V 19. století žilo v Hořicích 400 Židů, měli synagogu, školu, hřbitov, rabína i pohřební bratrstvo. Památkami po nich jsou už jen hřbitov a synagoga.

Farářka Církve československé husitské Eliška Zapletalová působí v Hořicích už víc než patnáct let. Celou dobu se snaží svatostánku vrátit charakter synagogy.

„Lidé se sem chodili modlit, brečeli, smáli se tu. Pak najednou zmizeli a už se nikdy nevrátili. Místo v sobě nese spoustu silných příběhů. Naplňuje mě to hlubokou úctou. Stále je to duchovní prostor, ale má úplně jiný charakter než klasický kostel,“ říká farářka. Drží několik černobílých fotografií, které ukazují původní interiér, vybavení a výzdobu.

16 fotografií

Ornamentální výzdoba zmizela pod novější malbou. Na stropě synagogy bývaly hvězdy symbolizující nebe, na místě stávajících lipových listů byl hebrejský nápis oslavující Jeruzalém.

Na dalším snímku je dřevěná předsíň, kterou církev nechala vybourat už v 50. letech. V centrální části stál svatostánek zakrytý oponou s hořícím věčným světlem.

Naopak se dochovalo desatero na severní straně střechy stejně jako tři kamenné sloupy nad vchodem. Před ním je v dlažbě od roku 2017 umístěna kovová plastika s nápisem Cesta bez návratu 1942 připomínající násilnou deportaci hořických Židů do koncentračních táborů.

„Židovské náboženství bylo s Hořicemi dlouho spjaté. Duchovní příběh stále žije a budova k tomu slouží. Pro Židy nebyla synagoga pouze místem pro bohoslužby, ale zároveň prostorem pro učení a vzdělávání. Byla to jejich jediná společenská místnost,“ vysvětluje farářka.

Obnovili zazděná okna i vitráže

Husitská církev se snaží synagogu vrátit do podoby, jakou měla před desítkami let. Nejviditelnějším počinem bylo obnovení tří oken, která jejich předchůdci nechali mezi lety 1952 a 1956 zazdít. Ve všech oknech jsou obnovené skleněné vitráže.

Věřící a návštěvníci dnes chodí po původní barokní podlaze z pískovcových kvádrů, ještě nedávno přitom byla zalita betonem. Řemeslníci částečně obnovili také omítky. Protože je synagoga pod úrovní terénu, byla velkým problémem vlhkost.

Na zdech jsou patrné restaurátorské sondy, odhalily poslední výmalbu židovskou obcí z let 1901 a 1902 i zlomek původních barokních fresek na ženské galerii. V loňském roce došlo k rekonstrukci čelní části ženské galerie. Do té doby byl dřevěný „balkon“ natřen nevzhlednou hnědou barvou, nyní je světlejší a celá synagoga působí mnohem vzdušnějším dojmem.

„Letos chceme pokračovat restaurováním dřevěné podlahy ženské galerie,“ naznačuje Eliška Zapletalová.

Věří, že by se mohlo povést odkrýt větší část původní ornamentální výzdoby. S opravami husitské církvi pomáhají granty a dotace od Hořic, Královéhradeckého kraje i ministerstva kultury.

V synagoze se konají každé dva týdny bohoslužby, při nich zní harmonium, které je na galerii už od 50. let minulého století. Modlitebna v Tovární ulici je často dějištěm koncertů, divadelních představení nebo výstav. Bývalou synagogu si půjčuje i základní umělecká škola.

„Duchovní prostor se snažíme otevírat při různých příležitostech, jako je třeba Noc kostelů nebo Evropský den židovské kultury,“ poznamenává farářka.

Po válce zbořili starou školu i byt rabína

Barokní zděná synagoga byla postavena v roce 1767. Už o padesát let dříve tu vznikla první dřevěná, základní kámen podezdívky byl položen v roce 1726. Brzy však přestala kapacitně vyhovovat, některé obřady se proto musely konat venku.

V roce 1859 synagoga vyhořela, stejně jako okolní masné krámy. Po požáru ji Židé obnovili, oprav se dočkala také přilehlá židovská škola a byt rabína. Za druhé světové války byla synagoga zavřena, cennosti skončily v pražském Židovském muzeu.

Chátrající budovu získala v roce 1952 Církev československá husitská od Židovské obce Pardubice. Při rekonstrukci odstranila původní židovskou výzdobu a zbořila starou školu s rabínským bytem. Samotná stavba a její uspořádání se naštěstí dochovaly v takřka nezměněné podobě.

„Po druhé světové válce chyběla pieta k židovským památkám, církev si proto synagogu uspořádala k vlastním bohoslužebným účelům. Po válce nebyl materiál ani finance, bohužel se zboural sousední rabínský dům, který nám teď chybí, protože nemáme žádné zázemí,“ říká Eliška Zapletalová.

Stejně tak už je dávno srovnána se zemí tkalcovna Bedřicha Hirsche, která se nacházela naproti. V roce 1956 se v synagoze konaly první církevní bohoslužby. Oficiálně se bývalá synagoga jmenuje Sbor Jana Žižky z Trocnova, od roku 1993 je kulturní památkou.

Hořické textilky

Ve druhé polovině 19. století se v Hořicích k židovství hlásilo až 400 lidí. „Židé tvořili deset procent populace, v té době měly Hořice čtyři tisíce obyvatel. Později počty Židů klesaly. Někteří odstupovali od židovství, nechávali se pokřtít nebo zůstali bez víry, bohatší se stěhovali do větších měst,“ vysvětluje historička městského muzea Oldřiška Tomíčková.

Židovští podnikatelé měli velkou zásluhu na rozvoji Hořic, postavili několik mechanických tkalcoven. „Vybudovali textilní průmysl ve městě, ze šesti továren bylo pět židovských,“ podotýká historička.

Hořice opraví za 120 milionů továrnickou vilu, poslouží hendikepovaným

Před druhou světovou válkou ve městě zbylo jen 70 Židů. V červnu 1940 bylo zřízeno ghetto, bylo i v bývalé Hirschově vile, která stojí vedle synagogy a nyní se mění v moderní centrum sociálních služeb. Rodina Hirschů patřila k významným donátorům synagogy.

V roce 1942 hořičtí Židé zamířili vlakem do Hradce Králové, odkud pokračovali do terezínského ghetta a koncentračního tábora v Osvětimi, kde mnoho z nich, včetně chirurga Jana Levita, zahynulo.

Na vlakovém nádraží v Hořicích se u pomníku Cesta bez návratu vždy 14. prosince, v den nástupu hořických Židů do transportu, koná pietní setkání na paměť zavražděných. Zúčastnili se ho i potomci a příbuzní přeživších. Do města svých předků jezdí Židé z Anglie, Německa nebo Izraele.