Představa, že bude pořád líp, je otřesená, říká kněz a profesor církevních dějin

Co pro vás znamenal odchod z Univerzity Karlovy?
Nebylo to nic, co bych nečekal. Z různých náznaků jsem s tím počítal asi tři roky. Překvapilo mě, že to bylo takto těsně před začátkem semestru a překvapila mě hlavně míra zášti a nenávisti, která se promítla do toho, co chtěli udělat mým doktorandům. Těsně před dokončením studia je zbavit školitele, což bylo naprosto nestandardní a bylo vidět, že skutečné motivy leží někde jinde, než v nadbytečnosti.

Máme za sebou covid a energetickou krizi, pociťoval jste v letošním roce určité zklidnění?
Sice se věci vrátily do normálu, pokud jde o covid, ale myslím, že stále žijeme v určitém postcovidu. Nejen ti, kteří to prodělali a mají nějaké následky, ale i celá společnost, protože spousta krizových prvků, které se v covidu rozjely, stále platí. Trápí nás inflace, zprávy z politického světa nejsou moc povzbudivé, hodně úzkosti budí pokračování války na Ukrajině. Celkově mi přijde, že oproti předcovidovému období hodně lidí strádá nějakou vizí do budoucnosti a nadějí, že se věci změní a svět se obrátí k lepšímu. Ukazuje se, jak ve společnosti chybí hlubší hodnotové zakotvení, které by nám dalo víc trpělivosti a odolnosti v podobných situacích.

Lidé se dnes často vracejí k Listopadu 1989, k Václavu Havlovi, chybí nám dnes podobné kotvy?
Upínáme se na symboly minulosti, protože nám chybí osobnosti, které by je ztělesňovaly dnes. I když někteří se snaží, třeba prezident se snaží obnovit důstojnost úřadu a být tou osobností. To však potřebuje čas. My jsme po roce 2011 ztratili takovou tu generaci Listopadu 1989 a ještě nám chybí nová, která by ji nahradila.

Potřebujeme jako Mojžíš 40 let na obměnu generací?
O tom se mluvilo už při založení Československa, že je potřeba 40 let. Ale čas sám od sebe nestačí. Všechny změny a posuny se neudělají samy. To se musí odpracovat. Je to úkol univerzit, občanské společnosti, církví i různých spolků, aby vyrostla společnost, kde budou lidé svým založením demokrati a zastánci důležitých hodnot. Pak může dojít k nějaké změně. Dlouho jsme tu měli politiky, kteří svůj volební úspěch založili na demagogii a rozdělování společnosti. To ji zase vrací zpátky. Promeškali jsme velkou konjunkturu, kdy se měly udělat zásadní reformy. Kdo ví, jestli budeme mít zase nějakou příležitost.

5 fotografií

Vnímáte, že se změnou na Pražském hradě obrousila polarizace společnosti?
Pan prezident se snaží, ale má to velmi komplikované, protože opozice a její lídři, neparlamentní strany i jeho neúspěšný protikandidát, který mu nemůže zapomenout ponižující porážku o milion hlasů, proti němu vedou nekompromisní džihád. To je, myslím, velká slabina české společnosti, že se politika pojímá jako totální válka. Pro Českou republiku to má dlouhodobě negativní dopady, nedaří se žádné projekty, které vyžadují nějakou kontinuitu, jak v zahraniční politice, tak pokud jde o reformu školství, reformu důchodů. To jsou věci, které vyžadují konsenzus. Příkladem je pokus o důchodovou reformu, kterou vzápětí další vláda zruší. V takových podmínkách se dá těžko dělat dlouhodobá inteligentní politika.

Proč v Evropě posilují nacionalistické strany?
Získávají, ale zároveň utrpěly porážky, třeba v Polsku. Je to, řekněme, určitou neschopností politických stran zohledňovat zájmy a potřeby širokých sociálních vrstev a neschopností dělat reformy. Do značné míry se také ztratila klasická proevropská liberální levice a protestní hlasy nespokojených se nemají jak jinak projevit. Napomáhá tomu svět sociálních sítí a také to, že tento typ politiky je komerčně zajímavý. Politické elity často nevnímají politiku jako službu, ale sledují své byznysové zájmy.

Letos jsme z různých míst mohli slyšet, že dobře už bylo…
Naše představa, že bude pořád líp, je teď hodně otřesená. Na druhou stranu máme poměrně vysoký standard a kdyby se nám podařilo spravedlivě rozdělovat bohatství ve společnosti a udržet si to, co máme, byl by to úspěch sám o sobě. Představa, že dobro spočívá v tom, že budeme mít větší televize, větší auta a luxusnější dovolené, o tom to není. Jedna z výzev současné doby je právě promýšlet, v čem spočívají skutečné hodnoty. Ty nemusejí být nutně materiální.

Nejdůležitější věci v lidském životě se odehrávají ve vztazích. Bylo by však potřeba vrátit do společnosti určitou důvěru v budoucnost a pozitivní očekávání, protože tyto věci často fungují jako sebenaplňující se proroctví. Když očekáváme, že to bude horší, tak to bude horší. Když naopak máme pozitivní očekávání, může se naplnit to pozitivní.

Kdo by měl pozitivní atmosféru přinést?
To je velká výzva pro elity jako celek. Myslím, že velké dluhy mají jednak lidé, kteří ovládají média, pak je tu určitě role uměleckých, kulturních, ale i náboženských autorit, aby do veřejného prostoru vnášely více nadhledu, pokoje a trpělivosti.

