K Vánocům a konci roku patří přání.... Co byste si přál?
Nebude to asi nic originálního, přál bych sobě, nejbližším, divadlům i české společnosti zdraví. Zdravé tělo, zdravý duch, zdravé vztahy. Zdá se mi, že o to tělo celkem pečujeme – minimálně tu hygienu jednou denně podstoupíme, a tak si říkám, proč aspoň jedenkrát denně nevyčistíme taky duši. Možná by to pomohlo i k těm zdravým vztahům. K té čistírně duše je vhodných spousta prostředků: les, rozhovor, meditace anebo třeba kultura a divadlo.
Máte Vánoce rád?
Jasně, že ano. Kdo nemá rád Vánoce? Kapři ležící přes rok v bahně? Já se tedy snažím odfiltrovat tu ekonomickou část těchto svátků, a když se to podaří, jsou to opravdu chvíle spočinutí, mimochodem i proto, že divadlo šest dní nehraje a člověk může skutečně vypnout tu „šéfovskou“ kontrolku, kterou má jinak zapnutou 24/7 – jestli se večer vše podařilo, jestli někdo neonemocněl...
Rok 2024 v Klicperově divadleJestli se éra režiséra Pavla Kheka zapíše do historie čtyřnásobného divadla roku velkým písmem jako kdysi divoké roky Vladimíra Morávka či autorské počiny komediografa Davida Drábka, ukáže až čas. Jisté je, že Klicperovo divadlo je v dobrých rukou, což v půlce 140. sezony dokládá nejen Khekův strhující Hamlet, věčně vyprodaná rodinná Prašina či vtipná Oslava, ale také inscenace v režii jeho kolegů – komedie S Caroline v kuchyni či Jeden život nestačí nebo dějepisná story Tělo tajné agentky. Důkazem je hlavně odevzdaný a znamenitě sehraný herecký soubor osobností s citem pro žánry i muziku, jak dokládá bouřlivě přijatá pocta hradecké rodačce Zuzaně Navarové A pak usnu a vstanu. |
Máte nějaké nezapomenutelné?
Nezapomenutelné mám v paměti dvoje: když jsem v pěti letech dostal brusle, hokejku, dres a bylo rozhodnuto o dalších dvaceti letech mého života. A pak první společné Vánoce s mou ženou Veronikou, kdy se rozhodlo o tom zbytku…
Co vám udělá největší radost?
Bohužel už nejbližší příbuzné nemám, ale rodina mé ženy mě skvěle adoptovala, takže jsme vždy pár dní pospolu, střídáme se ve vaření, a když mě k tomu pustí, jsem ve svém živlu. Právě teď musím rozhovor přerušit, neboť potřebuju jít oškubat bažanta. Takové já mám radosti.
Když už jste zpátky, co Silvestr? Jste slavící?
Slavící jsme, ale povětšinou tak nějak outdoorově, třeba minule jsme o půlnoci byli na hřebenech hor, koukali do údolí a měli v kapsách miniaturní šampusy. Připili jsme si a pak si dali noční túru s čelovkami.
Režírujete v Olomouci i na pražských Vinohradech, můžete srovnávat. Jak si u vás stojí Klicperovo divadlo?
Víte, co je vlastně vtipné? Že všechny soubory, ve kterých jsem pracoval, jsou si vlastně podobné. Sociální složení jednotlivých souborů je takový odraz české společnosti: jedničkářky, brblalové, srdcaři, ega, něha, křehkost, ti, co se ozvou, a pak mlčící většina. A taky jsem po těch letech zjistil, že to herectví je neoddělitelné od těch člověčenských vlastností. U těch Klicpeřích vím, že jejich kvalita je opravdu vysoká, což nám umožňuje dělat projekty typu Ráliš, Levínský, Matocha, Navarová, Dianiška. Na to potřebujete dobré a otevřené herce a herečky.
Je něco, na co jste zvlášť pyšný?
Právě na výše zmíněnou odvahu v dramaturgii, myslím, že v tuto chvíli není v republice divadlo s pestřejší a zajímavější dramaturgií. Tedy, já si to nemyslím, já to vím a mám na to pevná data: z dvaadvaceti inscenací na repertoáru do konce sezony je osmnáct neotřelých kousků, povětšinou českých či světových premiér a ty čtyři zbylé jsou dvakrát Shakespeare, jedna Preissová a jeden Erben. To je fakt výkon a je od všech v divadle „odmakaný“, tudíž nevím, jestli jsem pyšný, ale… „hrdej jsem určitě!“
Co vás vůbec přivedlo k divadlu a režii?
