Když se tenkrát v létě 1989 parta třicátníků rozcházela z vydařeného večírku u řeky Úpy, žertem si slíbili, že vyvést Jaroměř z apatického bezčasí bude jen na nich. Za několik měsíců - krátce po 17. listopadu - se to vyplnilo.
„Jako třicátníci jsme tu drželi při sobě, začalo to filmovým klubem, scházeli jsem se i jindy. Pamatuji si jasně na jeden moment, kdy jsme si vyšli na staré zdymadlo na Jakubském Předměstí, odkud se vyháněla voda z Úpy na luka. Je to výletní místo, téměř idylické. Při návratu zpátky jsme vedli řeči, jak to v Jaroměři stojí za pendrek,“ vzpomíná Pavel Mertlík.
„Nemělo to nic moc společného s politikou, spíš že je to tady chcíplé a umrtvené a nic se nezmění. A někdo tam řekl: Je to taky řešení. Nezbývá než se ujmout vlády ve městě! Šli jsme potmě domů, trochu přiopilí, ale po třech čtyřech měsících se to začalo pomalounku naplňovat. Já skončil na radnici, Jan Černý se stal místopředsedou Okresního národního výboru a Jan Hrudka se ucházel o post v České národní radě,“ vypráví Mertlík, který se do vedení města dostal v sedmatřiceti letech.
Jaký spád nabraly události ve městě po zákroku v Praze 17. listopadu?
V Náchodě se konala první demonstrace občanů 23. listopadu 1989, v dalších městech okresu se to rozjelo dřív, ale v Jaroměři jsme se probudili jako jedni z posledních. V pátek 24. listopadu mladí pořadatelé poslechové diskotéky Věšák promítli záznam ze zákroku SNB na Národní třídě, ale první setkání na náměstí se konalo až 26. listopadu. Vlastně tady nebyla žádná autorita, třeba lékař nebo učitel, o kterém by se vědělo, že má oponentní názor a někde se angažuje. Byl tu chartista Jan Hrudka, ale zřejmě i jeho to dění zaskočilo. Takže já jsem se dostal k mikrofonu na tomto prvním setkání jako spíkr spíš náhodou. Lidé tu vystupovali dost apoliticky a nebyl nikdo, kdo by se ujal vůdcovské role.
Pak se už 27. listopadu konala generální stávka...
Na náměstí přišly dva tisíce lidí a k předsedovi Městského národního výboru (MěNV) se otočily zády. Večer jsme založili Občanské fórum, sešlo se v něm 107 lidí. Pokračovala shromáždění na náměstí, diskusní fóra, požadovali jsme odstoupení předsedy Městského výboru KSČ a pak i předsedy MěNV, demonstrovalo se i za odchod sovětské posádky. Muzeum fungovalo jako zázemí Občanského fóra. V lednu se nám podařilo zorganizovat návštěvu nově zvoleného prezidenta Václava Havla, na radnici jsme s ním tehdy nemohli, vystavěli jsme mu tribunu, vše jsme sami zařídili a zvládli to bez malérů, jen na konci už jsme pro něj neudrželi volný průchod.
Pavel Mertlík (67)Pochází z Josefova, absolvoval jaroměřské gymnázium, pak vystudoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde složil i doktorát. V šestadvaceti letech se stal ředitelem Městského muzea v Jaroměři a za dvanáctiletého působení se zasadil o zrekonstruování sídla muzea, ceněné kubistické budovy původně obchodního Wenkeova domu od Josefa Gočára. V březnu 1990 se stal poslancem Městského národního výboru v Jaroměři a zároveň byl zvolen posledním předsedou. Ve svobodných volbách na podzim 1990 získalo Občanské fórum 10 z 27 mandátů, zastupitelé ho zvolili starostou, ve funkci byl po dvě období. Působil na Okresním úřadu v Náchodě, od roku 2001 patnáct let vedl odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Publikoval několik studií, zabývá se pevnostním stavitelstvím 17. až 19. století. Roku 2016 jaroměřské muzeum vydalo jeho Vzpomínky josefovského kluka. Letos vyšla v nakladatelství Bor výpravná kniha Josefov s podtitulem Kapitoly z dějin pevnosti a města, kterou napsal s manželkou Olgou. Předsedá spolku Klub přátel Josefova. |
Vešel jste ve známost už jako muzejník, že vás pak na jaře 1990 zvolili jako předsedu MěNV?
