Ochrnuté léčí elektroakupunkturou. Metody je dobré kombinovat, ví lékař

Metoda je založena na kombinaci tradiční akupunktury a elektroléčby. Každý měsíc ve Vesně tuto proceduru podstoupí desítky dětí a pokroky u malých pacientů jsou velkým příslibem. Hybnost do ochrnutých končetin se jim vrací už po prvních aplikacích.

„Když jsem s elektroakupunkturou začínal, vůbec jsem nepředpokládal, že se dostaví takové úspěchy,“ přiznává šestatřicetiletý odborník v rozhovoru pro MF DNES.

Zároveň ale zdůrazňuje, že ani tato metoda není samospasitelná: „Když se zkombinuje více postupů, naděje na úspěch je daleko větší. Týmová spolupráce je při rehabilitaci naprosto zásadní.“

8 fotografií

Teoretické základy elektroakupunktury byly položeny už v 50. letech. V čem je vaše metoda unikátní?
První známější uplatnění bylo při operačních výkonech, které jsou zdokumentované v Evropě i Asii, primárně při bolesti nebo nějaké formě znecitlivění. My ji aplikujeme u ochrnutých pacientů způsobem, který ještě nikdo předtím nepopsal. Pokud se léčba daří, jsme schopni vidět změny pohybu třeba už po první aplikaci. Způsob, který používáme, je natolik komfortní, že můžeme elektroakupunkturou léčit i děti. Mají větší plasticitu nervové tkáně, takže je u nich efekt obvykle ještě větší než u dospělých. Se zlepšením účinnosti souvisí i nedávno ukončený projekt Technologické agentury ČR na Univerzitě Palackého v Olomouci, který trval rok a půl. Podařilo se nám vyvinout speciální typ jehly, u které je účinnost vyšší a pro pacienty příjemnější než klasickými akupunkturními jehlami.

Elektroakupunkturu jste začal rozvíjet v době, kdy jste pracoval na akutním rehabilitačním oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Jaké byly úplné začátky?
Měl jsem znalosti z fyzikální léčby i z tradiční akupunktury. Když jsem to správně spojil dohromady, ukázalo se, že jsme schopni pacientovi pomoci také v případech, kdy běžné rehabilitační postupy nestačí. Výsledky se dostavily poměrně rychle. Byl jsem z toho samozřejmě nadšený, ale zároveň si říkal, jestli to není náhoda nebo sebeklam. Proto jsem čekal na výsledky u většího počtu pacientů a až po určité době jsem je prezentoval na kongresech. Ne u všech pacientů je pokrok stejný, vždy záleží na povaze a závažnosti postižení. Čím je postižení těžší, tím je důležitější, aby pacienti aplikaci dostali rychle, u nich totiž máme největší obavy, že se hybnost neobnoví a budou těžce hendikepovaní.

Proč je tak důležité nasadit elektroakupunkturu co nejdřív?
Například u periferních paréz (poškození nebo přerušení nervů, které se projevuje částečnou nebo úplnou ztrátou pohybu, pozn. red.) dochází k atrofii ochrnutých svalů, tedy k velmi rychlému úbytku svalové hmoty. Pokud se nervovou regulaci nepodaří obnovit včas, hrozí, že když by se pak pomalým způsobem pohyb přece jen obnovil, nebude už tak kvalitní a nikdy se zcela nevrátí do původního stavu. Avšak může se stát, že i přes veškerou snahu se elektroakupunkturou pohyb obnovit nedaří, pak pacienta co nejrychleji směrujeme na neurochirurgické pracoviště ke zvážení nervových transferů. Neurochirurgie se v tomto ohledu stále zlepšuje a spolupráce nám funguje dobře. U centrálních paréz, tedy u poškození mozkové nebo míšní tkáně, je zase velké riziko, že pacient zůstává dlouho upoután na lůžko. To je pro nemocného obecně velké riziko. V těchto případech je role elektroakupunktury hlavně v pomoci k rychlé obnově pohybu do vertikály a ke zlepšení pacientovy soběstačnosti.

