První roky Adam a Anna Smékalovi řešili administrativu, bourali i vyklízeli, pak tři roky rekonstruovali.
Adamovýma rukama prošel každý kámen, pískovcovou dlažbu bylo třeba rozebrat, vyměnit a přidat veškeré sítě a pak znovu poskládat. Zdaleka ještě není hotovo.
„Časově náročné je shánění materiálů a prvků. Teď jsme třeba za podpory Královéhradeckého kraje dodělali vnitřní okenice a některá zbývající okna. Než se vyrobí rámy, než Adam sežene kování a veškeré zástrče...! Objeli jsme republiku po bazarech,“ vypráví Anna.
„Dohromady je tu 35 oken, která zvládnu umýt maximálně jednou ročně, část se přitom musí sundávat ze žebříku. Vybírání okapů je možné jen s horolezeckým vybavením, žádá si to tu speciální přístup. Pořád ale dostáváme víc, než dáváme. Je krásné tu být,“ shrnuje.
Koupili ruinu, byť zabezpečenou
Ještě v nultých letech na faře bydlela rodina, část však sloužila církvi jako skladiště. Když po restituci fara připadla benediktinům z broumovského kláštera, zpustlý dům, do nějž zatékalo, koupil jeden spolek.
Nechal budovu podříznout, pořídil krytinu, zachránil ji od další zkázy, jinak to však slovy dnešních majitelů zůstávala ruina, byť poněkud zabezpečená.
V už opravené střeše Smékalovi museli měnit shnilé trámy, v patře pořizovali scházející stropy. Natáhli trubky pro vodu a odpady, měnili elektrické rozvody, řešili vytápění i spodní vlhkost. Když šlo použít původní prvky či materiály, zachovali je, zčásti původní jsou podlahy i pískovcová ostění.
Kaseinové omítky jako v baroku
Technické záležitosti na faře řeší Adam. Už deset let před tím se zabýval rekonstrukcemi i přírodními stavbami, například slaměnými a hliněnými domy.
Má zkušenost se zakázkou v Malajsii, kam ho přizval kamarád tlumočit z čínštiny a kde se za pochodu naučil i kruhovým hliněným stavbám.
Rekonstruované interiéry někdejší fary v Martínkovicích
Rozlehlý barokní dům ho oslovil. „Všechny proporce jsou tady dokonalé, člověk se učí, jak to dělali. Mícháme si tu kaseinové omítky z vápna, mléka, fermeže a vody jako v baroku. Je to vyzkoušená technologie, která dýchá. Omítka je bez zbytečné chemie a příliš se nestírá. Používáme také minimum cementu, konzultujeme to s památkáři. Materiály jsou často levnější, ale vždycky to trvá déle,“ popisuje Adam Smékal úskalí původních postupů.
Klid pro rezidenční pobyty
Už v počátku oběma bylo jasné, že dům je pro jednu rodinu až příliš velký. V přízemí proto zřídili dva samostatné byty a časem vykrystalizovalo, že by mohly sloužit pro rezidenční pobyty. Do jednoho se vejde i rodina, druhý je menší, je v něm čítárna a knihkupectví.
Když jsou zájemci, majitelé umožní rezidenční pobyty tomu, kdo potřebuje klid na odbornou či uměleckou práci. Třeba pracovníci nakladatelství sem přijeli dokončit přípravu knihy, někdo zase hledal inspiraci v okolí.
Barokní fara sousedí s kostelem sv. Jiří a Martina v Martínkovicích na Broumovsku
Na faře se během měsíce vystřídají dva či tři tvůrci. Ti sem jezdili hned, jakmile byly byty hotové, ale pár se s pořádáním pobytů teprve sžívá.
„Je to podobné jako rekonstrukce. Nenaplánovali jsme nic předem a na situaci se snažíme adaptovat. Přijde mi to jako skvělá konverze budovy. Byla tu kdysi církevní škola. Vědomosti se mají předávat, škola tu už nebude, ale učíme se a předáváme si informace jinak,“ míní Anna.
Páru jde o udržitelnost i sociální citlivost, takže rezidenti se potkávají i s místními. Otevřené dveře fary manželé vidí i jako příležitost, aby zdejší komunita faru vnímala jako svou. Když byl svátek sv. Martina, místní se sešli se svatomartinským divadlem a zpíváním v kostele, nakonec si opekli buřty a ve stodole farního dvora vypili svařák.
Svatojiřská pouť, němečtí pamětníci
Od roku 2022 otovičtí a martínkovičtí nadšenci s podporou obou obcí obnovili zapomenutou dubnovou Svatojiřskou pouť neboli Järchafest, kdy se podle tradice někdejších německých usedlíků vystavovala socha sv. Jiří s drakem a do Martínkovic mířila procesí z jiných míst.