Někdy v roce 1996 jsem viděl rockovou operu Jesus Christ Superstar a doslova jsem onemocněl divadlem. Čtrnáct dní jsem ležel v horečkách, poslouchal jsem tu muziku a říkal jsem si: „…tohle bych chtěl jednou taky dokázat.“
Co je pro vás v divadle a pro divadlo nejdůležitější?
Důvěra, bez ní se žádný kumšt dělat nedá. I když to tak třeba nevypadá, my se v té práci před sebou musíme opravdu svléct. Nemyslím doslova, ale mnohdy jdeme na dřeň určitých pocitů a zážitků ze života, o kterých musíme otevřeně mluvit. Otevřenost bez stoprocentní důvěry není možná, tudíž ta rovnice je jednoduchá: bez důvěry není otevřenosti a bez otevřenosti není dobrého divadla.
Máte za sebou předpremiéru A pak usnu a vstanu. Jaká to byla práce?
Náročná. Pár dní po předpremiéře už mám teorii, že ta ryzí osobnost Zuzany Navarové všechny zúčastněné prověří a odhalí veškerá skrytá pozitiva i negativa, což se vlastně stalo, a v tom to bylo náročné.
Herci s muzikanty stvoří svět Zuzany Navarové, hra v Hradci chce i pomáhat |
Všichni skvěle zpívají...
To je první předpoklad, než se do toho pustíte, pokud bychom jejich pěveckým schopnostem nevěřili, tak bychom se do toho nesměli vůbec pustit. Jejich zpěv je ale jejich zásluhou a taky zpěvačky Ivy Marešové a čtyřměsíční profesionální práce. A věřte, že i když to vypadá jednoduše, tak ty písně jednoduché nejsou. To pouze v podání Zuzany Navarové zní „jakobynic“. Pro ostatní smrtelníky jsou těžké – intonačně, frázováním, výrazem a obsahem.
Jak dnes vnímáte písničky Zuzany Navarové?
Já s nimi prožil rok života, rok běhání po hradeckých lesích se sluchátky, 10 tisíc kilometrů v autě, stokrát dokola jedna píseň při stavbě choreografie. Napadá mě paralela se Zuzanou: když vyprodukovala album romské zpěvačky Věry Bílé a poslala ji do světa, údajně pronesla: „A teď ji rok nechci vidět.“
Jakou muziku máte rád?
Začínám být hudební „boomer“, furt poslouchám to, co jsem poslouchal před čtvrtstoletím. Naštěstí mám okolo sebe pár hudebníků, kteří mě postupně dovzdělávají. Mně je jedno, jaký je to styl nebo žánr, pro mě je důležité, abych v té hudbě cítil nějakou autenticitu, že nevzniká jen proto, aby se prodala…
Už pracujete na druhé Prašině? Jaká bude?
Jiná než jednička. Hororová. Magická. Napínavá. A celá zasněžená. Upřímně řečeno, jsme s naší dramaturgyní Lenkou Smrčkovou furt na začátku, ale ta přípravná fáze je v něčem nejhezčí část práce, protože fantazii neničí realita. Můžete si představovat, jak bude na divadle vypadat výbuch černého Merkuritu, 160 let starý vynálezce a taky, že se představitel hlavní role bude chtít dalších 10 let holit před každou reprízou. Celé umění režie tkví v tom, kolik té fantazie dokážete přenést do reality a možností českého oblastního divadla
Máte režijní sen?
Právě že nemám a nevím, jestli to není chyba. Jsou kolegové, kteří mají v šuplíku pět her, jež chtějí režírovat. Já si po Navarce dělal test na syndrom vyhoření a z 10 příznaků jsem jich měl 13, a dokola se mi zdálo o nějaké manuální práci v přírodě, takže režijní sny opravdu nemám. Ale ono to asi odpovídá i způsobu života. Beru život postupně, bez zbytečných ambic, a jak říká Navarová: „těším se, co potkám…“