V Janských Lázních se vám za pár měsíců povedlo dvanáctiletého pacienta po těžkém poškození míchy zvednout z vozíku. To zní skoro jako zázrak…
První týdny na léčebně se jeho stav zlepšoval jen málo. Proto jsme navrhli možnost rozšířit léčbu také o elektroakupunkturu. Hned po prvních aplikacích se dostavil výrazný efekt na hybnost končetin, všichni z toho měli velkou radost. Dnes už zvládne dokonce pár kroků bez berlí. Stále nás ale čeká ještě hodně práce, než bude chůze kvalitní. Je potřeba zdůraznit, že se na zlepšení nepodílela pouze elektroakupunktura, ale i všechny další procedury.

Myslíte si, že byste toho docílili i bez elektroakupunktury?
To se nedá nikdy přesně říct, každý pacient reaguje jinak. Jsou určitě případy, u kterých bychom zlepšení dosáhli i konvenčními metodami a elektroakupunktura by celý proces pouze urychlila. Jsou ale také případy, u kterých by bez elektroakupunktury byl efekt zlepšení velmi pomalý. Pak by bylo velké riziko, že pacient hybnost nenávratně ztratí.

Dá se říci, o co je u ochrnutých pacientů elektroakupunktura účinnější než běžné rehabilitační postupy?
V medicíně je velmi těžké být rozhodčím a nedá se to jednoznačně říct. V současnosti aplikujeme elektroakupunkturu hlavně pacientům, u kterých konvenční postupy nepřináší významný pokrok. Myslím si, že by bylo nevhodné, kdybychom postupovali exaktně a zkoušeli účinnost metody stejným způsobem, jako se třeba testují léky. To znamená, že bychom různým pacientům nasadili vždy pouze jeden způsob rehabilitace a vzájemně je srovnávali. To dnes prakticky nelze, musíme kombinovat fyzioterapii, ergoterapii, logopedii, přístrojovou a robotickou rehabilitaci a mnoho dalších procedur. Na druhou stranu to je pak pro nás problém při přímém dokazování účinnosti, protože jsme vždy nuceni pracovat s více metodami najednou.

Proto jsme k důkazu účinku zvolili měření zlepšení pohybu bezprostředně ihned po aplikaci. To se nám u některých pacientů podařilo prokázat v laboratorních podmínkách už za 20 minut. V rehabilitaci vždy hraje roli také subjektivita a umění terapeuta. Každý fyzioterapeut má trošku jiný grif i metody. To se pak velmi těžko hodnotí současnými vědeckými kritérii, které toto subjektivní vnímání neumí přeložit do řeči tabulek a čísel. Je to určitý hendikep a zároveň i krása rehabilitační medicíny. Vzniká tím možnost uplatnění kreativity v léčbě, která se v posledních desetiletích z řady oborů vytrácí.

Je elektroakupunktura vhodná pro všechny pacienty s poruchami hybnosti?
Spektrum diagnóz, u kterých aplikace zvažujeme, je velmi široké. Je potřeba vždy zhodnotit celkový stav pacienta a nastavit si reálné cíle. Metoda je vhodná pro většinu ochrnutých pacientů, u kterých se pohyb obnovuje velmi pomalu. Jsou po mozkových mrtvicích, poškozeních míchy a poraněních periferních nervů. Dobrých výsledků dosahujeme i v léčbě pacientů s roztroušenou sklerózou, u kterých dojde k akutní atace, která vyústí do omezení pohybu. U řady z nich se podaří pohyb aspoň částečně obnovit. Podle konkrétní diagnózy přizpůsobujeme samotnou aplikaci. Je jiná, když má někdo poškozený mozek a míchu, a jiná při poškození periferním nervu.

Může mít metoda uplatnění i u pacientů s amiotrofickou laterární sklerózou, která je dnes v podstatě neléčitelná?
To si nemyslím, je to dáno povahou onemocnění. Léčil jsem tři pacienty a u dvou, pokud jsme dosáhli určitého pokroku, tak vždy jen na poměrně krátkou dobu. Jeden z pacientů má zvláštní formu tohoto onemocnění a ta není tak progresivní. Tam se nám daří udržet pohyb v dolních končetinách už více než rok bez podstatného zhoršení. Zrovna v tomto týdnu mi říkal, že je na spadnutí farmakologická léčba, která snad bude dostupná i v České republice. To dává naději, ale na hodnocení efektivnosti si budeme muset ještě počkat.

