Mastix je láska. V herecké kapele si je jen bubeník jistý tím, co zahraje

  7:28
Rocková kapela Mastix vznikla před jedenácti lety z inscenačních potřeb hradeckého Klicperova divadla i z přetlaku muzicírujících herců. Ač jsou už mnozí členy slovutných uměleckých souborů Národních divadel v Praze i Brně, v pražském Karlíně či v Dlouhé, přesto se stále vracejí.

Jan Sklenář, Pavlína Štorková a Isabela Smečková (21. června 2024) | foto: archiv Mastix

Kapela vznikla okolo herců Davida Smečky a Janů Vápeníka a Sklenáře. Přidaly se zpívající herečky Isabela Smečková a Pavlína Štorková, ta i s trumpetou, či klávesista Martin Sedláček.

Zahráli při srpnovém svátku vína na soutoku a s nadsázkou a punkovou živelností se potkali i koncem června na 29. mezinárodním divadelním festivalu Regiony. Publikem milovaní zase měli narváno a řádili jak utržení, ať byli v repertoáru Bee Gees, Tři sestry, nebo Muchomůrky bílé.

Kapela vzešla z kádru Klicperova divadla, pak se většina z vás rozprchla do Prahy či Brna. Co vás drží pohromadě?
Pavlína Štorková: Láska a přátelství, pořád se vždycky rádi potkáme.
Martin Sedláček: Je skvělé, že když se po roce sejdeme ve zkušebně a začnem, cítím, že tam ten náboj stále je.
David Smečka: Mě drží pohromadě to, že ač na koncertě hraju hrozné věci, lidé skáčou a za mnou to drží pánové Sedláček a Ctirad Tomis. Vlastně nikde jinde si nemůžu dovolit na kytaru hrát strašně tak, jak někdy hraju, a ještě na publikum vyplazovat jazyk. Takže se sejdeme, dáme si prášky na bolesti a opřeme se do toho. Za hlídání dětí dáme sice tisíce, ale i kdyby pršelo a koncert se zrušil, ničeho nelituju, protože se zase vidíme.
Jan Vápeník: Tos řekl moc hezky. Myslím, že nás drží i to, že každý koncert bereme jako svůj poslední.

Že by ve vaší radosti stále hrál roli Hradec a zdejší divadlo?
Pavlína Štorková:
Asi ano, zdejší energie je nádherná.
Martin Sedláček: A divadelňák bývá až neuvěřitelný.
Isabela Smečková: I divadlo. Vždycky, když přijedeme, máme tu možnost zkoušet. Mně to připomene roky, které jsem tu strávila. Kolikrát jsem v této zkušebně seděla na korepetici s Pavlem Horákem, na kterého strašně ráda vzpomínám. I když je to moc let, pořád si tu připadám doma.
Jan Vápeník: Ano, Klicperovo divadlo je náš ambulantní domov.
David Smečka: Zkoušeli jsme zkoušet jinde, ale nejsme toho schopni, protože návyk hrát v tomhle baráku je silný. Není se čemu divit. Většina z vás už je pryč, přesto festivalový koncert Mastixu by měl být spíš v letním kině než na letní scéně. Vždycky je to nabité a euforické...
Jan Vápeník: Ano, měl by být v daleko větším prostoru, třeba pod lízátky. Více světel, obří projekce, plno ohňů a kouře, leč na to bychom potřebovali podporu nejméně města, které by nám zaplatilo vyhlídkovou cestu po hradeckých hlavách a publiku. A samozřejmě by zaplatilo i nás. Dámy a přátelé, my zadarmo nehrajeme, na to už jsme staří.
Martin Sedláček: Mně by asi nebavilo hrát ve velkém otevřeném prostoru, kde by lidi nebyli nahňácaní, nebyli by za námi, ale okolo nás, všude.
Jan Vápeník: Ideální by bylo zámecké divadlo v Českém Krumlově.
Isabela Smečková: Ptáte se dobře, ale my máme rádi zdejší specifickou atmosféru na malé letní scéně, ta se mi moc líbí.
Pavlína Štorková: I když je někdy moc kouře, Martin Sedláček se v něm ztratí a já nevidím na noty.
David Smečka: Jak je letní scéna malá, mají lidé strach, že se tam nedostanou, proto chodí dřív. Sedí tam už od sedmi.
Pavlína Štorková: I dřív. Jak skončí pohádky, zůstanou a čekají na nás. Je to super.

Pořád střídáte divadelní songy s autorskou tvorbou a garážovým undergroundem?
Všichni: Ano.

