Která místa máte v Hradci Králové nejraději?
Mám tu maminku, jezdím sem tak třikrát do roka. Jedeme sem, když mají děti prázdniny, v létě jsme tu déle. Už jako malá jsem měla ráda právě tohle muzeum (rozhovor vznikl v kavárně hradeckého muzea - pozn. red.). Je to unikátní stavba. Mám ráda starý Hradec okolo náměstí, ale i soutok (Labe a Orlice – pozn. red.) s Jiráskovými sady. Hradec pro mě zůstává Salonem republiky. V Hradci mám pocit, že držím hlavu nahoře, protože celé město je takové vzletné a noblesní. Děti tu v létě vždycky naženu do Biřičky a ony se diví, že tu nejsou přílivy jako u moře v Anglii.

32 fotografií

Co návštěvníci na nové výstavě uvidí?
Pro mě je výjimečná tím, že úplně poprvé dávám dohromady své práce z posledních dvaceti let. Jen příprava mi trvala dva roky.

Co vás teď v tvorbě baví?
Nyní se techniku leptu, kterou používám, snažím trochu rozbourat. Tisknu na plexisklo, prořezávám, používám chirurgický skalpel.

To zní až nebezpečně. Už jste se řízla?
Ano, občas teče krev. Skalpel musí být opravdu ostrý, aby se s ním dalo pracovat, jak potřebuju. Ruční práci vnímám jako prostředek, kterým můžu vyjádřit lásku k tomu, co dělám. Není to sice moderní tak, jako je teď konceptuální umění nebo práce s umělou inteligencí, ale já v ruční řemeslné práci vidím upřímnost.

Výstava ukazuje vaši práci v ucelené formě. Co považujete za nejzlomovější momenty vaší kariéry?
Velkou roli hrálo, že mě nevzali na akademii výtvarných umění, přitom odmalička jsem k tomu měla našlápnuto. Byl to pro mě sen, byť jsem nebyla vyloženě z umělecké rodiny. Nejdříve mě přijali na střední uměleckou průmyslovou školu na Žižkově, hodně jsem si za tím šla, ale když přišlo v osmnácti odmítnutí, zlomilo mě to. Moje cesta vedla za hranice do Velké Británie. A tam byla samozřejmě zlomovým momentem moje spolupráce na přebalu alba kapely Coldplay.

To vypadá, že jste se neúspěchem prodrala až k úspěchu...
Zpětně to tak vnímám, ale když jsem se tehdy plácala v neúspěchu, vypadalo to jako finále. Dveře do akademie se mi tehdy zavřely, ale zase se otevřely jiné.

Přebal vznikl k albu Ghost Stories z roku 2014 a vaši práci ještě zviditelnil později natočený dokument Křídla pro Coldplay. Muzika britské hvězdy vás asi musela oslovit.
Ano, to je pro mě důležité. Kdyby se mně jejich hudba nelíbila, asi bych nabídku odmítla. Když Chris Martin album skládal, procházel těžkým rozchodem s manželkou – a já věřím, že dokážu pochopit lidský smutek. Snažila jsem se tomu otevřít, poslouchala to neustále dokola a snažila se ještě víc najít k jeho tvorbě cestu. Celá ta spolupráce byla nejdříve tajná. Až později jsem se dozvěděla, že si kapela nechala ve studiu rozvěsit moje díla. A jeden obraz - obloha plná hvězd jako portrét ženy - byl inspirací k hitu A Sky Full of Stars, který na album přidali dodatečně. Vždycky když píseň někde slyším, mám husí kůži. Přijde mi krásné, že umění může rodit další umění.

Ilustrace Míly Fürstové se v rámci kampaně Coldplay objevily i v Kolíně nad Rýnem.

Mluvíte o mediálně známém Chrisově rozchodu s americkou herečkou Gwyneth Paltrow?
Ano. Chris byl gentleman a věnoval jí jedno moje dílo. Jenže se to hned rozneslo a další den mi volaly desítky novinářů ze světa, abych komentovala, že frontman Coldplay dal Gwyneth holubici od Míly Fürstové. Vůbec jsem v tom neuměla chodit a nevěděla jsem, co na to říkat. Byl to pro mě vstup do nového světa.

