Porota vybírala ze třiašedesáti návrhů. Umělci hýřili nápady: objevovali se pískovcoví poustevníci v kápích, ale i divoká abstrakce z bronzu či meditativní objekt ze skla. V druhém kole, pro které už autoři zhotovili zmenšené modely, se utkalo pět finalistů.
Podle představ sochaře Davida Turečka budou oba světci z betonové skořepiny, Vintíř coby zachmuřený stařec, který své démony ovládl, a Prokop jako mladík, jehož to teprve čeká.
„U svatého Prokopa jsem vycházel z legendy, podle níž zapřáhne ďábla k pluhu a donutí jej zorat pole. Dá se to interpretovat různě a mně se líbí verze, že Prokop krotí svého démona a zvládne ho užít k prospěchu. Takový moment je aktuální, každý má svého vnitřního démona a buď ho zpracuje, nebo ne. Tady je jako dospívající kluk, který se se svým démonem teprve seznamuje. Jeho příběh je otevřený,“ vypráví dvaatřicetiletý umělec.
Absolvoval figurální sochařství na pražské Akademii výtvarných umění. Už na střední škole se věnoval kamenosochařství, zabývá se restaurováním soch svatých, ve volné tvorbě by takové plastiky byly jeho premiérou.
Poutník s pávem u nohou
Svatého Vintíře zobrazil jako poutníka s pávem u nohou. Podle legendy totiž dal během hostiny oživit pečeného páva, aby ho nemusel sníst, a pták uletěl. Sochař přiznává, že inspirací k Vintířovi mu byl jeden z blízkých. Léta tvrdě dřel a zároveň si neodpíral bujarý život, ve stáří se však od toho dokázal oprostit.
Kostel v Bezděkově nad Metují je národní kulturní památkou a patří k Broumovské skupině kostelů. Barokní stavba vznikla v letech 1724 až 1727 z rozhodnutí břevnovsko–broumovského opata Otmara Zinkeho podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Roku 1729 opat kostel vysvětil a zasvětil benediktinským patronům sv. Prokopovi a sv. Vintířovi.
Soutěž na pořízení soch vzešla od obce, neboť se blíží 300 let památky. „Církev má starosti s havarijním stavem některých kostelů na Broumovsku. Viděli jsme, že toto období nestihneme jinak, než že k třístému výročí uděláme gesto dalším generacím. Bude to připomínat, že kostel se opravil a že i okolní areál se povedlo dát do slušného reprezentativního stavu,“ vysvětluje starosta Miroslav Maroul (Sdružení pro rozvoj obce).
Proč niky zůstaly bez soch, nikdo neví. Podle starosty možná benediktinům došly peníze, ale mohl to být i vzkaz následovníkům, ať kostel doplní.
Bezděkovským pomohlo s vyhlášením soutěže Centrum architektury při hradecké Galerii výtvarného umění. Obec počítá, že sochy i se zabudováním vyjdou na 1,5 milionu korun, s přípravami a kulturními akcemi starosta odhadl celý projekt na 2 miliony. Plánuje na část získat peníze z dotací.
Otevřená soutěž vzbudila u výtvarníků veliký zájem. Porota složená ze zástupců obce, památkové péče, umělecké sféry a církve v prvním kole posuzovala portfolia a ideové návrhy děl. Ty, na nichž nebyla shoda, padaly pod stůl, a to nejen obrazně. Konzervativní návrhy neměly příliš nadějí. Do druhého kola porotci pustili pět tvůrců, kteří připravili modely v měřítku 1:4.
Postavy z bílého betonu
Za vítězným Turečkem skončili na děleném druhém a třetím místě Jakub Lipavský, který navrhl symbolické postavy z bílého betonu splývající s fasádou, a Adam Alva Fejfar, jenž experimentoval s vrstvením zeleného skla. Čtvrtá se umístila restaurátorka a sochařka Martina Hozová působící na hořické škole, která se v návrzích světců inspirovala kubismem. Pátý skončil Jiří Kobr a jeho vousatí muži.