Kam se ubírá tvorba? Nebo jen vzpomínáte?
Isabela Smečková: I když pro festival jsme chystali nový cover, bohužel, tvorba se nikam neubírá, což je škoda.
Jan Vápeník: Před lety jsem osazenstvu Mastixu nabízel, abychom se stali autorskou kapelou, ale zjistili jsme, že to není průchozí. Že potřebujeme...
Pavlína Štorková: ...žánrovou pestrost.
Jan Vápeník: Ano, sám jsem chtěl zprasit každou věc, která je dobrá, a mastixově ji pokřivit. To mě na tom baví nejvíc.
Martin Sedláček: Pak nastane veliké dobrodružství, protože ne všechno si stihneme na zkoušce projet, takže se vždycky těším, co na koncertě zažiju poprvé.
Jan Vápeník: Jediné, co můžeme před produkcí slíbit s jistotou, jsou veselé kostýmy.
David Smečka: Zjistil jsem, že kapela jedním cédéčkem, které vydala...
Jan Vápeník: ...pětadvacet let spolu se to jmenovalo...
David Smečka: ...řekla úplně všechno, co českému publiku a národu říct měla. Takže vzpomínáme, ale nikoliv písněmi, nýbrž vlastním bytím na jevišti. I diváci přijdou vzpomínat na to, jaké to bylo, když jsme hráli poprvé. A to můžou i 17. května 2025 v Nechanicích. Třeba zahrajeme i Nirvánu. Víte, jak stárneme, stáváme se v individuálních životech mistry svých oborů, takže mě, který v kapele trpí asi nejnižším sebevědomím, dělá dobře, kým jsem obklopen. Dívám se a říkám si: Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha, terapeut-fyzioterapeut, Karlín a Dlouhá, Klicperovo divadlo... Jsem v dobré společnosti.
Jan Vápeník: Jsou tu všichni, co něco umí. A pak jsem tady já.
David Smečka: Kromě bubeníka Ctirada nikdo z nás, sorry, si není nikdy jistý, co na ten svůj nástroj hraje. A to nás spojuje.

Co je Mastix dnes? Parta muzicírujících herců? Rocková kapela? Mejdanová parta?
Isabela Smečková: Asi od každého trochu.
Jan Vápeník: Z mejdanů se to přehouplo ve stav, že se rádi vidíme, ale jenom chvilku.
Isabela Smečková: Na dopolední zkoušce jsme na sebe byli ještě hodní, večer zlí a zítra naštěstí už jedem domů.
David Smečka: Pokud bychom spolu nehráli, nikdy už se neuvidíme a pokud bychom se neviděli, nikdy bysme spolu nehráli. Kdybychom neměli koncert, nesejdeme se, důvod je muzika. Jako kdybyste na pódiu zapálil táborák, to je Mastix. Zpíváme si a ještě na to chodí lidé.
Jan Vápeník: Děláme si z toho velkou legraci, ale opravdu se máme rádi.

Co pro vás Mastix znamená?
David Smečka: Uvědomil jsem si, že tohoto už nikdy v životě nedosáhnu, už nemám ani touhu dosáhnout. Stadiony nevyprodám, slavný už také nebudu, nic kloudného asi nenahraju, a i kdyby, chemie, jež vznikla v Mastixu, už s nikým jiným nevznikne. Protože na nikoho dalšího už náladu nemám. Mastix je vrchol mého bytí.
Ctirad Tomis: Mastix je pro mě zázračný omyl, začal jsem, abych si zabubnoval a zablbnul, když mám volno, a ono to pořád trvá. Obrovská koule energie se nám vrací zpět, takže rád tenhle omyl furt opakuju a dělá mi to dobře.
Isabela Smečková: Já cítím vděk. Vděk za lidi z kapely i za ty, co na nás přijdou.
Pavlína Štorková: Pro mě je to zázrak, každý rok to cítím jako osobní výzvu překračovat hranice, třeba odvahy v hraní, hranici sebedůvěry, že to zvládnu. Mám spoustu pochyb, ale vždycky, když se sejdeme, cítím, že něco v nás je, něco mezi námi koluje, a to mě drží. To je můj Mastix, výzva, z níž si odnáším rok co rok zvláštní euforii, že jsem tu mohla být.
Martin Sedláček: Zažil jsem tisícové haly v Americe i Japonsku, dirigování Filharmonie i koncert s Chinaski v O2 Aréně, samé bombastické záležitosti, ale stejně, ta největší euforie vždycky přijde s Mastixem, z něhož čerpám ještě další měsíce. Dělat show a vědět, že se můžeme na sebe spolehnout, je skvělé.
Jan Vápeník: Uzavřel bych to slovy našeho uměleckého vedoucího Davida Smečky: Mastix – to je láska, láska naše opravdová.

Autor: