Tři mláďata nosorožce dvourohého za jeden rok. Je to souhra okolností, nebo výsledek, řekněme, řízené a soustavné práce?
Záleží to na spoustě faktorů, ale někdy je to i trochu náhoda. Samozřejmě, pokud máme zdravou samici, spojujeme ji se samcem. Ale že to vyjde zrovna takhle, to se předpokládat nedá. Určitě se nedá naplánovat, že za rok odchováme tři nosorožce. Pak zase může být období, když žádná samice není březí a třeba rok se mládě nenarodí.
Na čem všem to záleží?
V první řadě jde o to, kolik máte chovných samic a jestli jsou v pořádku. Máme i samice, které mají zdravotní problémy a nezabřezávají. Některá zabřezne na první nebo druhou říji, u jiných to trvá třeba osmnáct říjí. Stejně tak je důležité mít dostatek chovných samců. Zvířata si na sebe musí zvykat. Někdy vytváříme i trojice, to znamená jeden samec a dvě samice. Tím to zrychlíme.
Jak dlouho si na sebe nosorožci zvykají?
Někdy velmi dlouho. Chceme dělat dobré genetické kombinace, ale zvířata si kolikrát hned nesednou. Musí se nejdřív sestěhovat do boxů vedle sebe a zůstává mezi nimi mezera, postupně se zkouší přes hrazení kontaktovat a krmí se proti sobě. Pustit je do výběhu můžeme teprve v okamžiku, kdy si jsme naprosto jistí.
Nakolik je v chovu a rozmnožování nosorožců zásadní lidský faktor?
Je to hodně důležité. Ošetřovatel musí zvířata dokonale znát, každý nosorožec je jiný a má odlišnou povahu.
Jan Žďárek (58)Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem, vystudoval střední veterinární školu v Hradci Králové. Do dvorské zoo nastoupil v roce 1983. Pracoval jako ošetřovatel antilop, žiraf, velbloudů, hrochů nebo slonů. Největší zkušenosti má s nosorožci. Účastnil se transportů do Keni, Tanzanie a Rwandy.  |
Tím, jak často se nosorožci ve Dvoře Králové rodí, tak veřejnost má tendenci to vnímat jako samozřejmost. Ono to však asi tak samozřejmé není...
Pokaždé je to pro nás velká událost. Neprožívám to tak, že bych byl vyděšený a měl obavy, jak to dopadne, protože už jsem toho zažil hodně. Mláďata jsou zpestřením a zároveň oceněním naší práce. Vždycky nám vlijí do žil novou energii.
V safari parku se od 70. let narodilo 49 mláďat nosorožce dvourohého, všech nosorožců celkem 61. Proč se právě Dvoru Králové tak daří?
Velice důležité bylo, že Josef Vágner (ředitel dvorské zoo v letech 1965 až 1983 – pozn. red.) tehdy dovezl z Afriky velké skupiny mladých, zdravých a dobře vybraných zvířat, protože podmínky pro chov nosorožců u nás zas tak výborné nebyly. Je tu dlouhá zima, ve starých pavilonech byla škvárová podlaha, dřevěné hrazení, velké skupiny zvířat byly pohromadě a chodily společně ven. Ve Dvoře Králové vždycky byla enormní snaha se nosorožcům věnovat, chtěli jsme je chovat a rozmnožovat. Pro některé z nás to byla víc než práce, dávali jsme tomu maximum a nezáleželo nám na tom, kolik hodin tady strávíme. Řada z nás měla ještě jednu práci, aby se mohla nosorožcům věnovat. Myslím si, že bez toho by se tady 61 nosorožců nenarodilo.
Nosorožci a Dvůr KrálovéSafari park chová nosorožce dvourohé, jinak též černé, od 70. let. Za tu dobu se narodilo 49 mláďat, dnes ve Dvoře žije 15 zvířat. Poslední samec Magashi přišel na svět 4. března, v prosinci 2022 zde odchovali samičku stejného druhu, 4. března 2022 také samce Kyjeva. Safari park od roku 2009 vrátil do Tanzanie a Rwandy devět jedinců, v Tanzanii se už rozmnožili. Jsou kriticky ohroženi, ještě v roce 1970 jich v Africe žilo 65 tisíc. Kvůli pytláctví počty začátkem 90. let klesly na 2 300. Odborníci odhadují, že dnes jich žije pět tisíc. Safari park také chová šest nosorožců jižních bílých, kterých je v přírodě na 20 tisíc, většina v Jihoafrické republice. Zásadní úlohu hraje dvorská zoo v úsilí záchrany nosorožce severního bílého – nejvzácnějšího zvířete na planetě. Je jediná na světě, která je dokázala rozmnožit. V roce 2009 poslala do keňské rezervace Ol Pejeta čtyři jedince, dnes tam žijí poslední dvě samice Nájin a Fatu. Obě se narodily ve Dvoře a jsou poslední svého druhu. Snahy mezinárodního týmu vědců se upínají k umělé reprodukci. Z vajíček odebraných mladší samici Fatu vytvořili několik embryí, které by měly donosit náhradní matky nosorožce jižního bílého. |
Jaké podmínky je třeba vytvořit, aby nosorožci prosperovali?