Co vás přivedlo do Janských Lázní?
Mým snem bylo dělat dětskou rehabilitaci. Myslím si, že má v Janských Lázních nejdelší tradici. Je krásná a zároveň i náročná. Před třemi lety jsem začal praktikovat elektroakupunkturu u dětí a stávalo se, že za mnou do Olomouce jezdily kvůli jediné aplikaci maminky ze západních Čech i 400 kilometrů. Přišlo mi proto smysluplnější přesunout se do Janských Lázní, kde je výborná návaznost celého týmu a několikatýdenní lázeňské pobyty poskytují ideální podmínky. Za takovou dobu jsme schopni docílit mnohem větší progres. Není to otázka jen elektroakupunktury, ale týmové práce, která vede k nejlepším výsledkům.

Předpokládám, že se na vás obrací čím dál víc pacientů.
Tlak na všechny lékaře, kteří se elektroakupunkturou zabývají, je velký. Jedinou cestou je vyškolit co nejvíc odborníků, aby dostupnost byla větší a pacienti nemuseli dojíždět stovky kilometrů. Několikrát do roka pořádám postgraduální kurzy pro lékaře, kde se mohou tuto metodu naučit. Vzhledem k tomu, kolik ochrnutých lidí v republice máme, by bylo ideální mít v každém kraji minimálně deset lékařů, kteří umí aplikace provádět.

O elektroakupunktuře přednášíte na kongresech i v zahraničí. Jaké máte ohlasy?
V České republice prezentuji první výsledky od roku 2017 a téměř vždy jsou ohlasy kolegů velmi pozitivní. Diskutujeme možnosti aplikací a indikace k léčbě. V zahraničí jsem novou metodu elektroakupunktury poprvé prezentoval na evropském neurorehabilitačním kongresu v Budapešti v roce 2019, kterého se účastnili špičkoví odborníci z celého světa. Měl jsem obavy, jak na to budou reagovat. Přednášel tam i můj kolega. Když jsem dokončil prezentaci, tak nám tleskali ve stoje.

Setkáváte se i s kritikou?
Ano, občas. Jsou to spíš ojedinělé případy. Najdou se stále lidé, kteří mají pocit, že to jsou šarlatánské praktiky. V České republice je akupunktura lékařskou metodou, to je dáno legislativou. Česká lékařská akupunkturistická společnost tu existuje už více než padesát let a za tu dobu vyškolila přes 7 500 lékařů. Dnes jsou jejími členy také významní akademičtí pracovníci a primáři různých oddělení. Také světová zdravotnická organizace má na svých stránkách uvedeny diagnózy, které je na základě klinických studií vhodné léčit akupunkturou.

Jak vidíte budoucnost elektroakupunktury?
Pokud budou výsledky klinických aplikací nadále takto povzbudivé, tak velmi pozitivně. Také bych byl rád, aby pacienti neměli problém se k aplikacím dostat. Doufám, že se podaří zlepšit informovanost pacientů, ale i lékařů. V praxi se občas setkávám s tím, že lidé o této léčbě vůbec nevědí, nebo že dokonce dostanou od jiných lékařů negativní referenci. Vinou toho se k nám dostanou třeba až po půl roce, někdy i později. To je velká škoda, protože jsme promarnili ten nejlepší čas. Velkou výhodou elektroakupunktury je také to, že má minimum nežádoucích účinků.

Pracujete v léčebně Vesna, v Olomouci máte ambulanci, přednášíte a publikujete. Zbývá vám vůbec volný čas?
Mám ho čím dál méně. S rodinou žiju v malé obci u Olomouce a mám i vlastní les. Občas tam řežu dřevo a u toho si odpočinu. Jinak trávím rád čas na zahradě nebo s rodinou. Snažím se vyčlenit si každé ráno alespoň půlhodinku, kdy si sednu, dám si čaj a můžu být v klidu jenom sám se sebou.