Z více než 400 startujících ultramaraton dokončilo pouze 147 borců, Aleš Vaníček byl v 57 letech jedním z nejstarších. Na trase strávil 17 dní a spal maximálně tři hodiny denně.

„Už jen to, že jsem Transcontinental Race dokončil, považuju za úspěch. Naštěstí jsem vůbec netušil, jak těžký závod bude,“ říká bývalý novinář a v současnosti starosta krkonošského Žacléře. Sám je také pořadatelem ultramaratonu Okolo republiky, letos se ze Žacléře jel už šestý ročník.

16 fotografií

Pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, asi není v případě Transcontinental Race jen frází…
Transcontinental Race je poměrně slavný závod a účastní se ho řada kvalitních jezdců z celého světa. Je mezi nimi i několik profesionálů, kteří se těmito závody živí. Pro firmy vyrábějící kola, oblečení a cyklistické vybavení je zajímavé je sponzorovat. Konkurence je na Transcontinental Race velká. Časové limity na checkpointech, kterými musíte projet, jsou docela přísné. I pro závodníky, kteří neusilují o vítězství, je náročné závod ve stanoveném limitu dojet.

Úspěch je už jenom to, že se můžete zúčastnit. Mně se to povedlo hned napoprvé, ale spousta lidí se pokouší přihlásit několik let. Organizátoři si vybírají, kdo závod pojede. Asi mi pomohlo, že jsem měl úspěchy na ultramaratonech v Polsku a ve Švýcarsku.

Co člověka vede k tomu, aby podstupoval tak extrémní fyzické vypětí?
Na to se těžko odpovídá, protože není úplně jednoduché to definovat. Pro mě je to hlavně únik ze stávajícího prostředí. Hodně času trávím v práci, a i když v ní nejsem a jedu třeba na dovolenou, tak s sebou mám telefon a notebook a stejně řeším pracovní záležitosti. Jet takovýhle závod je jediným obdobím v roce, kdy pro mě práce vůbec neexistuje. Tělo dostává opravdu zabrat a je zničené, ale hlava si odpočine. Během závodu jsem v takovém nouzovém režimu, úplně se odstřihnu od vnějšího světa, nezvedám telefony a nesleduju zprávy. Ani jsem nevěděl, kdo vyhrál Tour de France (smích).

Dá se vůbec popsat, jak těžké to bylo?
Překvapilo mě, jak moc byla trasa kopcovitá. Rovinatých úseků bylo hodně málo. I Balkán je hornatý, pořád to bylo nahoru a dolů. Je to náročné, ale člověk zapadne do pravidelného rytmu, který dodržuje, spí tři hodiny denně a zbytek dne šlape na kole. Většinou jsem spal venku, jednou za tři dny jsem si zaplatil hotel, abych se umyl a vypral dres.

Je tříhodinový spánek dostatečný na to, aby tělo zregenerovalo a člověk mohl dalších 20 hodin zase sedět na kole?
Na sobě jsem si vyzkoušel, že tři hodiny stačí, tělo to vydrží. Nejlepší závodníci spí ještě kratší dobu, přitom jsou schopni podávat mnohem lepší výkon. Všude, kde jsme jeli, bylo hrozně málo přístřešků nebo altánů, takže jsem přespával, kde to šlo: u benzinky, na louce u silnice a někdy skoro v příkopě.

Horko, kopce, vítr… Co bylo nejvíc nepříjemné?
Mám rád teplo, takže to mi problém nedělalo. Protivítr vadí každému cyklistovi. Měli jsme štěstí, že skoro nepršelo, jen na začátku ve Španělsku. Ale tím, že bylo teplo, tak to nevadilo. Největší komplikace jsem si způsobil sám. Podcenil jsem natrasování a nevěnoval tomu tolik času, kolik bylo potřeba. Na startu byli další dva Češi, najel jsem o 300 kilometrů víc než oni. Kdybych se na to lépe připravil, mohl jsem být v cíli o den dřív.

Zažil jste pocit absolutního vyčerpání, kdy jste si říkal, že to dál už fakt nejde?
Jedna situace byla hodně vyhrocená a i ostatní závodníci na tom byli v těch chvílích dost podobně. Přejížděli jsme z francouzského Besanconu do italského Sestriere, odkud se odbočovalo na 34 kilometrů dlouhou horskou cestu Strada dell' Assietta, která vede ve víc než dvou tisících metrech nad mořem. Bylo sedm hodin večer. Těšil jsem se na to, myslel jsem si, jak to bude idylické, ale bylo to absolutní peklo. Nic horšího jsem na závodech nezažil. Cesta byla plná kamenů, řada stoupání se vůbec nedala vyjet a musel jsem jít pěšky. Když už jsem cestu zdolal, tak následoval velmi dlouhý sjezd po další kamenité cestě. Chvílemi jsem za jízdy usínal.

Pak se trasa znova zvedla, byl jsem tak unavený, že už jsem nebyl schopný to vyjet, a kolo musel zase tlačit. I za chůze jsem upadal do mikrospánku. Už jsem to neměl pod kontrolou a uvědomoval si, že je to nebezpečné, ale pořád jsem chtěl jet dál. Bylo to kousek před checkpointem, kam jsem potřeboval v rozumném čase dojet.

Co v takové chvíli člověku nejvíc pomůže?
Tady konkrétně to byl pragmatismus. V momentě, kdy si řeknu, že to zabalím, tak okamžitě vyvstane otázka: Jak se odsud ve tři hodiny ráno dostanu domů? I kdybych se rozhodl závod vzdát, tak stejně na kole budu muset pokračovat.

