Badatelka byla puntičkář, knížku o ztraceném Stroužném už nestihla

  7:46
Ve věku 72 let zemřela regionální badatelka Eva Pumrová. Pozornost věnovala Malé Čermné i Českému koutku za polskou hranicí při Náchodsku. Pořádala výstavy a koncerty, sbírala fotografie i útržky vzpomínek pamětníků.

Stroužné - horní konec (anon. 20. léta 20.stol.) | foto: archiv E. Pumrové

Region s košatou historií pod Borem a Hejšovinou pohltil Evu Pumrovou naplno na posledních víc než patnáct let. S historikem Ladislavem Hladkým vydala dvojsvazek o historii Malé Čermné, kde chalupařila.

Na publikaci o sousedním Stroužném (něm. Straußeney, pol. Pstrążna), odkud byli po válce kladští Němci odsunuti a obyvatelé s českými kořeny narychlo utekli do Čech, už však badatelce nezbylo dost sil.

„Lituji nejvíc toho, že knihu o Stroužném už nevydám. Dlužím to mnoha lidem, kterým jsem to slíbila,“ poznamenala Eva Pumrová v jednom z posledních telefonátů. Zemřela 8. února.

Poslední roky ji sužovala vážná nemoc, od minulé zimy si stýskala, že vitalitu k systematické práci už zřejmě nenajde.

Své poslední angažmá věnovala drobným místním památkám. Když se na podzim 2018 blížilo 100. výročí konce 1. světové války, se dvěma rodinami čermenských patriotů rozjela pátrání po ztracené soše italského legionáře z místního pomníku. Odhalen byl v roce 1925, ale sochu nařídily sundat německé úřady v roce 1942.

Našli alespoň hlavu sochy legionáře

S bagrem hloubili dva dny výkopy, ale sochu nenašli. Pak se šéfovi čermenských hasičů Josefu Vítkovi shodou okolností přihlásil muž z Velkého Poříčí, který byl u bourání čermenské hospody v 70. letech.

Části sochy tehdy skončily v základech nových domků, on zachránil aspoň legionářovu hlavu. Badatelka zkontaktovala hořickou kamenickou školu, jejíž studenti torzo restaurovali. Legionář se už na pomník nevrátil, ale jeho hlava je k vidění v expozici hronovského muzea.

Eva Pumrová (1948–2021)

Žila v Hradci Králové, chalupařila v Malé Čermné na Náchodsku. V roce 2005 spoluzaložila Sdružení přátel obce Malé Čermné Pumpa. Je autorkou Historie Malé Čermné po roce 1850. Posledních více než deset let sbírala podklady pro knihu o sousedním Stroužném, pořádala besedy a koncerty. Vystudovala hradecké gymnázium J. K. Tyla, pracovala v ČSAD i ve stavební firmě.

Naopak bez šťastného konce je nedávné restaurování maločermenského obecního kříže z roku 1887 se sedmi litinovými soškami za 230 tisíc korun, které nazlobilo badatelku i některé sousedy.

Zmíněný hasič Vítek si v září 2018 před hronovskými zastupiteli nebral servítky: „Dříve byly na křížku jen zlacené pásky, ale teď je tam sedm zlatých koulí. To má být lidová tvořivost?“

Amatérská badatelka před komunálními volbami spolkla kritiku, ale po dvou letech jí to nedalo. Snažila se varovat před podobnými excesy, kdy radnice s vidinou dotace zcela opomine odborné posouzení zakázek s kulturně-historickou hodnotou. Litovala hlavně toho, že ji dříve nenapadlo požádat o zápis kříže jako kulturní památky.

Nemám ráda, když údaj falíruje s dalšími

Byla rázná, pro ostré slovo nešla daleko a do sporů se pouštěla s oblíbeným úslovím: Ať jsem bit, jen když se peru. Také chtěla všechno slyšet přímo od pamětníků na vlastní uši a trvala na tom, aby vše bylo co možná nejpřesnější.

„Jsem puntičkář a nemám ráda, když mi nějaký údaj falíruje s dalšími daty, i když je znám jen já,“ podotýkala.

Posledních deset let života věnovala mapování dějin Stroužného do druhé světové války. Hlavní inspirací jí byla kniha Petera Macha z Rothu, který před devíti lety vydal vzpomínky německých pamětníků na nedaleké Jakubovice.

