„Ani hráče by dnes klasická dechovka moc neoslovila. Změny přišly už v 90. letech, když se k nám dostaly aranže ze Západu,“ říká kapelnice.

Jak se dnešní mládež dívá na dechovku, neodrazuje je?
Někdy ano, ale tady se všichni známe, tak myslím, že všichni mají povědomí o tom, co hrajeme. Už to není dechovka. Dokonce jsme se kvůli tomu přejmenovali na dechový orchestr, původně jsme byli dechová hudba. Když ale jste muzikant, máte hudbu v srdci. Fotbalista také nehledí na to, jestli ho zrovna bolí nohy.

Vy sama ale nemáte ráda dechovku, že?
Klasickou českou jsem nikdy ráda neměla. Ten styl mi nikdy neseděl. Ale dříve se to hrávalo, Plavala husička a podobně. Nebyly žádné moderní aranže. Až když jsme vyrostli, někdo přinesl noty z Německa nebo od spřátelené dechovky. Dnes můžeme hrát, co se líbí mně i publiku – populár, evergreeny, to je úplně jiný repertoár.

Přivedli vás k hudbě rodiče?
Naši nehráli vůbec na nic, neuměli ani notu. Ale tehdy se dělaly výběry do hudebky a domů přišel lístek ze školky, jestli chci hrát. Řekla jsem si tak jo. Chtěla jsem hrát na klavír, ale nevešel se nám do bytu. Nakonec jsem si vybrala příčnou flétnu.

Kostelecká dechovka má dlouhou historii, vznikla v roce 1863, dokonce rok před Koletovou hornickou hudbou ze sousední Rtyně...
Jsme jednou z nejstarších kapel u nás. Ve městě jsme nejstarší spolek.

Jak si vysvětlujete takovou koncentraci orchestrů v okolí? Jsou ve Rtyni, Úpici, Hronově, Polici i v Novém Městě…
Mají tu tradici a svůj smysl. Dříve byly na každé vesnici, protože nebyla média, nebylo tisíce akcí jako dnes. Na Moravě měli cimbálovky a my dechovky, protože na to u nás byly nástroje. Dobře se to vyučovalo, muzikantů bylo vždycky dost. Ale dnes mají děti různorodou nabídku kroužků a na hudbu tolik času nezbývá. Rádi bychom proto šli podobnou cestou jako v Úpici nebo ve Rtyni, kde si hráče vychovávají. Ve Rtyni mají 60 členů, nás je teď 25, a to je málo. Chybí nám třeba kompletní pozounová sekce. Poslední hráč na pozoun odešel minulý rok, bylo mu 86 let.

Nekonkurují si kapely, když jsou tak blízko sebe?
Nekonkurují, protože je tu síť základních uměleckých škol (ZUŠ), které umí vyprodukovat dostatek muzikantů i pro městská tělesa. Hraje tu několik generací, takže se orchestr neustále obnovuje a doplňuje. Záleží ale hodně na učitelích, jak své děti namotivují k muzice.

9 fotografií

Pokud jim neodejdou do jiných kroužků…
U nás hodně frčí volejbal a fotbal. To máte třikrát týdně trénink a víkendy. Hudba by to potřebovala také, ale v kapele je to specifické. Nejprve se musíte naučit hrát individuálně, doma se připravujete a pak jdete na zkoušku. Kdežto v týmových sportech jede kolektiv od začátku a hned jste jeho součástí.

Orchestr je však také takový tým.
Jenže než se hráč dostane do velkého tělesa, je mu třeba 12 let. Musí nejprve dokončit první cyklus hry na nástroj. Proto jsou skvělé a potřebné zuškové kapely. Ale když děti skončí zušku a nezaháčkují se v orchestru, ztratí s hudbou kontakt a už si nezahrají. Nejlepší věk pro vstup do orchestru je střední škola, kde už mají výbavu ve hře na nástroj, doma už tolik necvičí a mohou do kapely dobře zakořenit. V orchestrech není každý sólista, který by mohl sám vystupovat. Někdo je obratnější, jinému to jde pomaleji, ale každý článek dohromady vytvoří pěkný celek.

Měla kostelecká dechovka nějaké zlaté období?
K výročí jsme dělali takový průřez historií. Po válce kapela trochu stagnovala, ale v 70. letech byla dechovka opravdu velká. Byli jsme na tom stejně jako Rtyně – velké skupiny, dětí dostatek. Po revoluci se objevil boom se zájezdy. Všude nás vítali, hrálo se v Anglii, Francii, Německu. Za mě jsme byli v Polsku.

Hudba mi vždy pomohla hodit těžkosti za hlavu, říká oceněný Jiří Hasal

Při jakých příležitostech vystupujete?
Kupodivu bychom mohli mít hodně vystoupení, minulý rok nás žádal Lanškroun, předtím festival v Kolíně, což jsou prestižní místa, ale orchestr dáváme dohromady těžko. Bubeník je hostující, tuba nám hapruje, chybí zástupy hráčů. Okolní tělesa také hodně hrají, takže si ani moc nevypůjčíme hráče. Ale stále se o nás ví. Hrajeme posvícení nebo k výročí hasičů.

Do čela jste se postavila v roce 2009, prý vás přemluvili…
Dechovka měla dlouhodobý deficit kapelníků už od doby, kdy odešel pan Rousek. Po něm ji vedla jeho vnučka a pak i další. Nakonec byla rok bez kapelníka. Já jsem to původně nechtěla dělat, ale několikrát mě oslovili. Když jsem ji pak slyšela hrát, bylo jasné, že bez kapelníka to nefunguje. Tak jsem to vzala.