Fara HoprichTypická venkovská fara na Broumovsku přiléhá k raně baroknímu kostelu P. Marie, sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích, jenž vznikl podle návrhu Martina Allia v letech 1692 až 1698. Kostel patří k broumovské skupině prohlášené roku 2022 národní kulturní památkou. Fara je podle architektonických detailů zřejmě mladší než kostel, patrně vznikla koncem 18. nebo v první třetině 19. století. Přestavěna byla roku 1874, dokladem je erbovní deska nad vstupem. Nynější obyvatelé fary oprášili místopisný název Hoprich. Část kostelního návrší se totiž nazývala Georgsberg, zbytek zalesněného kopce směrem do Otovic Hoprich (Hupprich). Adam Smékal (48) vystudoval biologii, zajímá se o Čínu a bojová umění. Anna Smékalová (34) absolvovala srovnávací literaturu na pražské filozofické fakultě. Podílela se na programu kandidatury Broumova na Evropské hlavní město kultury 2028 nebo na koncepci opravované městské knihovny v Broumově. Pro Muzeum Náchodska připravila výstavu Goldschmid & Hartman, v níž představila svého pradědečka, stavitele Hartmana. Manželé dávají prostor nezávislé kultuře. Je tu čítárna, prodej knih z malých nakladatelství, čtenářský kroužek s aktivistickou meditací, pořádají autorská čtení, koncerty a loni festival. O faře vzniká kniha. |
Teď jarní krajinou chodívá průvod s muzikanty z Otovic do Martínkovic, v čele dokonce jede rytíř na koni. Účastníci nesou dřevěného draka, koná se mše a sousedská zábava u bývalého hostince Na Písku.
Na faře se snaží navázat vztahy s někdejšími usedlíky, jsou oficiální, zároveň srdečné. Letos o pouti tu spolu s Muzeem Broumovska uspořádali setkání s pamětníky Ingrid Schubertovou a Ernstem Riedelem.
V předchozích letech s Hannelore Erberovou, která poznala Martínkovice coby malé dítě, než musela do odsunu. Nyní pečuje o muzeum broumovských Němců ve Forchheimu.
Pamětníci zažili Broumovsko pouze v dětství, odsunem se stali uprchlíky a často je čekaly desítky let v nesnadných podmínkách. Teď se vracejí hlavně za hledáním rodových kořenů.
„Potřebovali jsme pomoci propojit původní německou tradici s tím, co děláme. Původní podobu pouti jsme nerekonstruovali – život už se proměnil,“ vysvětluje Anna.
„Základní principy jsou ale stejné. Pamětníci znají básně k pouti, recitovaly se i dál v rodinách a přetavené věkem to přinášejí sem. Paní Hannelore má i smysl pro kolektivní povědomí, díky muzeu sem přivezla kroje, mají i ohromnou sbírku nářečí z Broumovska,“ líčí.
„Když jsme tu nedávno měli ukrajinské autorky na veřejném čtení, byla jsem šťastná, že tu zněla ukrajinština. Stejně tak mám radost, že zaznívá ‚braunscha‘. Mám radost, když je tu setkání a mluví se různými jazyky, to je úplně skvělé. Dům mluví a žije jinak, protože jsme ochotni si porozumět, i když každý mluvíme jinou řečí,“ oceňuje Anna.
I když na zdejší akce přijdou lidé, kteří česky nemluví, vždycky to prý nějak dopadne, jeden překládá druhému.
Festival paměti s odloženými mobily
Novinkou loňského roku byl pilotní mezinárodní Festival paměti, čtyřdenní podnik, který propojil umění a vědu. Podpořil ho kraj i ministerstvo kultury a připravila performerka Heidi Hornáčková a americký hudebník John Adam Parks.
Farou prošlo v září několik set návštěvníků, s organizací pomáhali dobrovolníci. Tvůrci i účastníci zkoumali nejen možnosti a limity vlastní paměti, ale třeba i paměť hlíny nebo kvásku. Na závěr se totiž uskutečnila festivalová edice Martínkovický chlebník, nesoutěžní přehlídka domácího pečiva.
Fresky v Martínkovicích září po obnově, čekají na fanoušky baroka |
Tentokrát účastníci hojně sdíleli zkušenosti a připravovali společný bochník pod vedením ředitelky broumovské městské knihovny Marty Lelkové.
Návštěvníci přijali za svůj experiment dobrovolně odložit mobily a zkusit si své zážitky výhradně jen zapamatovat.
„Lidé nehleděli do telefonů, bavili se spolu, rozjely se tu některé spolupráce, byl to kurátorský záměr. Za čtyři dny se tu rozbila jediná sklenička,“ ohlíží se Anna a plánuje, že spolek zkusí na faře podnik zopakovat v podobném rozsahu i tento rok.
Sžívají se s návštěvníky
Když dvojice faru koupila, zabydleli se na čas v Náchodě. Adam dojížděl opravovat dům, přes léto už i se synem žili ve spartánských podmínkách ve stodole. Teď už přes dva roky bydlí na faře, velké plochy zabírají moderní obrazy, své místo tu má renovovaný nábytek, všude je spousta knih.
Rodina otvírá faru v Martínkovicích nezávislé kultuře.
Další opravy dvojici ještě čekají. Fara potřebuje fasádu, dřevník časem dostane novou střechu. Hotová je otevřená stodola s novou hliněnou podlahou, kde se konají koncerty nebo slouží jako tělocvična.
„Teď máme projekt na přestavbu bývalých stájí a chlévů, kde bychom chtěli vytvořit veřejný prostor s možností ubytování a společenskou místností. Mohla by to být ubytovna pro poutníky nebo skupinu studentů, kteří třeba přijedou na plenér. Zatím přespávání více lidí bylo trošku punkové. Smysl to bude mít při festivalech, pořád totiž řešíme zázemí pro akce a naše soukromí,“ směje se Adam Smékal.