Další přebal vznikl pro Double Album Mekyho Žbirky z roku 2018. Jsou to dvě siluety zpěváka, polovina alba je v češtině, druhá v angličtině...
Pro mě je to dar, lidsky mi to pomáhá. Mekyho jsem vždycky měla ráda. Jsme si v něčím podobní, on je také napůl Angličan. Hrozně jsme si sedli humorem i určitou jemností. S jeho ženou jsme z mého díla udělali náhrobek, který je na vinohradských hřbitovech. Mohu o něm říct jenom to nejlepší.

Mediální zájem je pro vás pozitivní, nebo vás rozptyluje?
Moc dobře si uvědomuju, že je to podobné, jako když se Popelce změní dýně v kočár. Vím, že je to jen do půlnoci a pak rychle zpátky k čočce a popelu. Jestli jsem získala nějakou slávu, je to jen na základě práce. Za publicitu jsem ráda, ale zabírá to čas a ten já potřebuje hlavně k práci.

Pracujete se sociálními sítěmi? Rychle jsem to prolétl a nemám pocit, že by to byl váš zásadní komunikační kanál se světem.
Jsem spíš pravý opak. Nikdy jsem nevlastnila chytrý telefon, dokonce na letištích mívám se starou Nokii problém, ptají se mě, co to tam mám. Telefon nevlastní mě, já vlastním jeho. A když sedím ve vlaku, dívám se z okna. Chci se dívat, chci se nudit, nepotřebuju mít oči na obrazovce. Pro mě je všechno zázrak. Na letišti mi při kontrole říkali, že žiju v reálném světě. To mi ještě nikdo nikdy neřekl, většinou spíš slýchávám, že mám hlavu v oblacích. Hrozně se bráním tomu, aby mi společnost diktovala, co mám dělat.

Vy jste pro Odeon před několika lety ilustrovala Babičku Boženy Němcové. Byla jste se kvůli tomu podívat v Ratibořicích?
S Ratibořicemi jsem měla obrovské plány, ale bylo to v čase covidu a nedostala jsem se tam. Byla jsem z toho hrozně smutná. Naštěstí jsme s manželem v Anglii našli údolí s jehličnatými a listnatými stromy, kam jsem chodila a sbírala rostliny, které bych našla i v Ratibořicích. U Babičky jsem kombinovala kresbu s otiskováním rostlin do plechových desek, leptala kyselinou a z toho pak tiskla. Celá kniha mi přijde intimní a propojená s přírodou.

V rozhovoru pro ONA DNES jste zmínila kuriózní věc, prý jste některé obrazy přivezla do Hradce na sedadle svého auta srolované mezi spodním prádlem, až z toho byli kurátoři docela v šoku. Jak se to přihodilo?
Já bych o tom snad ani neměla mluvit, ale už je to venku. Chtěli jsme to zařídit prakticky a rychle. Obrazy jsem si ošetřila sama, jsem prostě praktická žena.

Co byste doporučila mladým umělcům, kteří váhají, zdali má smysl se snažit prosadit ve světě umění, a pochybují o sobě?
Řekla bych jim, že když člověk stojí na úpatí hory a dívá se nahoru, vždycky je vysoká. Důležité je jít krůček po krůčku a držet směr. Na jejich straně je čas, takže když vydrží, každým rokem se ocitnou výš. Důležité je, aby se rozhodli, jestli skutečně jde o jejich poslání. Musí naslouchat intuici, hledat svůj dar a pak si za tím jít. Musí se však připravit na to, že ne všichni budou žasnout. Oni sami musí vědět, co je tím plamenem, který je žene dopředu. Mně to také trvalo pětadvacet let, než jsem mohla udělat takovou výstavu.

Co byste chtěla, aby si z ní návštěvník odnesl?
Byla bych ráda, pokud by se jim podařilo mým dílům se otevřít, aby v nich nějak rezonovala. Budu ráda, když v obrazech najdou nové významy. Výstava je prodejná, bude pro mě pocta, když si někdo něco zakoupí a vystaví doma. Všechno kolem vás člověka ovlivňuje a domov je v tomto ohledu nejintimnější a nejvzácnější prostor.