Půvabný nepořádek kolem zemědělských usedlostí v Dolním Slezsku, ruiny vesnic po odsunutých německých obyvatelích, kamenné kostelíky, ohrožení motýli, dávné štoly, sopečná pohoří i impozantní skalní města. Někdejší horolezec a ochranář Jan Ježek poskládal v Knize o Kladském pomezí mozaiku, která inspiruje k cestování za humna.
Přiznává, že napřed projel mnohé země. Teprve s odstupem jen pěšky – nanejvýš pak na kole – začal odkrývat krásy dosud pestré krajiny střední Evropy. Turistické atrakce míjí, divočina začíná opodál. Kladské pomezí si vytyčil jen volně zhruba poloměrem 80 kilometrů od rodného Náchoda.
„Polskou stranu Kladského pomezí mám hodně rád, komunisti tam pohořeli s kolektivizací venkova, takže zemědělství tam má podobu rodinných farem. Krajina je rozmanitější, tomu odpovídá i vyšší druhová rozmanitost, což je vidět i na výsledcích mapování výskytu motýlů, kterého se účastním,“ vypráví osmačtyřicetiletý Jan Ježek nad fotografiemi z podhůří dolnoslezských Sovích hor.
Jejich vršky jsou zalesněné jako Orlické hory, jen kousek pod nimi se uchovaly zajímavé relikty starých časů.
„Víc než hřebeny se mi líbí kulturní krajina z jejich předpolí, například okolí vesničky Glinno, což je hůř dostupná dolina z druhé strany Velké Sovy. Se studenty jezdím hrozně rád na školní expedice na Balkán do Rumunska a českého Banátu. Tam se ještě uchoval původní způsob hospodaření, podobně ho můžeme vidět i dnes ve střední Evropě. Velmi rychle to mizí, Polsko jde ekonomicky velmi nahoru, ale dá se tam vidět ještě třeba pastva prasat nebo různá malebná zákoutí,“ popisuje.
Putování po železnici
Nejjednodušší způsob, jak přejít Soví hory, je podle něj putování po železničním tělese dávno nefungující původně pruské místní dráhy Eulengebirgsbahn, jediné zubačky v této části Dolního Slezska (polsky Kolejka sowiogórska). Trať s rozměrnými viadukty spojila koncem 19. století doly u dnešní Nowé Rudy s textilkami za hřebenem hor v dnešním Dzierżoniówě.
Trať prochází průsmykem kolem mohutné pevnosti Stříbrná Hora, postavené v reakci na Laudonovy výpady do Pruska za sedmileté války. Koleje postupně vedly až do dnešního Radkówa, odkud turisté mířili na atraktivní pískovcové Stolové hory s Hejšovinou.
„Nikde jinde to nezažijete. Na konečné v Radkówě stojí malé nádraží a donedávna tam bývala svérázná restaurace, taková místa mám rád. Naše putování s kamarády jsme v této restauraci vždy začínali,“ směje se.
„Trať sowiogórska byla značně nepraktická, se strmým stoupáním, byla vybudována hlavně pro dopravu uhlí, ale lokomotivy se třikrát musely přepřahat. Bylo to tak zdlouhavé, že se to nevyplácelo, uhlí se začalo vozit oklikou, ale protože jsou tam nádherné výhledy a i přepřahání bylo atraktivní, ve stanicích bývalo občerstvení. Železniční společnost se tak začala specializovat na vyhlídkové jízdy. Tuto trať uváděli v každém bedekru,“ přibližuje jeden z místních unikátů Jan Ježek.
Dračí štola, Mertova díra
Nedávno vydaný svazek je prvním v zamýšlené řadě. Autor ho věnoval zejména geologii, konkrétně oblasti na sever od spojnice Náchod – Kladsko.
„Krajina je určena geologickým podložím, snadno to zjistíte, když se díváte na staré zděné budovy nebo zdi hřbitovů. Ve Vernéřovicích na Broumovsku vidíte červený permokarbonský a žlutý křídový pískovec, v polském Levíně mají zeď z červeného permského slepence, zdi kolem kostelů v Sovích horách jsou z páskovaných rul a migmatitů, tedy nejstarších hornin v Evropě,“ podotýká.
Popisuje, jak se do sudetských hor ve středověku vydávali hledači drahých kamenů, zlata či kovů spojení s německou kolonizací, za renesance následovaní prospektory označovanými souhrnně jako vlaši (tedy hledači, pozn. red.). Četné pozůstatky jsou v Krkonoších a v jejich podhůří, pokusům o těžbu však neušlo ani Náchodsko.
Dokladem je třeba někdejší těžba stříbra v Mertově díře v Klopotovském údolí u Nového Města nad Metují nebo Dračí díra v náchodském lese Montace. V terénu se dá nalézt její portál, dál je však chodba vinou závalu zatopená vodou.