Čím se porotci řídili, objasňuje historička umění a kurátorka Iva Mladičová: „Expresi Jiřího Kobra jsme vyloučili, to nám přišlo spíš jako romantický výraz z 19. století. U kubizujícího tvarosloví od Martiny Hozové jsme se obávali, že subtilní figury by nebyly v nikách dost výrazné.“
„U figur Adama Alvy Fejfara jsme se báli, aby nezůstalo jen u efektu skla. Člověk totiž nebude moci přijít blíž soše, a přitom jeho figury jsou založeny na vnitřní plasticitě, že je vidět dovnitř a je možné uvědomit si prostorové vztahy. Jakub Lipavský tematizoval víru a barokní sochařství, ale to komise považovala za nepříliš srozumitelné,“ objasňuje Iva Mladičová.
„David Tureček hodně pracuje s osobní rovinou a reflexí nitra. To, co světci zprostředkovávají svými atributy, interpretuje současným slovníkem. Je výborný modelér a víme, že se figurálnímu sochařství dlouhodobě věnuje,“ říká kurátorka. Obdobná soutěž, jíž se doplňuje na památku nikdy neosazená část, je podle ní výjimečná.
Do Bezděkova na výstavu se sjela řada tvůrců. Jaroměřský sochař Petr Novák, jenž se sakrálními plastikami zabýval v Itálii, obhlížel návrhy etablovaných autorů. Podotýká, že jeho představy o sochách pro Bezděkov byly možná až příliš barokní, a proto neuspěl.
„Jsem odchovanec východočeského baroka a cítím se jako praprapravnuk Matyáše Brauna. Ne že bych to uměl jako on, ale jeho výzva mě od dětství inspirovala. Baroko miluju, takže dělat něco do barokního kostela byla pro mě výzva největší. Pokud můžu, dělám z kamene, pochopitelně ty moje sochy by byly z božanovského pískovce,“ říká sochař Novák.
Pískovec nebyl podmínkou
Právě materiál, z nějž sochy vzniknou, budil největší pozornost. Vítězové totiž nesáhli po tradičním pískovci. To zarazilo královédvorskou památkářku Táňu Novákovou. Kdyby prý přišel investor a chtěl betonové schodiště k baroknímu kostelu, měla by s tím problém.
Pro pískovec jakožto „živý“ kámen plédoval i bezděkovský patriot Lubomír Beneš, jenž v krajině staví menhiry. Po pořadatelích soutěže žádal, aby betonové sochy ještě přehodnotili.
Podmínky soutěže však neurčovaly, že sochy musejí být z pískovce. Památkář Jiří Balský vysvětloval, že původně o to usiloval, ale v podmínkách se pískovec nakonec ocitl jen jako „lehce preferovaný“.
„Nemám potřebu betonu bránit, kostelu se přidává, aniž by se mu na hmotě ubíralo. Důležitější je, jak si to nové a současné bude povídat s fasádou kostela, s celkem, barvou, strukturou, formou, velikostí,“ říká ředitel josefovské pobočky Národního památkového ústavu.
Umělý kámen vítěz zvolil záměrně, za podřadný materiál ho rozhodně nebere. Sekání do přírodního kamene vyžaduje jiný přístup, k soše se totiž dojde ubíráním hmoty. Jeho naopak čeká modelování a zhotovení formy, do níž se beton odlije.
„Bude to beton, ale z bílého cementu a aditiv. Osobně je mi poslední dobou bližší modelace, vymodeluji objekt z jílu. Cementový odlitek bude dutý, to ušetří na hmotnosti. Betonová skořepina je přitom velmi odolná. Podle mého je vhodné řešení použít beton,“ vysvětluje sochař Tureček.
Návštěvník výstavy, lesník Antonín Vacek z Bezděkova, soudí, že porotci vybrali dobře: „Je tu dost návrhů barokních, které by se na kostel možná i hodily, ale jsme už vývojem dál, a to vítězný návrh vyjadřuje. Moderní věci by možná někteří neskousli. Už jsem výstavu prošel potřetí a nechtěl bych být v té komisi, která musela vybírat.“
„Tady je kostel v sousedství školy a školky a udělalo se tu za deset let veliké množství práce. Na kostele se měnila střecha, má novou fasádu, opravily se hřbitovní zdi, vydlážděné je i celé prostranství. K 300 letům kostela se to povedlo a sochy by byly třešničkou, jak řekl starosta. Fandím tomu,“ říká Antonín Vacek.
