Vznik jedné z nejdelších souvislých turistických stezek v Krkonoších inicioval v 19. století učitel a neúnavný propagátor turistiky Jan Buchar (1859 – 1932). Na jeho popud ji postavil jilemnický klub českých turistů.
Bucharova cesta měří 31 kilometrů a vede z centra Jilemnice přes Žalý a Horní Mísečky až k prameni Labe. Na trase se nachází nejstarší kamenná rozhledna v Krkonoších, motocyklové muzeum i několik míst s pěknými výhledy.
Jan Buchar žil v době, kdy se horská turistika v západních Krkonoších začala teprve rozvíjet. Právě on měl na jejím rozkvětu ve spolupráci s hrabětem Harrachem zcela zásadní podíl. Rodák z Mříčné měl nápady a neutuchající nadšení, Jan Nepomuk František Harrach peníze a obdobný zápal pro věc.
V roce 1889 v Jilemnici vznikl druhý mimopražský odbor Klubu českých turistů. Už v té době měl učitel z Dolních Štěpanic západní Krkonoše důkladně prochozené. Okamžitě se stal jednatelem spolku a začal organizovat turistické výlety do hor.
„Cílem spolku bylo nasměrovat do Krkonoš proud českých turistů z vnitrozemí a zpřístupnit jim nejkrásnější části hor, ale také snaha posílit český charakter Jilemnicka a v neposlední řadě přinést horalům peníze,“ říká jilemnický historik a znalec Bucharova života Jan Luštinec. V té době mimochodem začínají vznikat propagační předměty s motivem Krakonoše a pohlednice.
Zásadním předpokladem, aby se turistický průmysl mohl rozvíjet, bylo vybudovat kvalitní cesty.
„Jilemnice byla pro Čechy přirozeným východiskem do hor, v okolí byla síť silnic, které vybudoval hrabě Harrach, ale chyběly pohodlné a turisticky atraktivní cesty na hřebeny,“ upozorňuje historik.
Spojení s Harrachem bylo klíčové
Harrach financuje stavbu cesty Štěpanickým údolím na Žalý a v nadmořské výšce 1036 metrů nechává v roce 1892 vybudovat kamennou rozhlednu. Ta se stává jedním z hlavních magnetů stezky později pojmenované po Janu Bucharovi.
Osmnáct metrů vysoká věž s výhledy na krkonošské hřebeny, Orlické a Jizerské hory i Český ráj je dodnes nejstarší kamennou rozhlednou v Krkonoších. První dřevěná rozhledna na Žalý stála už v roce 1836, později ji nahradila patnáctimetrová železná konstrukce.
Už v 19. století vedle rozhledny stála restaurace, po jejím vyhoření nechal Jan Harrach v roce 1904 postavit novou hospodu. Na jejím místě stojí od roku 2009 turistická roubenka připomínající bývalý hostinec.
Do lyžařské historie nahlédněte v muzeu v Jilemnici
Návštěvu Bucharovy cesty je ideální rozložit do více dní. K vidění toho je na celé trase hodně. Začíná v centru Jilemnice, v kolébce českého lyžařského sportu se dá strávit klidně celý den. Hlavním lákadlem je Krkonošské muzeum s největší kolekcí obrazů krajináře Františka Kavána (1866 – 1941) a expozicí o vývoji lyžování v českých zemí.
Exkurzem do historie jsou Dolní Štěpanice se zříceninou hradu založeného ve 13. století. Na zdejší škole Jan Buchar učil přes čtyřicet let, nedaleko od ní se nachází muzeum motocyklů, které v roce 2008 otevřel Petr Pochop. K vidění je zde bezmála šedesát strojů značek Jawa, ČZ a Praga.
Bucharova cestaDálková trasa měří 31 kilometrů, vede z Jilemnice přes Štěpanické údolí ke kamenné rozhledně na Žalý. Odtud pokračuje přes tři vrcholy na Horní Mísečky a dál přes Vrbatovo návrší k prameni Labe. Jilemnický odbor Klubu českých turistů první úsek postavil na začátku 90. let 19. století. Kromě rozhledny z roku 1892 se na trase nachází několik míst s rozhledem do krajiny, například Šmídova vyhlídka nebo Šeřín. Některé úseky je možné projet na kole, pod Zlatým návrším vede cesta po Masarykově horské silnici. |
„Muzeum je zaměřené na soutěžní stroje, protože se v i Krkonoších třikrát jela motocyklová šestidenní se střediskem ve Špindlerově Mlýně. Máme zde také motocyklové obrazy se soutěžní tematikou, které namaloval Miroslav Urbanec a vytvořil i motocyklový betlém zapsaný v České knize rekordů,“ říká Petr Pochop.