Potřebují celou zimu velké teplo a pavilony musí být dostatečně velké. V našem nosorožinci, který vznikl před třiceti lety, je dvacet boxů. Hodně složité je krmení. Nosorožci dvourozí jsou potravní specialisté, jejich hlavní potravou jsou větve padesáti až sto dvaceti druhů stromů a keřů, které rostou ve východní Africe. I proto nejen nám v minulosti nosorožci v poměrně mladém věku umírali. Důležité je samice brzo zapojit do chovu, nemá smysl s tím dlouho otálet. U nosorožců dvourohých je dobré, aby samice zabřezly třeba už v pěti letech a měly první mláďata. Když se jim to nepovede, tak pak mohou mít problémy.
Na první pohled vypadají jako tupá zvířata, protože nemají velkou mimiku. Jací vlastně nosorožci jsou?
Jsou to fantastická zvířata. Jejich inteligence je trochu jiná, než si lidé představují. Jsou hodně kontaktní, rádi se nechávají hladit a drbat, rychle se učí nové věci. Na druhou stranu jsou lekaví, rychle se dokážou rozčílit a pak můžou být i hodně nebezpeční. Když jsou na ošetřovatele zvyklí, tak je to většinou naprostá pohoda. Jsou to až na výjimky neagresivní zvířata. Platí to i v přírodě. Žijí si svůj život, ostatních zvířat si příliš nevšímají a zbytečně na ně neútočí. Dá se říct, že to jsou konzervativní zvířata, mají rádi svůj klid a jistoty.
Máte nějaké fígle, jak si nosorožce získat?
Hodně. Odmala s nimi komunikujeme a dotýkáme se jich. Třeba Magashi se nechal hladit už po pár dnech, ale u jiných nosorožců to trvá třeba i měsíc. Na nosorožce už ani nezvyšujeme hlas, všechno se děje dobrovolně, aby to bylo v pohodě třeba i za cenu toho, že to déle trvá. Snažíme se je natrénovat na nějakou odměnu. Když se učí chodit do nových prostorů, ze kterých mají obavy, tak musím jít před nosorožcem, dám mu tam chleba nebo oblíbenou pochoutku a teprve potom tam vejde.
Jak moc jsou fixovaní na své ošetřovatele?
Nedá se říct, že by byli zvyklí pouze na svého ošetřovatele a s dalšími nespolupracovali. Jsou ale speciální úkony, kdy to dokáže už jen někdo, kdo má nosorožce hodně rozpracovaného a věnuje se mu intenzivně. Jsou to třeba odběry krve.
Účastnil jste se také transportů do Afriky. Jak vám je, když se loučíte se zvířetem, se kterým jste byl v úzkém kontaktu několik let?
Při běžné práci žádného nosorožce nepreferuji, ale někteří jsou víc mazliví než jiní a neubráníte se tomu, že i mezi nimi máte své oblíbence. Stane se, že musí odjet zvíře, které by si člověk nejradši nechal. Beru to tak, že je to pro dobro druhu, a musím se s tím srovnat. Naštěstí máme ve Dvoře Králové hodně nosorožců, takže tady na mě vždycky čekají další.
Jaký názor vlastně máte na vracení nosorožců do Afriky?
Myslím si, že je to taková naše meta. Velice dobře to pojmenoval Josef Vágner už v 70. letech. Byli jsme kritizováni za to, že v Africe chytáme zvířata a vozíme je do Evropy. Vágner říkal, že se o zvířata dokážeme postarat, naučíme se je rozmnožovat a jednou přijde doba, kdy je budeme vozit zpátky do Afriky. Tušil, jak to s nosorožci dopadne a že jednou budou kriticky ohroženi. Dnes naplňujeme jeho myšlenky.