„Pan Mach šel nedávno do důchodu a mámě nabídl, že za ni knížku o Stroužném dokončí. Věřila mu a jako jedinému mu dala plný přístup k veškerým materiálům, které budou uloženy ve Státním okresním archivu v Náchodě. Myslím, že po určitém setřídění a zredukování by se knížka dala vydat, teď ale bude nutné ještě počkat na vyřízení dědictví,“ říká syn badatelky Miloslav.

Stroužné postihl odsun, pátrání je obtížné

Sdružení Pumpa se strouženskými rodáky a příznivci si vytkli, že vytvoří po vzoru Jakubovic situační mapku Stroužného s vyznačenými statky, chalupami, školou, farou, objekty celníků a pohraniční stráže, kostely a dalšími pamětihodnostmi.

Jedním z vodítek byla mapka od někdejší obyvatelky Ruth Lichter, která zakreslila, jak si obec pamatovala za svého života, další pomůckou byl letecký snímek obce z roku 1953 a nynější snímky ze satelitu.

S hledáním, kde stávaly některé domy, pomáhali pamětníci i strouženská starousedlice Maria Hauschke (1928–2015), médii pasovaná na „poslední kladskou Češku“. Ve vsi, kde se zpřetrhaly mnohé vazby, byla však potíž dohledat původní čísla popisná i bývalé obyvatele, většinou usazené v Německu.

Kameníci, havíři, tkalci

Ve Stroužném působila evangelická komunita. V 19. století tu bývaly i černouhelné doly, sousedící s doly ve Žďárkách. Do strouženských jam Rosalia a Hůrka fáralo podle badatele Václava Jiráska 20 až 40 příležitostných havířů, jinak zemědělců a tkalců.

Strouženští muži se živili i jako kameníci při lámání a opracování pískovce na Boře. Právě jim věnovala Eva Pumrová s dlouholetým zástupcem hořické kamenické školy Erikem Tichým jednu z poutavých přednášek přímo pod věží strouženského kostelíku. S historičkou Ludmilou Štěpánovou se zase vydala do Varšavy, kde studovaly materiály o Stroužném z archivu polské evangelické reformované církve.

Malá Čermná leží na česko-polské hranici, Stroužné (Pstrążna) už je v Polsku pod Stolovými horami.

Malá Čermná leží na česko-polské hranici, Stroužné (Pstrążna) už je v Polsku pod Stolovými horami.

Český koutek vznikl v Kladsku, kde se od poloviny 18. století při hranici soustředili obyvatelé s českými kořeny, vedle původních Čechů šlo i o emigranty z ekonomických a náboženských důvodů. Po slezských válkách patřilo území Prusku, do roku 1945 Německu, poté Polsku.

Obyvatelé Českého koutku se často spíš pokládali za Němce, Josef Štefan Kubín odhadl v roce 1926 jejich počet na 5 550. Po válce odešli zčásti do Německa, zčásti požádali o československé občanství a odstěhovali se na Náchodsko, malá část zůstala. Koutek přitahoval folkloristy i jazykovědce kvůli tamní slovesnosti i zvláštnímu nářečí mísícímu češtinu, němčinu a pak i polštinu.

Vyjde obrazová publikace. Bude i koncert a vzpomínka

Lidé, kteří se badatelce snažili pomáhat s dokumenty o Stroužném, teď přemýšlejí, kam dál.

„Byli jsme s paní Pumrovou dost v kontaktu, ale mně chybí šestý smysl a schopnosti, které měla. Byla mimořádný člověk s mimořádnými schopnostmi a pamětí. Co dělala, muselo být stoprocentní. Teď si všechno musíme ujednotit, po paní Pumrové zůstalo nepřeberné množství materiálů, mnoho věcí měla rozjednaných,“ říká Hana Benešová z Bezděkova nad Metují.

Její manžel Manfred pochází z kamenického rodu Beneschů ze Stroužného. On a také třeba čermenská rodačka učitelka Vlasta Klapalová podnítili Evu Pumrovou ke zmapování dějin Stroužného.

Badatelčin syn potvrzuje, že rodina publikaci vydá. Mělo by jít především o obrazovou knížku.

„Regionální historie byla jejím koníčkem, ale šlo to mimo nás. Štvalo mě, že jí psaní o vesnicích ubíralo tolik sil, ale na druhou stranu jí to přineslo známé, kteří jí pomáhali. Zájem měli hlavně Češi, kteří odešli do Čech,“ podotýká Miloslav Pumr.

Rodina plánuje uspořádat koncert a vzpomínku v létě ve Stroužném, aby se mohli potkat Češi, Němci i Poláci, kteří ji znali.