Ščigol (26. 8. 1945 - 20. 7. 2022) jako malíř proslul hlavně cykly věnovanými Valdštejnovi, Vladimíru Komárkovi, jenž ho nesmírně ctil, Chorvatsku, Notre Dame, Tančícímu domu či Železnici. Také Franzi Kafkovi, jemuž věnoval Deníky F. K.
Vycházel z byzantské kultury i moderní exprese, jeho dílo nese odkazy El Greka, Oskara Kokoschky či Marka Chagalla. Stavěl na upřímnosti a pravdivosti. Nijak nezastíral vlivy staré ruské lidové malby i naivního umění a s pokorou přiznával nejniternější stavy duše.
Netrpěl kumštýřskými manýry, byl otevřený a pokorný, rád do Čech zval své kolegy z Ukrajiny. Byla radost si s ním povídat o čemkoliv, třeba právě o Kafkovi nebo o křížových cestách, měl smysl pro humor, vzácnou sebeironii i grotesku.
„Používá prvky grotesknosti, ironii, nadsázku, čímž se otevřeně hlásí k odkazu české grotesky, která má své kořeny v umění 70. let 20. století. Česká groteska vychází z české povahy a absurdního vidění lidské existence,“ říká kurátorka malířových výstav Lenka Patková, jež s ním vytvořila Nekončí příběh malby.
„Groteska je vnitřní rozpor, dvojí vědomí, rub i líc života. Její princip spočívá ve vnitřní polaritě, která deformuje skutečnost a podle založení autora se buď přiklání k osvobodivé nadsázce, nebo akcentování drastických stránek. V případě Michaila Ščigola je to právě osvobodivá nadsázka, podpořená expresivní linkou a primitivistickou stylistikou,“ tvrdí Lenka Patková.
Michail Ščigol, který absolvoval Vysokou školu architektury v Kyjevě a později nástavbu urbanistiky v Moskvě, měl - i díky židovskému původu - zvýšenou citlivost na bezpráví a hlavně na zločiny sovětského i československého komunismu. Mezi jeho nejpůsobivější cykly patří Zpráva o Akci K, kdy StB v 50. letech likvidovala kláštery, či sugestivní Kalvárie totality.
Putin bude krást, když nedostane přes prsty
„V 21. století je něco takového nepřípustné. V konečném důsledku to poškodí miliony obyvatel samotného Ruska,“ řekl pro ČTK letos v únoru, když Putin napadl jeho rodnou Ukrajinu.
„Chování Ruska, tedy lépe řečeno prezidenta Putina, je předvídatelné, má čitelný loupežnický charakter. Využívá slabosti Západu. Když Putin vycítí, že může ukrást další území bez rizika, že dostane jako každý zloděj přes prsty, udělá to,“ vyprávěl držitel mezinárodních ocenění včetně Ceny Andy Warhola.
Prožil v Kyjevě a Oděse pětačtyřicet let a opakovaně odmítal snahu postavit proti sobě Rusy, Ukrajince, Židy, Bulhary a další národy, které po staletí žijí na Ukrajině v míru bok po boku.
„Rozeštvávat lidi a hnát je proti sobě je zločin,“ vyprávěl, „celá ruská umělecká avantgarda 20. století vyšla z Ukrajiny. Jsem hrdý na to, být jejich pokračovatelem bez rozdělování na ruskou a ukrajinskou kulturu.“
Se železnickou básnířkou Martinou Komárkovou vydal Modlitebník, jež je také varováním před hrůzami totality a násilí. I pro svou kalvárii proto vybral lidskou stránku umučení Krista, pohled, jak by to zvládl prostý člověk.
„Celé poselství vnímám přes svou slabost. Každý malíř, který to někam dotáhl, nakonec sebere odvahu a zkusí si křížovou cestu. Je úžasné, že každý ji udělá úplně jinak. Pro mě je to silný příběh člověka, který dobrovolně nese těžké břímě,“ uvedl malíř.
Nastartovat prožitek v divákovi
Jeho rukopis byl dynamický, rytmický, vyloženě expresivní, ale shodoval se s Chagallem, že malíř má právo mluvit o svém soukromí, létat ve vzduchu, být romantický i sentimentální.
„Vždyť co je to umění? Schopnost nastartovat v divákovi nebo posluchači nějakou emoci, prožitek. Nevnutit, ale jen nastartovat. Proto ho musíte chytit, nikoliv ukecat. Jsem proto zastáncem osobního kontaktu s divákem a Chagall jistě patřil k těm nejupřímnějším a nejotevřenějším, ale také k nejbezbrannějším a nejintimnějším. V tom je mi blízký, ale já mám trošku tvrdší brnění. Pokud bych měl přiznat, kdo byl opravdu mým učitelem, řekl bych El Greco, pro mě je prvním kubistickým malířem,“ vyznal se malíř v roce 2008.
Život v Železnici bral jako osudové setkání, od té doby platil za „českého malíře ukrajinského původu“.
„Paříž je pro každého umělce symbolem i nadějí, že z něj bude malíř. Pro mě se vůlí osudu stala Paříží právě Železnice. Co byla Paříž pro Picassa, byla pro mě Železnice. Tam jsem dostal čas na dozrávání, malířské i lidské,“ vyznal se před lety Ščigol.