„Les Montace pod Dobrošovem nese název po vlašských prospektorech, kteří v oblasti hledali drahé kovy. Probíhala tam těžba měděných a možná i stříbrných rud. Místo je známé jako Dračí štola, ale docela mě překvapilo, že je to regulérní rozsáhlý podzemní důl. Když jsem ho procházel, byl jsem překvapen, kde všude vlaši zkoušeli těžit kovové rudy, přitom dnes se na Náchodsku nic netěží,“ porovnává.
„Je to doklad toho, že se u nás nějaké nerostné bohatství v dávné minulosti těžilo prakticky všude, naprostá většina kovových rud je totiž svým výskytem vázána na horniny krystalinika. Prokopával jsem se s jedním studentem závalem v Dračí štole, poté tři dny odtamtud vytékala voda a teprve pak se tam dalo vstoupit. Obecně pro horníky podzemní voda bývala zásadní problém. Tento důl je dodnes hlavní zdrojnicí pro jeden potok tekoucí do běloveských lázní,“ říká Jan Ježek, který čerpá i z vlastních speleologických výprav.
Pohanské rituály na Sléze
Samostatnou kapitolu věnoval bájné hoře Sléza (Ślęża), vystupující z roviny a připodobňované k místnímu Olympu či Řípu. Uctívala se tam různá božstva už od dob bronzových, nalezly se tam zvířecí sochy snad z časů Keltů, pěstoval se tam však i kult německých vůdců a sjednotitele Bismarcka.
Dnes hora láká i různé novodobé pohany. Jak si autor na dveřích kostela na vrcholu Slézy povšiml na plakátu určeném katolické mládeži, leckteré „pohanské“ symboly jsou škodlivější, než by si Čech dokázal představit.
Čtenáři se dozvědí i o nálezech meteoritů, smírčích křížích, pozapomenuté podkrkonošské renesanci v podání Carla Valmadiho, o zkamenělých stopách dinosaura z lomu na Krákorce, fosiliích sladkovodních žraloků z Broumovska nebo o snahách navrátit do přírody vyhubeného jasoně červenookého.
Dojde i na životní příběh princezny Daisy přivdané do rodu Hochbergů, která v roce 1941 konfiskací přišla o zámek Książ (německy Fürstenstein), největší v Dolním Slezsku, a která i přes podlomené zdraví tajně pomáhala vězňům z koncentračního tábora Gross-Rosen. Všímá si i turistického lunaparku, který se rozbujel kolem podzemních továren nacistického projektu Riese, aniž by se tu příliš připomínala otrocká práce vězňů a asi 40 tisíc mrtvých z tohoto tábora.
Dopad klimatické změny nemá obdoby
Sleduje i rozsáhlou kůrovcovou kalamitu, která v posledních letech proměňuje tvář mimo jiné Broumovských stěn:
„Troufnu si tvrdit, že Broumovské stěny jsou jedním z nejhůře přístupných míst střední Evropy. Původně jsem si myslel, že je pokrývá přírodní les, ale velmi mě překvapilo, že byly zalesněny z letadel po velkém požáru. Ani na těchto místech se nesetkáme s nedotčenou přírodou. Klimatická změna, jejíž dopady se dají sledovat v krajině, nemá v historické době obdoby. V jednom roce změní smrkový les barvu, druhý rok tam jsou uschlé smrky a třetí rok už jen holiny. Když vykácíte les na velké ploše, změní se mikroklima, půda začne vysychat, zmizí podhoubí důležité pro symbiózu s kořeny stromů, nemusí být úplně jednoduché tady les obnovit.“
Třebaže nedávno zahýbal veřejným míněním rozsáhlý požár v národním parku České Švýcarsko, Jan Ježek je pro to, aby se alespoň jádrové oblasti národních parků i přírodních rezervací ponechaly bez lidských zásahů a příroda tam dostala volnost.
V Česku totiž rostou lesy na 35 procentech území a bezzásahové jsou pouze zlomky procent. V boji s klimatickou změnou by podle něj také prospělo vyjmout malé části zemědělských ploch a ponechat je přírodě tak, aby krajina lépe zvládala prudká střídání sucha a povodní.
Další na řadě jih Kladska
Krajinu kolem hranic kantor prochodil a i většinu fotografií pořídil během dvaceti let. Inspirací mu byly práce lesnického výzkumníka a znalce Krkonoš Theodora Lokvence (1926-2013), geologa a popularizátora vědy Václava Cílka a hlavně zoologa a spisovatele, znalce Jizerských hor Miloslava Nevrlého.
Učitel, dlouholetý náchodský zastupitel za Zelené, už léta shromažďuje zážitky z menších i větších výprav na svém webu bohemiaorientalis.cz. Ve vydávání knih chce pokračovat. Pokud by se to zdařilo, další svazek by chtěl Ježek věnovat jižní části Kladského pomezí, pak snad i pískovcovým skalním městům a Krkonoším.
