pracoval na Okresním úřadě v Semilech v době prvních povodní a situace tehdy byla podobná. Lidé pomáhali nezištně.

Roušky však nevyřeší problém s počty zaměstnanců. Kdo se bude starat o seniory, pokud vám je zavřou do karantény?
My skutečně nejsme kino ani knihovna, nemůžeme zavřít a být dva týdny doma. O ty staré lidi se musí někdo starat. Aktuálně máme tři zaměstnance v karanténě, všichni mají „cestovatelskou“ anamnézu. Zrušili jsme dovolenou těm, co ji měli napsanou. Ostatně, stejně by teď nemohli nikam jet. Takže služby máme vykryté. Využili jsme rovněž možnosti a oslovili krajský úřad, ten má možnost uplatnit pracovní povinnost pro studenty vybraných oborů škol, pokud by se naše personální situace zhoršila. Jde o obory ošetřovatelství, sociální práce a nebo sestry doplňující si vzdělání. Všichni ti jsou dnes doma, protože školy jsou zavřené. Mohli by nám pomoci.

Jak byste je sem do Českého Dubu dostali?
Jsme schopni tyto lidi v okruhu 30 km vozit z práce a do práce, máme vlastní mikrobus. Rádi jim zajistíme stravu v naší jídelně, dále oblečení i ochranné pomůcky.

Jak to prožívají zaměstnanci?
Mám takové rčení, že když jde do člunu voda, musí se k pumpám. Takže oni to chápou. Naši zaměstnanci jsou specifičtí, tahle práce se nedá dělat pro peníze, ale musíte k ní mít vztah. Všichni si uvědomují, že v zájmu našich klientů nesmíme padnout.

Jaká je teď v domově důchodců atmosféra mezi klienty?
Informace mají. Problém je pouze u lidí se stařeckou demencí. Ale všichni to přijímají překvapivě pokorně a klidně, navzdory tomu, že jsme zavedli poměrně striktní opatření. Zakázali jsme jakékoliv návštěvy, dokonce jsme uzavřeli hlavní vstup do objektu. Když rodina přiveze nějaké věci, musí zazvonit, vyjde náš pracovník s rouškou a věci převezme. Potraviny přijímáme pouze v původních baleních a prádlo jde hned na vyprání. Zrušili jsme i rehabilitace a cvičení. Všichni jsou na pokojích. Jsou to nejtvrdší opatření, jaká jsem tu zažil.