„Hospody mě nezajímají, města znám podle cukráren a prodejen potravin,“ říká sedmdesátiletý Lubomír Kouřim.
Sběratelství je jeho obrovskou vášní, kterou se snažil přenést i na rodinu. Dětem založil sbírky kartičkových kalendářů, květinových pohlednic a sýrových i pivních etiket.
Čtyřpokojový byt na Moravském Předměstí je plný obalů a krabic, nejsou snad jen v kuchyni. V každé skříni, kterou sběratel otevře, jsou seřazené šanony. Je jich 107. Žvýkačkové obaly a obrázky má v eurodeskách, které prošívá na šicím stroji. Šanony jsou označené podle zemí, nejvíc jich pochází ze žvýkačkové velmoci Turecka, kolem 47 tisíc kusů.
„V 90. letech bylo v Turecku dvanáct firem, které vyráběly žvýkačky a dodávaly je hlavně do východní Evropy,“ vysvětluje sběratel. Dnes nejvíc žvýkaček pochází z Číny, Japonska a Jižní Koreje. Ve sbírce má také kousky z Jihoafrické republiky, Nepálu, Guatemaly nebo Brazílie, úhrnem ze 102 zemí.
V prosklené vitríně, kterou si vyrobil, má plastové obaly, na skříních reklamní krabice. Lubomír Kouřim je získal z výlohy cukrárny. Některé má složeny, protože se už nikam nevejdou. Krabičky od žvýkaček jsou dokonce v úložném prostoru pod postelí. „Je jich několik tisíc, ještě jsem je nestačil roztřídit,“ povídá sběratel.
Uhranuly ho žvýkačky Donald
Do sbírání obalů a obrázků se zamiloval už jako kluk v roce 1965. „Tehdy mi bylo deset let a v obchodech se začaly prodávat holandské žvýkačky Donald. Hrozně se mi líbily ty obrázky,“ říká.
Za šest dekád vytvořil ohromující sbírku. Obalů má 97 tisíc, obrázků vkládaných do žvýkaček dokonce 101 tisíc. Jeho jméno figuruje v České knize rekordů. Nejstarším předmětem je dřevěná krabička od českých žvýkaček Ricy z roku 1901, které se vyráběly ve Velimi na Kolínsku.
Dnes je v Evropě už jen hrstka zemí, kde jsou firmy produkující žvýkací gumy. Nejvíc si Lubomír Kouřim považuje série papírových obalů amerických žvýkaček z první poloviny 20. století. Nejvzácnější obrázky se na burzách prodávají i za 500 korun.
Na vkládaných papírcích jsou pohádkové, komiksové a filmové postavy, sportovci, historické osobnosti, přírodní motivy či lidové kroje. Slabost má sběratel pro německé voskované obrázky.
Vyskočí z vlaku, oběhne obchody
Zatímco obaly z Asie nebo USA získává na burzách a od jiných sběratelů, po Evropě si pro žvýkačky často jezdí sám. Celý život pracoval v hradeckém železničním depu jako opravář lokomotiv, a proto jako bývalý nádražák má po Evropě výhodné jízdné.
Procestoval Evropu kromě Velké Británie. Žvýkačková turistika ho zavedla do Norska, Švédska, Portugalska, Španělska, Francie, Belgie, Chorvatska i Rumunska. Před pár týdny se vrátil z týdenního sběratelského výletu do Francie, jeho cílem bylo Monako a Nice.
„Většinou se zastavuju i po cestě, třeba v Rakousku jsou turecké krámy se žvýkačkami. Začal jsem ve Štýrském Hradci, pokračoval do Innsbrucku, chtěl jsem se stavit i v Miláně, ale hrozně pršelo, tak jsem to odpískal. Stihl jsem ještě Janov. V každém městě strávím dvě tři hodiny, oběhnu obchody a pokračuju dál,“ vykládá s naprostou samozřejmostí sběratel a ukazuje vytištěnou mapku Monaka s označenými prodejnami.
Často jde najisto. „Například ve Francii se prodávají v barech, v zelenině a potravinách. V cukrárně je nekoupíte,“ podotýká.
Neovládá sice žádný cizí jazyk, ale s komunikací nikdy neměl potíže. „Rukama nohama se domluvíte všude, když je zájem. Samozřejmě pár anglických a německých slovíček znám,“ říká se smíchem.
Nejdál zamířil do Turecka
Lubomír Kouřim je ztělesněním nízkonákladového cestovatele. Železniční vagon je pro něj i hotelem. Tráví v něm naprostou většinu času, pomáhá mu schopnost usnout kdekoli a kdykoli. Ve spacím voze přitom jel všeho všudy třikrát. „Spím všude, nedokážu spát jenom ve stoje,“ přiznává. Hlavním zpestřením na dlouhých cestách jsou přestupy, při cestě do Monaka vystřídal šest souprav.