Takový závod asi nejde absolvovat na pohodu...
Na těchto závodech trpí úplně všichni, každý od prvního do posledního se dostává na hranici fyzických sil. Patří to k tomu. Naštěstí mozek všechny ty krize a pocity zmaru rychle vytěsní a spíš si pamatuje pozitivní zážitky. Je potřeba říct, že nikdo nejede takhle dlouhý závod na zkoušku. Účastníci už mají zkušenosti z ultramaratonů, i když jsou třeba o něco kratší, a z těch zkušeností pak čerpají. Do té doby nejdelší závod Okolo Polska jsem jel loni, měřil 3 600 kilometrů.

Stejně tak k ultramaratonům patří defekty. Trápily vás hodně?
Jel jsem na silničních pláštích a kupodivu všechny terénní úseky vydržely. Za celou dobu jsem měl jediný defekt, bylo to až na konci závodu. Šel jsem se podívat na louku a o trn píchnul přední kolo. Ale třeba kamarád z Polska mi říkal, že měl za závod třináct defektů.

Závod vedl přes krásná pohoří, přístavy a historická města. Dokážete si při jízdě užít scenérie a přírodu?
Trasa byla opravdu nádherná. Jel jsem tam s naivní představou, že si budu všechno fotit a sdílet to na sociálních sítích. Po pár dnech mě to přešlo, protože každá fotka znamenala zastavit, vytáhnout telefon, udělat fotku, pak telefon zase uklidit a rozjet se. Přitom jak to bylo obtížné, tak se člověku nechce. Ze začátku člověk jede s nadšením a všechno si prohlíží. S přibývající únavou nadšení klesá. Ke konci závodu už jedete jako stroj a moc nevnímáte, co je kolem vás. Jen na opravdu výjimečných místech, jako je třeba náměstí Piazza del Campo v Sieně, jsem na chvíli zastavil.

Potkával jste na trase závodníky, nebo to byla od začátku do konce sólová jízda?
Společně se jet nesmí, pravidla to zakazují. Po pár dnech se vždycky vyselektuje podobná výkonnostní skupina závodníků. S dvaceti až pětadvaceti lidmi se neustále míjíte, jednou předjedou oni vás, jindy vy je. Takhle to je až do cíle. Často se skupina čtyř pěti lidí potká u obchodu, aspoň máte nějaký sociální kontakt.

Specifikem těchto závodů je, že si všechno, co potřebujete, vezete s sebou na kole. Roli hraje každý gram. Vaše kolo i s věcmi vážilo 14 kilogramů. Co všechno jste si zabalil?
Má to několik částí, jedna z nich je technická. Musíte mít navigaci, světla, power banku, kabely, nabíječku, tracker a malé nářadí. Potřebujete s sebou oblečení a něco na spaní, to znamená návleky na nohy a tretry, péřovou bundu, větrovku, pláštěnku a rukavice. Na spaní jsem měl skladnou fólii a slaboučký bivak, který se dá přirovnat k bezpečnostní fólii. Má tvar spacáků, ale tloušťka je půl milimetru. Sice spíte na tvrdém, ale zima mi nikdy nebyla.

Z hygieny jsem vezl minipastu a uříznutý kartáček na zuby. Moc se o tom nemluví, ale na takhle dlouhých závodech je úplně klíčová péče o zadek, takže ve výbavě musíte mít vlhčené ubrousky a krémy. Když to člověk podcení, tak v závodě skončí, protože ta bolest je tak nesnesitelná, že vám nedovolí pokračovat. Každý, kdo takový závod jede, si na to dává velký pozor.

Samostatnou kapitolou na cyklistických ultramaratonech je stravování...
Spíš jsem měl obavu o vodu, ale vždy se dala někde natočit nebo sehnat. Ani na Balkáně s tím nebyl problém. Malých obchodů po trase bylo ve Španělsku, Francii a v Itálii hodně. Obrovská změna je u benzinek, naprostá většina z nich, a to i ve velkých městech, je samoobslužná a nekoupíte tam vůbec nic. To jsem z dřívějška neznal. Některé benzinky vypadají jako pohřebiště. Jsou tam jen stojany a automat na placení, o zbytek se nikdo nestará.

Na start ve španělském Santiagu de Compostela jste letěl letadlem. Předpokládám, že jste necestoval v cyklistickém dresu?
Vzal jsem si staré oblečení, batoh a staré boty, které jsem v Santiagu hodil do koše. Má to i opačnou stránku. V cíli máte na sobě zase jen cyklistické oblečení a první, co musíte řešit, je sehnat normální oblečení. Cíl byl přímo na pláži v rumunské Constantě. Přijel jsem tam ve čtyři odpoledne, druhý den byl velký státní svátek a všechny obchody měly mít zavřeno. V nejbližším obchodě jsem koupil ponožky, kraťasy, triko, mikinu, boty a vak na věci. Dohromady to stálo asi tisícovku. Jinak to řešit prostě nejde.

Jak jste jel z Rumunska zpátky do Čech?
Byl to větší stres než závod samotný. Odjezd nejde plánovat moc dopředu, protože nevíte, kdy dojedete. Počítal jsem s tím, že pojedu vlakem do Budapešti nebo do Vídně. Když jsem to dva dny dopředu začal řešit, ukázalo se, že všechny vlaky i autobusy jsou buď vyprodané, nebo neberou kola. Zbývalo jen letadlo, což se ukázalo jako nejlepší varianta. Letadlem nejde převézt kolo v celku, takže jsem musel sehnat krabici na kolo, rozebrat ho a zabalit.

Spolu s dvěma dalšími Čechy jsme si zajistili speciální taxi službu na 200 kilometrů vzdálené bukurešťské letiště, odkud jsme letěli do Vídně. Když už jsme měli všechno zařízené, tak volal taxikář, že uvízl na dálnici a neví, jestli to stihne. Byl to opravdu velký stres. Nakonec jsme to se štěstím zvládli.