Nejstarší motorka pochází z roku 1932, nejnovější z roku 2006. Některé stroje zakladatel muzea přivezl ze zahraničí, dokonce i z Kanady a USA.
Z Dolních Štěpanic trasa stoupá částečně lesem na Benecko. Nejlepší výhled na hřebeny je z Kotelské vyhlídky. Na Benecku stezka kopíruje Lufťákovu cestu s herními stanovišti pro děti. Zajímavou památkou je 12 metrů vysoká kaple svatého Huberta se zvoničkou a křížem na vrcholu. Podle pověsti zde žil poustevník s jelínkem a laní.
Bucharova cesta byla původně vyznačená dvěma červenými pruhy a jedním bílým uprostřed. „Mnoho lidí si myslelo, že to byl výraz vlastenectví. Tento způsob značení k nám přišel z Francie, pozorováním se zjistilo, že právě tato kombinace barev je za šera nejdéle viditelná,“ poznamenává bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec.
Z vrchu Žalý stezka klesá ke známému turistickému rozcestí Rovinka a odtud vede přes Šeřín, Černou skálu a Mechovinec na Horní Mísečky. Zatímco ze Šeřína v nadmořské výšce 1027 metrů je stále pěkný panoramatický výhled, rozhledu z Černé skály brání vzrostlé stromy. Úsek Bucharovy cesty z Rovinek na Mísečky vede téměř celý lesem.
V roce 1924 byla stezka u příležitosti Bucharových 65. narozenin prodloužena do Špindlerova Mlýna přes jižní svah Kozích hřbetů až k Luční boudě. Později však Klub českých turistů od tohoto zakončení upustil - dnes je v mapách jako Stará Bucharova cesta - a stezku nasměroval z Medvědína na Vrbatovo návrší k Labské boudě a prameni Labe.
„Jan Buchar od začátku počítal s tím, že cesta povede na hřebeny. Byl to jeho sen. Šlo o to, do jaké míry a za jak dlouho se podaří uskutečnit,“ podotýká historik.
Skvělý vypravěč plnil městská divadla
Jan Buchar nejenže po horách vodil výletníky a podnítil vznik dálkové trasy, ale celý život propagoval turismus. Měl dokonale zvládnutý marketing, zaujal také jako znamenitý vypravěč.
Krkonošské stezky |
„Napsal bezpočet článků i prvního turistického průvodce pro Čechy. Jezdil po celé zemi a dělal obrovské přednášky o Krkonoších, na kterých promítal kolorované diapozitivy. Jan Buchar uměl velice poutavě vyprávět, o jeho přednášky byl velký zájem. Dokázal zaplnit městská divadla,“ říká Jan Luštinec.
Denní norma organizovaných výletů, které učitel pořádal, se pohybovala kolem čtyřiceti kilometrů. Bohatší měšťané neváhali strávit v noci několik hodin ve vlaku, aby brzo ráno mohli s Bucharem vyrazit do kopců.
„Uvědomoval si, že v určitém okamžiku je potřeba výletníky povzbudit. Večer před túrou proto kolem cesty roznosil uzenky a piva. Když viděl, že klesá nálada, a on věděl, kde asi bude klesat, tak z pařezu vytáhl pivo a nabídl ho turistům,“ dodává.
V době, kdy byla krkonošská turistika ještě v plenkách, byl o takovéto akce z dnešního pohledu neuvěřitelný zájem. Například druhého výletu organizovaného jilemnickým odborem Klubu českých turistů na Žalý se zúčastnilo dvě stě lidí.
Jan Buchar putoval po horách i dávno po odchodu do penze. Maloval turistické značky a v turistice se angažoval do konce života. Ukončila ho 10. října 1932 srážka s nákladním autem před Národním divadlem v Praze.