Svou publikací To byl Václav Junek z nakladatelství Toužimský & Moravec připomíná pozapomenutého akademického malíře, všestranně nadaného kreslíře, ilustrátora a grafika.

Václav Junek (1913–1976) začínal ve výtvarné redakci Mladého hlasatele, kde na žádost Jaroslava Foglara nakreslil osm příběhů Rychlých šípů. Ilustroval mnoho dobrodružných knih, kromě Foglarových Hochů od Bobří řeky také Běhounka, Flose, Branalda či Londona, ale koncem 50. let také „červený“ Slabikář. Nebo dětský komiks Hup a Hop. Nejen v něm nebo na obálkách edice Statečná srdce zúročil svou lásku k moři a lodím, což uměl dokonale.

Co vás přivedlo k monografii o Václavu Junkovi?
Rozhodujícím podnětem mně byly vzpomínky na mládí, kdy jsem doslovně ležel ve „foglarovských“ časopisech Vpřed a často se tu setkával, kromě jiných oblíbených ilustrátorů, i s akademickým malířem Václavem Junkem. Moc se mi líbily jeho efektní titulní strany časopisu, ale stejně tak i vnitřní ilustrace k povídkám či komiksy o Tomu Bartonovi a dobrodruzích, kteří se vydali za poklady starých Inků. Na tyhle vjemy v raném věku se nezapomíná. Kdyby jich nebylo, do práce na monografii bych neměl odvahu se pustit. Takhle mně ale bylo psaní potěšením; výletem do minulosti, když v časech neexistence elektronických médií byla králem vizuálních prožitků dokonalá časopisecká a knižní ilustrace.

Uvádíte, že malíř zasáhl i do Rychlých šípů...
Ovšem. Ostatně kniha o tom jasně vypovídá. V roce 1941, kdy se kreslíř Šípů, doktor Jan Fischer, údajně musel vzdálit z Prahy, byl vedením vydavatelství Melantrich vybídnut, aby za něj zaskočil. Moc se mu nechtělo, protože věděl, že původního kreslíře nemůže zcela nahradit, ale šel do toho už proto, že se snažil řediteli Melantrichu Šaldovi, jemuž vděčil za mnohé zakázky, vyhovět. Takže tehdejší týdeník pro mládež Mladý hlasatel, redigovaný doktorem Karlem Burešem a Jaroslavem Foglarem, od svého 33. čísla šlo o 6. ročník, přinášel oblíbený kreslený seriál v poněkud odlišném výtvarném podání, než byli čtenáři zvyklí.

8 fotografií

Jak to dopadlo?
Jak se dalo čekat, k dokonalé Fischerově kresbě plné přirozeného pohybu, živé mimiky hlavních postav, věrohodně podaných akčních situací se zcela nepřiblížil. Prostě malíř byl svázaný epigonstvím, což se projevilo v jisté křečovitosti a omezenosti výtvarného výrazu. Když pak v poválečném Vpředu dělal seriály z jiného prostředí a mohl si dovolit být svůj, jeho komiksová kresba se rapidně zlepšila a uvolnila. Za to, že se neprojevil jako „druhý dr. Fischer“ byl později dost kritizován, ale dnes – s přihlédnutím k okolnostem – si myslím, že do značné míry neprávem.

Jaký byl vedle generačních vrstevníků, doktora Fischera či Zdeňka Buriana, jeho rukopis?
Celkově vzato Junkův výtvarný rukopis byl na rozdíl od jmenovaných ilustrátorů syrovější, dramatičtější, jindy – to podle žánru – jemnější, romantičtější, s maximálním smyslem pro detail. Štětcem, tužkou i perem vládl naprosto suverénně, žádný motiv – a že jich za jeho kariéru knižního a časopiseckého ilustrátora bylo – ho nezaskočil. Vše vždy zvládl bravurně a nezaměnitelně.

Které motivy ho přitahovaly nejvíc? Lodě, jako na obálce vaší knihy?
Ano. Nejraději kreslil lodě ve všech jejich podobách; od nejstarších korábů po moderní parníky. Moře, lodě, přístavy – to vše bylo Junkovým bohatým inspiračním zdrojem, jejž si podržel až do konce života. Vše si také „omakal“ v reálu; vícekrát navštívil Balkán, Řecko a pobřeží Baltského moře. Jeho vášeň pro historické plachetnice ho dovedla dokonce k tomu, že je nejen maloval, ale také stavěl jejich věrné modely. V době, která ještě neznala takzvané kity, si každé miniaturní prkénko, každý stěžeň a ráhno, každou plachtu… zhotovoval ze dřeva a tkaniny sám, což vzbuzuje dodnes velký obdiv.