V roce 1987 jsme dokončili i přes ty bídné poměry rekonstrukci Wenkeova domu, což mi nejspíš přineslo určitou autoritu. Potkávali jsme se s dvaceti třiceti lidmi ve filmovém klubu, ale to bych nepřeceňoval. Pak tu sochař Petr Novák v roce 1984 obnovil tradici, kdy se chodilo na Boží hod do Betléma u Kuksu, kde se zpívaly koledy, jenže to se soudruhům příliš nelíbilo. Pár lidí tak už o sobě vědělo, jakého jsou smýšlení. Dost se tu snažila Československá strana socialistická, perestrojkou tu přece jen koncem 80. let tály ledy.
Tehdy jste coby zaměstnanec města musel docházet na zasedání plenárního výboru MěNV.
Chodil jsem docela rád, protože jsem mohl nakouknout do té jejich stranické kuchyně. Překvapilo mě, jak jsou mnozí poslanci zcela bez zájmu, jen se nechali zvolit, odmávali to a hleděli jít brzo domů. Byl to paradox. Zvolení poslanci byli k problémům města lhostejní, zatímco mimo tyhle oficiální struktury jsem znal dost lidí, kteří sice měli zájem, ale byli bez sebemenší šance to ovlivnit. Když o tom teď uvažuji, tak naše řeči cestou z pikniku nebyly fantazírování, bylo logické, že s takovými poslanci se město žádné pozitivní změny nedočká.
Byl jste v KSČ? Dalo se vyhnout tomu, aby muzeum dělalo třeba poplatné výstavy?
Mně nabídli vstup do KSČ, ale když jsem poděkoval, dali mi pokoj. Jednou jsem musel podstoupit pohovor na městském výboru KSČ, kde nás, pracovníky ve funkcích, byť nízkých, prověřovali. To bylo velice ponižující. Dodnes to vidím před sebou, vrtali do mě, vyšlo z toho něco ve stylu „pane správce, musíte se víc snažit“. S nějakou poplatností to ale v muzeu nebylo tak hrozné. Každé muzeum mělo přidělenu nějakou specializaci, my jsme dostali za úkol dokumentovat Drůbežářské závody v Černožicích. Odtamtud se daly ale sbírat jen igelitové sáčky, do kterých balili kuřata, a krabičky na vejce. Kromě toho jsme dokumentovali i kožedělnou výrobu Závodů Antonína Zápotockého (ZAZ), kde nám poskytovali třeba vzorky usní, pak plastové materiály, to mělo určitý smysl. Když jsem v roce 1990 začal dělat v muzeu pořádek, všechno z drůbežáren se zlikvidovalo, to nemělo historickou hodnotu. Naopak věci ze ZAZ jsme ponechali.
Ovlivnil tento podnik vývoj na konci roku 1989?
Koželužská výroba v Jaroměři skončila v 90. letech. Tato továrna měla ale na chod města značný vliv, bylo to provázané. Už před listopadem, kdo měl být funkcionářem, musel projít zpravidla ZAZem. I ve výboru Občanského fóra byla téměř polovina lidí z továrny, skoro bych řekl, že to drželi v rukou hlavně oni. Koncem roku 1989 při zásadnějších jednáních s městem vlastně zástupci továrny v Občanském fóru tlumočili to, co se upeklo ve fabrice. Stávkový výbor ZAZ prosadil na svou dobu dost radikální požadavky, že milice a KSČ mají jít pryč z továrny, sami ukončili činnost a nahradily je obrozené odbory. Fabrika zůstala dominantním zaměstnavatelem i po revoluci, braly se na ni ohledy při všech investicích.
Dařilo se vám coby starostovi prosadit si své?
