Miloš Kopecký vzpomínal, že na konci padesátých let ve hře Byl Filip Filípek, nebo nebyl v Divadle ABC musel převzít hlavní roli, neboť pan ředitel odjel do ciziny. To zklamání v publiku, že pozadu po žebříku na scénu nesestupuje Jan Werich, ale někdo jiný, by se prý dalo krájet.

Ani paní v řadě před námi se nesnažila skrýt rozladění, když se na jevišti  na Kampě neobjevil Václav Kopta, ale právě Jan Vápeník.

11 fotografií

Kompromis letní atrakce a diváckého divadla však staví na známých tvářích, atraktivní je i námět, na nějž jsou mnozí z nás velmi citliví.

Představení Dominiky Sodomkové Werich v režii choreografky Adély Stodolové Laštovkové sice nesnese srovnání s vrcholnou divadelní Korespondencí V+W od Jana Mikoláška, ani tu ambici nemá, jde však o poctivý kaleidoskop či roztančenou revui s dotáčkami na téma Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek, Osvobozené divadlo i podrazy režimů, s důrazem na odkaz a přesah do dnešních dnů.

Nejde o žádný mramor ani kácení modly, Werichův život na drama velkého talentu ve 20. století bohatě stačí.

Škoda, že některé scény jsou nedořečené, třeba jako „skoro“ setkání s Charlie Chaplinem, některé zas příliš doslovné, to když dojde na tragédie ve Werichově rodině.

Létu asi hlubší ponory nesluší, přesto inscenace uvádí na pravou míru některé skutky, hlavně Werichovu účast v Národním divadle, kde komunisté zaskočeni Chartou 77 nutili české umělce k projevu loajality se zločinným režimem.

Zkušenému Janu Vápeníkovi starý pán, klasik z Kampy, vyloženě sluší, i nevtíravě naznačenou podobou, jak doloží i velká závěrečná známá fotografie skutečného Wericha. S minimem gest a posmutnělým úsměvem glosuje v nebeské arše počínání svého mladého já, jemuž výtečný Vojtěch Kotek vtiskl suverenitu, živelnost i poživačnost.

Škoda, že scénář, jenž posledních třicet let Werichova života vzal až příliš hopem, nedopřál Vápeníkovi, aby víc projevil i pěvecké nadání. Navíc mu text nic neulehčuje, herec pronáší notoricky známé historky i úvahy, jež snad každý, kdo ve vyprodaném hledišti pod platanem u moderních plastik sedí, zná v neopakovatelném originálu.

Vápeník však Wericha neimituje ani nekopíruje, přesto divák před sebou cítí silnou hlubokou osobnost a těší se na každou větu.

Stejně jako na každý vpád Pavly Beretové v roli nešťastné Zdeničky a hlavně na Pavla Neškudlu, také v Hradci dobře známého, jenž skvěle pojal poloslepého Ježka.

S ním, s Vápeníkem, Kotkem, Beretovou i s Janem Vlasem v roli Voskovce - a s živou kapelou, jež tady citelně chybí – bych si dokázal představit pokračování s názvem Ježek.

Neškudlovo poťouchlé „Volové, žádná lítost!“ by mohlo být podtitulem i letního Wericha.