Chtěla ho Amerika, obří kus zlata však získal sběratel ze Dvora Králové |
Největší nepříjemnost zažil v 90. letech ve Švýcarsku, kde ho s parťákem zatkla policie, protože údajně neměli vízum. „Poslali nás zpátky do Francie. Popojeli jsme na vedlejší hraniční přechod a byli jsme ve Švýcarsku znova,“ vzpomíná.
Stává se, že se vrátí s nepořízenou. Třeba z cesty do Maďarska a Rumunska nepřivezl žvýkačku ani jednu.
Na delší výlety vyráží dvakrát až třikrát ročně, vybírá si teplejší měsíce. Nejdál byl v Turecku, s kolegou navštívil Istanbul, Adanu, Kayseri a Ankaru. Jen cesta do největšího tureckého města trvala skoro tři dny. „Jeli jsme tam hlavně za památkami, ale i tak jsem tam sehnal spoustu žvýkaček, byly hodně levné,“ vypráví. Tehdy si jich domů přivezl 3 600.
Za socialismu do Berlína pro čočku
Rodina má pro jeho neobvyklou zálibu pochopení. „Je to lepší, než kdyby chodil do hospody. Často je sice pryč, ale aspoň jsme si vzácnější,“ povídá manželka Ivana.
Dlouhé cesty vlakem jejímu manželovi nikdy nečinily problém. Už v 70. a 80. letech běžně jezdil nakupovat do východního Berlína. Mnohdy s sebou bral ženu i děti.
„Nedala se tady sehnat třeba čočka. Do Berlína jsem jezdil taky pro hračky a dětské boty. Vždycky jsem jel na noc. Dalo se jet i do Drážďan, ale tam nebyl takový výběr a na rozdíl od Berlína tam byli nepříjemní prodavači,“ vzpomíná.
Hradecký sběratel Lubomír Kouřim s nejdelší žvýkačkou
Ve vlaku zažil také sametový převrat, 17. listopadu 1989 přijel se synem právě z Berlína do Prahy.
Při schopnosti usnout na jakémkoli místě a v kterékoli situaci se mu několikrát stalo, že zaspal a zapomněl přestoupit. Při jedné z cest z východního Německa spal tvrdě tak, že si zajel 350 kilometrů. Když se probudil, místo v Praze vystoupil v Břeclavi.
Sběratelský ráj po listopadu 1989
V roce 1990 sbírka Lubomíra Kouřima čítala „jen“ 23 tisíc kusů. S otevřením hranic se sběrateli naskytly nové možnosti. „Do převratu se toho u nás moc sehnat nedalo. Po listopadu 1989 to začlo, byl to ráj. Některé roky jsem získal i dvanáct tisíc obalů. Teď už to není takové, ale třeba loni jsem sehnal šest tisíc obalů a obrázků. “ První jeho cesta po otevření hranic vedla do Paříže, strávil tam dva dny.
Po českých obchodech téměř nechodí, všechny dostupné žvýkačky má a ve srovnání s minulostí je výběr minimální. „Už to nemá cenu, všude mají to stejné. Začátkem 90. let stačilo popojet dvacet kilometrů a byl tam úplně jiný sortiment,“ poznamenává.
Přestože žvýkačky jsou jeho obrovskou vášní, už dvacet let nežvýká. „Tahají plomby a já nemám rád zubaře,“ vysvětluje. Dřív žvýkačky testoval, ochutnal dánské slané, italské doutníkové nebo pálivé z Jižní Koreje.
Dětem založil sbírky etiket sýrů i piva
Kromě všeho, co se týká žvýkaček, Lubomír Kouřim sbírá od roku 1993 také české a slovenské kartičkové kalendáře. Má jich 172 tisíc. Každý rok na přelomu prosince a ledna vyráží na okružní jízdu po zhruba 30 českých a slovenských městech. Navštěvuje turistická informační centra i firmy.
„V některých firmách mám dokonce krabičku na okně, do níž mi kalendáře odkládají, protože vědí, že přijedu,“ říká.
Kalendáře začal původně sbírat pro dceru. Sběratelskou vášní se snažil nakazit celou rodinu. Každému ze čtyř dětí založil nějakou sbírku: synovi kolekci sýrových obalů, druhému pivních etiket a nejmladší dceři, která se učila květinářkou, založil sbírku pohlednic s motivy květin.
„Žvýkačkové obrázky jsou hlavně dětské. Nevadilo mi je dětem ukazovat, ale nechtěl jsem, aby se v nich přehrabovaly. Proto jsem zařídil, aby každý měl svou vlastní sbírku,“ vysvětluje Lubomír Kouřim.