Určitá jednota se udržela ještě v roce 1990, ale jakmile se rozpadlo Občanské fórum, bylo to pro mě dost velké zklamání. Někteří lidé už začali víc myslet na sebe. Mám pocit, že jsem si tady na okrese vytrpěl možná nejvíc, od počátku se ve městě zformovala silná opozice, jinde šli víc na dohodu. Navíc jsem snad jako jediný starosta v okrese nebyl v Občanské demokratické straně (ODS). V tu chvíli jsem tím městu škodil, starostové ODS měli všechny informace dřív. Ještě se v některých městech dokázali prosadit lidovci, ale já s Občanským hnutím jsem se najednou začal cítit bezprizorní, bez vlivu. Ještě jsme dali nějak dohromady i druhou kandidátku, ale pro další období už jsem odmítl dělat otloukánka.
Co jste tehdy vystavěli ve městě?
Rozsáhlou investicí byla čistírna odpadních vod, za mnoho milionů jsme likvidovali skládku. Pořídili jsme si třeba v Semonicích železniční zastávku, kterou lidé dlouho chtěli. Dali jsme také dohromady v Josefově obrovský bytový dům v bývalém velitelství. Možná teď trochu žehrám, že jsme nedokázali táhnout za jeden provaz, ale Jaroměř včetně Josefova vleče strašně velký balík problémů, Josefov byl hrozná koule na noze. Josefováci se jeden čas snažili o odtržení, ale přesvědčoval jsem je, že je to nesmysl, i když dnes už si to nemyslím. Vojsko odtamtud odcházelo, budovy se uprazdňovaly, hledali jsme investory. Jaroměřským vadilo, když šly peníze do Josefova a naopak. Obrovskou zátěží byla i jaroměřská nemocnice, kterou město drželo. Jsem dnes opatrný v tom, abych někoho na městě kritizoval a hodnotil.
V únoru 1990 zdejší občané protestovali kvůli územnímu plánu z obavy, aby dálnice nevyrostla příliš blízko města...
Na tom je kouzelné, že uteklo třicet let od doby, kdy jsme se o dálnici hádali. Mysleli jsme, že to bude trvat tři čtyři roky a už se tu bude jezdit. Všichni dálnici chtěli.
Berete pozitivně, kam vývoj od listopadu 1989 dospěl?
Samozřejmě. Jsem sice zklamaný, kolik lidí se dívá na tento vývoj skrz prsty, a vadí mi, kolik třeba běhá hanopisů na internetu vůči Václavu Havlovi. Lidé si neváží, kam jsme došli. Ti, kteří se mají dobře, posílají tyhle pitomosti a nemají kouska soudnosti.
Jak se teď žije v Jaroměři?
Myslím, že dobře pro ty, kdo nemají přehnané nároky. Tady je všechno dostupné, je možnost věnovat se tu sportu i kultuře. Vizuální podoba města už tak jedničková není, stavebně se město příliš nerozvíjí. Všichni jsou už v očekávání, co přinese dálnice. Pomalu se střed města neorganizovaně přesouvá k marketům na Pražském Předměstí. Chybí tu ve městě nějaká splnitelná vize dalšího rozvoje. Nevznikla tu téměř moderní architektura, nejhezčí budovou za třicet let zůstává projekt ateliéru Tsunami pro továrnu Kimberly-Clark nominovaný na Stavbu roku 1997.
Otázky zůstávají i nad Josefovem. Vždy se uvažovalo, že se obě města mají přiblížit a splynout v jedno, ale podle mého se spíš oddalují. I sedmdesát let od sloučení není Josefov integrální součástí Jaroměře. Má to mnoho příčin a nebude lehké všechny nahromaděné problémy zvládnout. Je to sociálně vyloučená lokalita, zároveň chátrající památka. Zdejší politici, ale i ti krajští toto podcenili. V žádném rozvojovém dokumentu kraje se Josefov nezmiňuje jako krajský problém, ale podle mého názoru je to chyba. Například v Terezíně se investovalo půl miliardy korun a město s krajem tam jsou partneři.