Komorní adaptaci románu Hana pro devět hereček režírovala Diana Nečásek Šoltýsová.
V titulní roli se představí nová posila královéhradeckého souboru Lucie Andělová. Dále účinkují Anna Kratochvílová, Kamila Sedlárová, Martina Eliášová, Martina Nováková v alternaci s Ivanou Machalovou, Lenka Loubalová, Irena Kristeková, Jaroslava Košková a Barbora Kostkanová.
Ryze ženský tvůrčí tým doplňuje výtvarnice Agnieszka Pátá-Oldak, fotografka Jarmila Štuková a dramaturgyně Lenka Smrčková. Výjimkou je autor hudby David Hlaváč.
„Rozhodli jsme se, že Hanu uvedeme v čistě ženském obsazení. Kdo zná román, může být z našeho rozhodnutí překvapený, ale tento nápad i scénář se velmi líbil Aleně Mornštajnové, a to nám ukázalo, že jsme se rozhodli správně. Režisérka se zaměřuje na ženská témata, a přitom její inscenace mají strhující energii, i proto jsem ráda, že její tvorbu poznají diváci v Klicperově divadle,“ míní dramaturgyně Lenka Smrčková.
„Zkoušení bylo samozřejmě náročné kvůli pandemii, ale kolikrát za život se vám stane, že jedno z témat hry společnost právě prožívá? Neděláme inscenaci o tyfové epidemii, ale člověka samozřejmě až mrazí, jak moc postavy prožívají něco, co je nám nyní velmi dobře známé, jako je karanténa, izolace,“ říká Smrčková.
Alena Mornštajnová patří k nejúspěšnějším spisovatelkám současnosti. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhá kniha Hotýlek vyšla v roce 2015. Především díky své třetí publikaci – Hana – z roku 2017 se stala jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek. Román se nyní překládá do jedenácti jazyků a získal několik ocenění. V roce 2018 vyšel román Tiché roky, v dubnu 2021 zatím její poslední počin Listopád.
Motto: Pamatuj, že musíš být statečná
Hana se odehrává v roce 1954, jak praví knižní anotace: „Pokud existuje něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí druhým.“ Motto inscenace zní: „Pamatuj, že musíš být statečná.“
„Když jsme s uměleckým šéfem Pavlem Khekem a dramaturgyní Lenkou Smrčkovou vybírali titul, Hana byla jasná volba. Cítili jsme, že pro Besedu je to ten správný výběr. Dramatizaci jsem psala přímo pro Klicperovo divadlo a konkrétně pro devět hereček. Samozřejmě je to mnohem výhodnější, psát s konkrétní představou. Během psaní si představuji jednotlivé obrazy a tím se zároveň připravuji na režii,“ uvádí Diana Nečásek Šoltýsová.
Postava Hany pro ni má všechny barvy světa. „Je to ohromná výzva pro Lucii Andělovou. Už po generálkovém týdnu si troufám říct, že Hanu nehraje, že se Hanou stala. Lucie má obrovský talent, jsem velmi ráda, že jsme se pracovně setkaly. Strastiplná cesta Hany vypráví, kolik utrpení člověk dokáže unést. O pocitu viny, se kterým je nesmírně těžké žít. O dobrých i špatných rozhodnutích. O tom, že nesmíme ostatní soudit na první pohled, když o nich nevíme vůbec nic,“ říká režisérka, která při přípravách s týmem vyrazila i do Terezína.
Inspiraci našly v Terezíně i Osvětimi
„Měli jsme soukromou prohlídku a měla jsem možnost si například lehnout na pryčnu, kde obyvatelé Terezína denně spali. Zavřela jsem oči a měla na několik vteřin pocit, že jsem se propadla do absolutní temnoty a samoty. Jsem senzitivní bytost, bylo mi tam úzko, bolest a utrpení jsem cítila na každém kroku. Všechny své pocity z Terezína jsem se snažila předat do zkoušení Hany,“ vypráví režisérka a přiznává, že čím víc se o hrůzách druhé světové války dozvídá, tím hůř je vstřebává.
„Někdy mám pocit, že můj mozek takové množství zla vůbec nedokáže pojmout. Holokaust byl peklem na zemi. Alarmující je podle mého názoru křehkost civilizace, že se za tak krátkou dobu Hitlerovi podařilo z německého národa vytvořit společnost přitakávající systematické genocidě,“ říká Diana Nečásek Šoltýsová.
„Když jsem byla v Osvětimi, vryl se mi do paměti tento nápis: ‚Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půl druhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo.‘ A když jsem viděla, jakým neuctivým způsobem se tam pár mladíků chovalo, rozhodla jsem se, že je nutné se k tomuto tématu vracet,“ uvádí režisérka.