Proti tomu ovšem stojí alternativní proudy na sociálních sítích.
Kromě větší zodpovědnosti od politických a mediálních elit bych čekal také větší sebevědomí v tom, že dezinformace jsou reálný problém. Měli bychom mít odvahu bránit demokracii. Demokracie, která nemá sebevědomí a odvahu bránit sebe sama, zanikne. Některé země jsou terčem ruské propagandy už desítky let, třeba Finsko, které má nástroje, jak to řešit bez jakýchkoliv náznaků cenzury. Není důvod tyto nástroje nepřebrat.

Není to ovšem o důvěře, že lidé nedůvěřují oficiálním zdrojům?
Ale proč jim nedůvěřují? To je zodpovědnost části politiků, kteří systematicky útočí třeba na veřejnoprávní média jen proto, že demaskují jejich praktiky. Ve chvíli, kdy vrcholní politici útočí, tak nabourávají důvěru v demokratický systém. Bez důvěry demokracie nemůže fungovat.

Je to vidět i na upadající podpoře současné vlády?
Nějaká míra deziluze přijde vždy, ale nyní je poměrně velká. Lidé daleko více snáší tíživé momenty, když vědí, že politická elita ví, co chce a ví, kudy tam vést. Pak jsou schopní překonat hodně. Bylo by dobré, kdyby ten dojem získali.

V čem vidíte problém, že vláda špatně komunikuje, nebo že nemá plán?
Myslím, že je to obojí. Přestože byli osm let v opozici, nemají úplně připravené recepty a zároveň také parlament je ochromený obstrukcemi a oni nemají sílu je překonat. Tady myslím, že by bylo dobré, kdyby měli víc odvahy ukázat, že svůj program chtějí realizovat a nést za něj odpovědnost.

Jsou Vánoce obdobím, které dokáže do společnosti navracet důvěru?
Bylo by to hezké. Určitě by bylo skvělé, kdyby adventní doba a Vánoce přispěly k tomu, abychom si uvědomili, co je v životě opravdu důležité. To, že kvalita našeho života souvisí především se vztahy. Tajemství Vánoc je tajemství vtělení. Jako křesťani věříme, že se Bůh stává člověkem, aby nám přinesl pokoj a ukázal, že je na naší straně vždy a za všech okolností. Vše v našem životě je nějak vtělené, i náš život se vlastně vtěluje do různých vztahů, a to je nejdůležitější.

Je tu stále přítomné ono tajemství Vánoc, nejsou dnes už jen o hojnosti a darech?
Ale co to je dar? Dar je vlastně zástupný symbol, že se někomu daruji. Dávám mu najevo, že je pro mě důležitý, že mi na něm záleží. A protože se nemohu darovat sám, tak mu dávám zástupně za sebe nějaký dárek, abych mu ukázal svůj zájem. Klíčový je však ten vztah. Pokud je dárek jen nějaká rituální záležitost, ale jsme k sobě necitliví a lhostejní, bereme druhé jako nějakou kulisu k našemu životu, či abychom se mohli před ostatními definovat, tak je to samozřejmě špatně. Ale myslím a chci tomu věřit, že většina lidí si zvlášť o Vánocích uvědomí, jak jsou pro ně ti nejbližší důležití.

O Vánocích přijde do kostela řada lidí, kteří tam jindy nezajdou, co si mohou odnést?
Pro každého je to asi jiné, ale myslím, že všichni tam chodí zakusit atmosféru. Alespoň základní vjem, kdy uprostřed noci jdete do prozářeného kostela, abyste vyslechli krásnou hudbu a byli svědky staletého rituálu vítězství světla nad tmou, že je důležité udržet světlo a že svým životem a svým jednáním můžete rozsvítit světlo ve tmě... Tyto archetypální věci působí i na lidi, kteří nemají církevní vazbu.

Kam se v roce 2023 posunula církev?
To je složitá otázka. Spíše je na nějakém rozcestí. Rozkryly se švy, které v českém církevním prostředí byly a které jsou dost podobné jako i v jiných středovýchodně evropských zemích jako je Polsko, Slovensko a další. Ani místní církve se nemohou vyvíjet do protipohybu se světovou církví a ta se za pontifikátu papeže Františka pohybuje k otevřenějšímu pojetí víry a církve.

Je to dobře?
Myslím, že je to zcela ve smyslu naplnění principů evangelia. Ta druhá strategie je spíš se uzavírat do sebe a stavět na vlastní identitě a strachu o vlastní identitu. Mnohem více ježíšovská je právě inkluzivní církev, která je, jak říká papež František, polní nemocnicí. To je bližší pojetí tomu, co víme o Ježíšovi z evangelií.

Odehrává se v církvi také generační zápas, který vidíme ve společnosti – když přihlédneme k nedávnému sporu mezi plzeňským biskupem Tomášem Holubem a kardinálem Dominikem Dukou?
Nemyslím, že by to byl generační spor, byť to tak může působit. Tady jde dělení napříč katolickou církví, ale v mnoha ohledech i napříč mnoha dalšími církvemi. Najdete velmi moderně myslící otevřené osmdesátníky a devadesátníky, jako je Karel Skalický nebo Václav Vacek a na druhé straně velmi uzavřené mladé kněze a laiky, kteří naopak staví na identitárním konzervativním pojetí víry.