V čem je jeho přínos nejsilnější? V obrazech, či v ilustraci?
Nepochybně v ilustraci. Byl sice malířem s příslušným akademickým vzděláním, absolvoval u malíře a sochaře Jakuba Obrovského, ale rozhodl se především pro kresbu a ilustraci, pro možnost víceméně reálného zachycení toho či onoho námětu, té které situace; ovšem s nábojem jedinečnosti, svébytnosti. Byl všestranně talentovaný a zřejmě by uspěl i ve vyšších patrech výtvarného umění, ale na to neměl dost času a možná ani trpělivosti. I tak některé jeho práce svědčí o ambicích, které by se za jiných okolností nejspíš naplnily.

Bajerův podnik je pro mě kavárnou, kde se mohu zasnít, říká publicista Polák

V těžkých 50. letech však musel opustit dobrodružné příběhy, foglarovský Vpřed i komiksy a malovat úderníky, ropovody a stavby...
Nejen on, ale i řada dalších skvělých výtvarníků. Byla tu naléhavá potřeba živit rodinu, existovat. A tak s erudicí sobě vlastní se pustil i do této oblasti, která – byť nepostrádal sociální cítění – mu dvakrát po chuti nebyla. Ve svém výtvarném podání nám po sobě zanechal nejen výjevy zaplněné různými dobrodruhy, cestovateli, lovci a třeba i americkými námořníky, ale i hrdiny práce – hutníky, horníky, traktoristy a další budovatele „světlých zítřků“. Taková byla doba a tehdejší „úlitbu bohům“ mnoha osobností, a to nejen ze světa výtvarného umění, lze při troše dobré vůle pochopit.

Jaký tedy prožil život?
Klidný i bouřlivý. Poznamenaný nejednou mezní osobní situací. Leč také vrchovatě naplněný prací, k níž Václava Junka předurčil výrazný výtvarný talent. A tak dnes s odstupem času lze říci, že svůj život ani v nejmenším nepromarnil, že ze sebe vydal vše, čím jako umělec disponoval a co dokázal dovést k dokonalosti.

Jak si dnes jeho ilustrace či komiksy stojí v galeriích?
S jeho kresbami, ale v menší míře i s obrazy se lze občas na trhu setkat. A dá se říci, že je o ně stále zájem. Pokud je mi známo, drobnější Junkovy práce se pohybují v řádu několika tisíc, náročnější techniky a větší formáty i v desítkách tisíc korun. Občas se jeho dílo připomíná též na výstavách či v soukromých galeriích. Po této stránce není zapomenut.

Chci věřit, že bílá místa, která se vyskytovala při souhrnném hodnocení jeho výtvarného odkazu, do značné míry zaplnila monografie, kterou vydalo pražské nakladatelství s dlouhou tradicí – Toužimský a Moravec. V každém případě jsem rád, že v úzké spolupráci s nakladatelem Michalem Moravcem jsem mohl Václava Junka jako člověka a zejména umělce vrátit opět do veřejného povědomí. A doufám, že natrvalo. Svým uměním všestranného výtvarného kumštýře, zejména pak špičkového kreslíře a ilustrátora, si takovou pozici nepochybně zaslouží.

Nemůžu se nezeptat: Jak se vám daří uchovat si klukovské okouzlení světem dobrodružství, skautingu a Foglarových hrdinů?
Vlastně sám nevím. K tomu asi člověk musí mít vrozené dispozice. Snad je to také tím, že jsem se s knihami a seriály Jaroslava Foglara setkal už v útlém dětství, což ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. A tak v dospělosti, kdy jsem byl schopen lépe si uvědomit Foglarův výchovný odkaz včetně celkového nemalého přínosu literatuře pro mládež, jsem se rozhodl, že mu to obohacené dětství, ty krásné chvíle strávené při četbě jeho knih, nějak oplatím.

Proto jsem Jestřábovi, což byla Foglarova skautská přezdívka, a jeho literárním hrdinům věnoval během let řadu článků v tisku a jednu knihu. Ve spolupráci s investigativním novinářem a reportérem Standou Motlem jsem i spoluautorem televizního dokumentu v cyklu Na vlastní oči, kde se Jaroslav Foglar, kromě osobní zpovědi, setkává po 50 letech se svým redakčním kolegou, doktorem Karlem Burešem.

Co je americký, to je dobrý. Žvýkačky postihl po roce 1948 úplný zákaz

Právě jemu jste věnoval už zmíněný titul Poselství žlutého kvítku...
Ano, na jaře příštího roku vyjde v nakladatelství Olympos už podruhé, tentokrát ještě obohacený o kapitoly věnované kreslíři Rychlých šípů Janu Fischerovi. Jak vidíte, tak jsem v tom klukovském světě nějak uvízl, byť svými dalšími aktivitami se pohybuji spíše mezi dospěláky a řeším záležitosti na hony vzdálené chlapecké duši. Jestřáb takový nebyl. Ten dobrovolně a cele zůstal klukem až do konce života. Ale právě díky tomu mohl vytvořit dílo, které oslovuje mládež do současnosti.