Ceněná slonovina, hedvábí, pštrosí pera a nakonec levný celuloid. I z takových materiálů se kdysi vyráběly vějíře. Bývala to praktická i rituální pomůcka, která se stala módním doplňkem dámského šatníku.
Muzeum Náchodska jich má ve své sbírce skoro 70. Většinu nyní vystavilo, sedm si půjčilo z vysokomýtského muzea.
„Máme čtrnáct secesních vějířů, tedy poměrně početný soubor. Uspěli jsme s žádostí o dotaci na jejich restaurování a byla by škoda neukázat je veřejnosti. Jde o rozměrné vějíře, textilní, často s květinovou výzdobou, doplněnou vyobrazením třeba hmyzu,“ vysvětluje kurátorka výstavy a autorka velkoryse pojatého katalogu Barbora Libřická.
Vějíře z let 1880 až 1900 se v muzeu ukládaly dříve ve složeném stavu, což jim nesvědčilo. Trpěly v ohybech, látka na krycích lištách popraskala. Restaurátorka textilu Zuzana Červenková z nedalekého Bakova sejmula textilní list každého vějíře ze žeber a podlepila jej hedvábnou krepelínou, případně když byl vějíř dvouvrstvý, měnila spodní vrstvu.
Restaurované vějíře už se budou nyní ukládat do speciálních krabic na míru. Ty ostatní se skladují jednotlivě v sáčcích z neběleného plátna.
Původně vějíře sloužily k rozdmýchávání ohně, pak bývaly i ceremoniálním předmětem, o čemž svědčí Zlatý vějíř nalezený v neporušené Tutanchamonově hrobce. Muzejník Vlastimil Pibil pro zajímavost zhotovil jeho repliku ve shodném měřítku i s vyobrazením faraona střílejícího šíp na pštrosa. Osadil ji pštrosími pery, jak se o tom zmiňuje i text na zadní straně originálního vějíře.
Rafinovaná krása vějířůVýstava Rafinovaná krása vějířů v Broučkově domě na Masarykově náměstí v Náchodě trvá do 2. října denně mimo pondělky. Komentovanou prohlídku muzeum plánuje na září. |
Ve středověku se skládací vějíře dostávaly díky mořeplavcům do Evropy z Asie, kde však mívaly rituální charakter. Pak se z nich staly výhradně doplňky dámské garderoby. Do konce 19. století si je mohla dovolit jen vyšší společnost, zlevňovaly až s průmyslovou výrobou.
Reklama i suvenýr
Se začátkem 20. století obchodníci tiskli na vějíře své reklamy. K vidění jsou reklamy na likéry či papírový vějíř, který propagoval americké mechanické kartáče značky Bisell, jejichž výrobce býval dodavatelem mechanických zametačů na koberce královny Viktorie.
Vějíře bývaly i oblíbeným suvenýrem z pořádaných výstav. Například Gustav Lemfeld před více než 80 lety daroval náchodskému muzeu skládací vějíř z Národopisné českoslovanské výstavy roku 1895 v Praze, kde je přední strana věnována lidovým stavením a na zadní jsou reklamy pražských podniků. U většiny muzejníci netuší, kdo je používal, nejčastěji připutovaly z různých pozůstalostí.
Dva exponáty, které darovala spisovatelka s náchodskými kořeny Sida Volfová, pocházejí z konce 18. století, jinak jsou většinou z 19. století a začátku 20. století. Některé jsou inspirovány Orientem, jinde jsou galantní scény, ptáčci či květiny. Vedle hedvábí a krajek jsou tu i vějíře zhotovené z peří orlů, pštrosů či nandu pampových.
Výrobci sahali i k různým konstrukčním řešením. Rozšířeným typem skládacího vějíře bylo takzvané brisé z jednoho typu materiálu, kdy se žebra pospojovaná stužkou vyráběla ze dřeva, kosti, kostic či později celuloidu.
„Kvůli zlevnění se používalo často dřevo ovocných stromů. Také vynález celuloidu v 19. století vedl k velkému rozšíření vějířů a jejich zlevnění, nebyly třeba ani zdobeny, takže si je ženy dotvořily samy, případně se na ně psaly vzkazy nebo verše,“ vysvětluje kurátorka.
Vějířová mluva coby signály mužům
K vidění jsou i secesní stojánky na květiny z perleti a kosti. Restaurování vějířů vyšlo na 140 tisíc korun, muzeum na to získalo z dotace ministerstva kultury 99 tisíc. Vše začalo první vlnou covidu, kdy si muzejníci museli vymyslet práci na doma. Vějíře se daly snadno převézt, a tak se je kurátorka sbírky textilu a šperků rozhodla zpracovat blíž.
„Tehdy jsem si uvědomila, že vějířů máme opravdu dost na velikost našeho muzea, což souvisí s tím, že k nám připadly i sbírky několika malých muzeí z okolních měst,“ říká Barbora Libřická.
Připouští, že zpočátku o vějířích mnoho netušila a tápala v terminologii.
„Jak jsem se do té problematiky dostávala a radila se v začátcích i s naší přední znalkyní Ludmilou Kotorovou z plzeňského muzea, začalo mě to bavit čím dál víc. Vějíře jsem předtím brala opravdu jen jako doplněk dámských šatů na ples, ale jejich historie i konstrukční typy jsou velmi různorodé. Zajímavostí je i vějířová mluva, kdy dámy pomocí gest vysílaly směrem k mužům různé signály svého zájmu,“ připomíná Barbora Libřická.
Třeba rozevření a rychlé sklapnutí vějíře značilo, že je žena rozzlobená. Přiložení vějíře na pravou tvář znamenalo Ano, na levou tvář Ne. Upuštěný vějíř značil, že se žena chce sejít o samotě.
