A toto je mé osobní poděkování.

Důležitá jsou tři výročí. Letos je to 55 let od založení oddílu Lvíčata a zároveň 53 let od prvního tábora ve Zlaté Skále v Ostroměři na Jičínsku. A do třetice: strůjce všeho, vedoucí Jiří Koblížek alias Akela oslavil 23. dubna pětaosmdesátiny.

Časový odstup dává vzpomínkám přesné kontury, potkat se v dětské zmatenosti s Akelou bylo to nejlepší, co se nám mohlo v reálném socialismu stát. S přirozenou autoritou a ostrými rysy Lina Ventury se velmi podobal Jiráskovým hrdinům, třeba mlynáři z Lucerny.

I v čase prolhaného temna byl pevný ve víře i konání, čestný, nezaprodaný, prostě důkaz, že i když jde doba šejdrem, slušný chlap může chodit rovně a středem. A je-li v zemi nepřítel, jak říkal Josef Kemr, samozřejmě nedělá kariéru.

12 fotografií

V Pionýru i SSM to dělali jiní, my, ač také s rudými šátky, tábořili poskautsku, však také kvůli tomu na ústředí „praskaly obruče“. Zlatá skála zažila spoustu nájezdů ideologických kontrol. Ti, co nám prolézali stany, byli mezi prvními po listopadu 1989, kdo měl živnosťák.

Od ideologie strany a vlády nás však Akela chránil a daroval nám cosi jako lesní moudrost či spíše základy kinderstube k přírodě i sobě navzájem. Oddíl Lvíčat byl oázou svobody a přátelství, ať už šlo o schůzky na Rybárně, sobotní výlety nebo letní třítýdenní tábory v rokli nad Ostroměří.

Z Vlčat udělal Lvíčata a jelo se dál

Když se po vstupu vojsk zakazoval skaut, Akela se rozhodl: Z Vlčat udělal Lvíčata a jel dál. Co mu po roce 1989 vyčítalo skautstvo, totiž že načichl Pionýrem, se dnes jeví jako rozhodnutí nejsprávnější. Kolika z nás pomohl narovnat duši, uhladit zkraty a dát naději, že můžeme být lepší. A že svědomí je ve všech časech i zřízeních hřivnou nejcennější.

Mně říkali Smíšek, neboť jsem se všemu rád smál a ještě raději smích vyvolával, shledávaje vše komickým, což mi naštěstí – na rozdíl od přezdívky – vydrželo.

Že to tenkrát nebylo na okamžitou hospitalizaci, dokládá stejně postižený kumpán Jiří Košťál alias Šipka. Věrný druh ve srandě a absurditách, ve veršování a v parodiích na cokoliv.

Dnes by se řeklo, že šlo o happeningy nebo performance. Žili jsme tím, co bylo: měli jsme rádi trampskou muziku, Greenhorns, Semafor, Matušku, Buda Spencera, Belmonda a také sledovali Dietlovy ságy.

Že měl Akela smysl pro humor, bylo jasné, když jsme s Jiřím na jednom výletě pod vlivem seriálu Inženýrská odysea zblbli ostatní do lesní stavby Perpetisu, a on nám na vlastní žádost procítěně sehrál ministra na západním veletrhu.

Mystérium romantiky

Pro dětské duše a čtenáře zapovězeného Foglara byla Zlatá skála Edenem, romantikou i tajemnem. Bývalý lom v kamenickém kraji, stany na podsadách, zpočátku místo kuchyně pár kůlů a brutar. Tam vařily moje máma i teta a spousta dalších včetně Gemmy Matěnové.

Nad vším slovanské hradiště, dál Vlčí a Bobří rokle, místa legend, mordů i podivuhodných příběhů. V jednom si třeba, jak nám líčil kronikář Vlčat Holub, sovětský oficír v květnu 1945 ve snaze učinit dojem na povstalé civilisty pancéřovou pěstí omylem ustřelil nohu. Vykrvácel na kárce s chrastím. Že Ostroměř skrývá daleko temnější tajemství, ukázala až 90. léta.

Nikdy jsem nebyl moc do sportu a celotáborovou hru většinou pochopil až po vyhlášení výsledků. Jedinou cennou trofej, kterou mám, je Kachlička za nejlepší herecký výkon u táboráku, jakási ostroměřská Thálie.

„Mlčenlivej zástup kamarádů“

A miloval jsem zpívání u ohně: Vlče se nebojí ničeho nikoho, Tipperary, westernový doják Shorty a Joe, zlatokopeckou Pozdrav naposledy, Rutyšuty, Arizona, Texas (od té doby tvrdím, že Rutyšuty je 52. státem USA), Strejčka Jacka od V+W.

Čím větší příběh, tím jsem to měl radši. Nad datem poslední svatby musím přemýšlet, avšak kuplet o žižkovském pokrývači Tydlitátovi vystřihnu na počkání i v čistírně.

A abych se vrátil ke své lásce největší, když Wabi Ryvola zpívá že „zase vidí za soumraku na pozadí šedejch mraků mlčenlivej zástup kamarádů...“, mám před očima defilé svého dětství: Akela, Jiřík, bratranci Mirek a Láďa, Zdeněk Horák, Robert Koníř a jeho bratři, Jirka Havelka, bratři Jarešové, Fugas, Sep, Žluťásek, Pavel Dolanský, Roy, Pavel Hladík, Ivoš Hladík, Karel Peremský, Jirka Pavlík, bráchové Hrdých....

Někde jsem zapomněl přezdívku, jinde jméno. Lvíčata se přelévala do dalších oddílů a měla pokračovatele, třeba v Pěšácích.

Žurnalista z Ohníčku a Lužické Srbky

Jak to píšu, ve snaze vystihnout podstatné z přelomu 70. a 80. let, je má hlava včelínem situací, průšvihů, alotrií, důvěrností a strachů, z některých jsou jen torza, jiné bych převyprávěl slovo od slova. Třeba jak s přísně chlapeckým oddílem zamávala návštěva Lužických Srbek, jak přijel žurnalista z Ohníčku a my se pak v reportáži vůbec nepoznávali, jak jsme se koupali v Chodovicích mezi pulci nebo jezdívali s dvojkolkou pro vodu za Javorku ke studánce.

Nad tím vším se tyčí ohromný trojsmrk, pod ním lavičky, opodál stožár na vlajku, barometr a všichni v závěru táboráku bručíme večerku a koluje stisk ruky. Všechno je ve Zlaté skále už jinak, ale tu naši z nás už nikdo nevytřepe. Když jsem začal Ryvolovou písní, skončím refrénem, odpusťte trochu trampského sentimentu:

„Mládí s jiskrama odlétá/hoří oheň kamarád/jednou, až uplynou léta/každý bude vzpomínat.“ A s obrovskou vděčností!