Záchrana tonoucích, ošetřování zlomenin, srdeční příhody, ale i pomoc zvířatům v nouzi. Členové Vodní záchranné služby Náchod na Rozkoši u České Skalice zažívají dramatické chvíle, kdy jde o život, ale někdy i kuriózní zásahy.
„Jsou i takové, na které se nezapomíná a s odstupem času jsou - pokud dopadne všechno dobře - i úsměvné,“ říká padesátiletý šéf záchranářů Vratislav Vrábel, podle kterého se letošní sezona od těch předešlých lišila především počtem zásahů a ošetření. Loni jich bylo přesně 99, letos jen 61.
Senioři se poprali kvůli slečně
„Od různých drobných zranění nebo bodnutí hmyzem až po resuscitace. Na vodě jsme zasahovali třeba při tonutí na druhé straně přehrady. Naštěstí to dopadlo dobře. Pomáhali jsme lidem, se kterými se převrhla loďka, nebo unaveným plavcům. Kolegové zasahovali také ve stánku v kempu, kde se dva senioři poprali kvůli jedné slečně a bylo třeba jim ošetřit tržné rány. Bohužel – stejně jako záchranka a hasiči – ani my nejsme schopni zachránit každého. Před časem jsme jeli sanitkou ke Spům k resuscitaci paní po tonutí, která zemřela. Proto apeluji na lidi, aby si dávali pozor a zbytečně nehazardovali se životem,“ nabádá Vratislav Vrábel.
Základnu mají vodní záchranáři na okraji rozlehlého kempu poblíž dětského bazénku a nedaleko od mola, kde kotví jejich motorové čluny. Jsou napojení na operační středisko hasičů nebo dostávají výzvy od záchranky. Ve třech slouží 24 hodin denně, ve dne mají na výjezd dvě, v noci pět minut.
Klidná hladina se změní v metrové vlny
Plavci se na Rozkoši často dostávají do problémů, když se ve východočeském moři nechají zlákat delšími úseky. Právě velikost nádrže ležící v krajině pod Orlickými horami i o něco vzdálenějšími Krkonošemi je záludná.
„Každý vidí krásnou, klidnou hladinu, ale když vyjedete kus dál, rozfouká se vítr. Lidé potom nemají sílu na plavání nebo veslování a proud je unáší pryč. Metrové vlny u nás na Rozkoši nejsou výjimkou. I zkušený plavec má co dělat, aby se dostal do bezpečí. I pramici dokážou otočit,“ líčí ze zkušenosti Vrábel.
Od základny je to ke břehu jen několik desítek metrů a záchranáři reagují na zavolání téměř okamžitě, ale dosud byl velký problém s překonáním hráze, která přehradu dělí na dvě části. Dostat přes ni čluny dosud zabralo drahocenný čas.
„Naše plavidla na to nebyla uzpůsobená, ale dnes už je to jinak. Máme totiž člun s nainstalovanými výklopnými kolečky, s odolnějším kýlem a spodkem, takže jsme schopni ho přes dělicí hráz nebo po kamenech přetáhnout a jet dál. U lodí s laminátovým kýlem každý zásah znamenal opravu,“ vysvětluje šéf záchranářů na terase budovy pamatující výstavbu kempu v sedmdesátých letech minulého století. Časem se záchranáři přesunou do nové.
„Nová základna bude nedaleko od naší současné stanice. Všechno je připravené, máme na to již zpracovaný projekt, čeká nás ještě řízení na stavebním úřadu. Byl bych rád, aby se do země koplo ještě letos. Budeme mít pro záchranáře daleko lepší zázemí. Slouží tady ve svém osobním volnu i při dovolené a k dispozici mají dva malé pokoje s železnými patrovými postelemi, takže to vypadá jako na vojně. Důležité je i to, že budeme mít více prostoru na záchranářské vybavení, které potřebujeme udržovat v dobrém stavu. Nyní je to tady obyvatelné jen v létě, jindy se nemáme kde scházet. Školení nebo cvičení řešíme v provizorních prostorách. V nové základně by měla být zasedací místnost pro zhruba 12 lidí,“ říká bývalý pyrotechnik vojenské policie.
Labuť v ohrožení
Jeho slova vzápětí přeruší tísňové volání. Hasiči hlásí, že si rybáři na vzdálené straně přehrady všimli labutě, která má zřejmě problém s háčkem zaseknutým v zobáku.
Směrem k molu vzápětí vybíhá mladý záchranář, aby připravil člun, vzápětí ho následuje kolega. Brzy se budou střídat směny, takže je po ruce dost lidí. Po souši vyráží i dvoučlenná posádka v sanitce. Zároveň začíná komunikace se záchrannou stanicí pro zraněná zvířata v Jaroměři.
„Když se jim to zasekne do zobáku, nemůžou žrát a uhynou. Tato labuť má prý navíc tři mláďata. Je potřeba ji odchytit a háček vyndat. Lidé ze záchranné stanice pro zvířata na to mají síť nebo takové oko. Už jsme s nimi několikrát labutě lovili. Také jsme z vody tahali srnku nebo pštrosa. Odstraňujeme i velké uhynulé ryby, aby tady nehyzdily okolí,“ komentuje zásah Vratislav Vrábel.
„Když můžeme, pomáháme i zvířatům,“ stručně potvrzuje jeho dvacetiletý syn Josef, než se člunem vyrazí na pomoc.
Mezi záchranáři je i lékařka Jana Malíková z Náchoda. Nedávno načerpala zkušenosti u kolegů na Lipně a může tak srovnávat:
„Tady máme takovou raritu, že se jedná vlastně o dvě nádrže rozdělené hrází. Je potřeba se tomu přizpůsobit. Protože je tady kemp, ošetřujeme spoustu úrazů. Činnost záchranářů tady má více rovin, záběr je opravdu široký. Tady je to určitě barvitější. Na Lipně je stanic hned několik, někde slouží vodní záchranáři, jinde hasiči a mají to rozdělené podle toho, kdo to má nejblíže.“
Nebezpečný vláček
Na Rozkoši se zacvičují i mladí záchranáři. Výchova nástupců však vázne, není dost zájemců.
„Mladí raději sedí u tabletu. Ještě loni jsme tady měli sedm sedmnáctiletých adeptů, zůstali jen dva. Třeba se to zlepší, až tady bude nová stanice a budeme se s nimi mít kde scházet. Musíme je vést, jít jim příkladem a motivovat je. Lidé na nás možná koukají jako na blázny, že to děláme zadarmo o svých dovolených. Někdo je včelař nebo myslivec, my zachraňujeme,“ říká Vratislav Vrábel.
Úsměv mu vrací vzpomínka na často připomínaný zásah: „Na ošetřovnu přišel mladík s rozbitým obličejem a zlomenou klíční kostí. Po chvíli dorazili další čtyři s podobnými zraněními. Šli po molu a viděli ve vodě muže po krk ve vodě. Byli v náladě a jeden z nich zavelel Vláček! Všichni na povel skočili šipku do vody. Pak se muž zvedl a vodou po kolena odešel. Dnes už se tomu můžeme i smát.“
