Když se objevily Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii alternativní a loutkové divadlo, vedle Spejbla a Hurvínka ji jako jedni z prvních převzali režisér a dlouholetý umělecký šéf Draku Josef Krofta (1943–2015) a po něm jeho věrný souputník – herec, muzikant a režisér Jiří Vyšohlíd.
Za muziku ke skácelovské inscenaci O bílé lani obdržel vůbec nejprestižnější tuzemské ocenění napříč žánry – Cenu divadelní kritiky. V hradecko-pražské Antigoně hraje antického DJ, se synem Jiřím vystupuje v jazzové „fusion“ kapele Dragon’s Brew, dceři Janě režíruje pohádky pro „jednu starou herečku“, i syn Petr je muzikant a producent. K tomu třídí neskutečně obsáhlý archiv své muziky.
Jiří Vyšohlíd začínal s dixielandem. „A pozdě. Můj otec byl doktor a hrál na piano celého Ježka. Tam, kde je teď Drak, byl za první republiky studentský domov a táta tam s kapelou hrával na večírcích. Hrál i doma, já jsem si díky tomu už v šesti letech u klavíru začal něco brnkat a naši se usnesli, že půjdu do hudebky. Jenže to bylo v Trutnově, po válce, a venku bylo tak pěkně – louky, lesy, hory,“ vzpomínal před lety pro MF DNES.
V letech 1960 až 1964 studoval loutkoherectví na DAMU a po krátké epizodě na Kladně se roku 1967 ocitl v Draku, kde potkal výborné osobnosti, třeba svého spolužáka, režiséra Mirka Vildmanna nebo ředitele Jana Dvořáka.
„Mirek si mě tam vzal s sebou. To bylo skvělé období, divadlo začalo jezdit do zahraničí. Mirek se vrátil k marionetám a k silné národní tradici Matěje Kopeckého, což nám jiné národy trošku záviděly. Byl to vlastně velký přelom,“ uvedl jubilant.
Na loutkařinu šel kvůli loutkám
Jeho první scénickou muzikou byl loutkový muzikál na motivy románu Kennetha Grahama Žabákova dobrodružství. Pak přišla Sněhurka a v roce 1971 nastoupil režisér Josef Krofta.
„Tomu jsem dělal už skoro všechno,“ podotkl.
K nezapomenutelným inscenacím týmu Krofta, Matásek & Vyšohlíd patří Beatles, Šípková Růženka, Pastýřka putující k dubnu, Píseň života podle Jevgenije Švarce či Prodaná nevěsta. Sám režíroval evergreeny Nalaďte si vidličku a Černošskou pohádku.
„Byl jsem jeden z mála, který šel na loutkařinu kvůli loutkám. Mladí lidé po tom moc netouží, ti se hned chtějí realizovat ve velkém umění. Někteří šli na loutkařinu proto, že je nevzali na herectví. Byl jsem jeden z těch blbých, kteří to chtěli opravdu dělat. Dětské publikum je upřímné, ale dospělí mě znervózňují,“ přiznal.
Muziku psal i k mnoha inscenacím Jakuba Krofty včetně Lišky Bystroušky, Carmen 20:07 a píše ji i pro tandem dramaturga Tomáše Jarkovského a uměleckého šéfa Jakuba Vašíčka.
„Taťu si pamatuju jako dítě z hlediště Draku. Pak jsme se spolu potkali na Loutkářské Chrudimi v porotě, kde mu všichni viseli na rtech, když jim s vlídným úsměvem říkal, že to bylo moc hezký a mohlo by to být ještě lepší. Pak jsme se přesně před deseti lety poprvé setkali při spolupráci v Draku. Vznikla inscenace Ikaros, Taťa během zkoušení oslavil sedmdesátiny a já si definitivně uvědomil, že bych v tomhle divadle – i kvůli němu – fakt moc chtěl pracovat,“ říká Tomáš Jarkovský, nynější ředitel Draku.
„Od té doby se setkáváme pravidelně při práci i jinak a za ta setkání jsem moc vděčný. Taťa je v Draku od roku 1967 a zažil všechny jeho éry s výjimkou té úplně první, takže si velmi považuju toho, že ho to i s námi snad pořád baví. Protože možnost s ním spolupracovat, potkávat se a přátelit je zkrátka jedinečné privilegium,“ tvrdí Tomáš Jarkovský.
Jsem jasnej workoholik, říkává
Z Draku už je jen kousek do Českého rozhlasu v Hradci Králové. Jeho režisér Pavel Krejčí se s Jiřím Vyšohlídem seznámil v roce 1976 po premiéře Šípkové Růženky.
„Znamenitá inscenace režiséra Josefa Krofty na scéně Petra Matáska plná jedinečných nápadů, fantazie, humoru a hereckých výkonů mě navíc učarovala originálními parafrázemi na slavnou hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Autorem byl právě Jiří Vyšohlíd. Okouzlen jeho nápady jsem Jirku okamžitě pozval k rozhlasové spolupráci. Při natáčení scénické hudby k rozhlasovým hrám, pásmům poezie, četbám či pohádkám jsem ho poznal jako absolutního perfekcionistu, který tolik touží po dokonalosti,“ říká Krejčí.
I jemu Taťa často říkával: „Jsem jasnej workoholik. Tak jak jsem byl pořád nucenej kombinovat muziku s divadlem, věděl jsem, že si všechno musím udělat sám a nic z toho nesmím prošvihnout. A snaha, aby to všechno dobře dopadlo, vedla k tomu, že každou maličkost pigluju, stokrát měním, vyhazuju, škrtám... Když jsem chvilku bez práce, žiju v hrůze, psychicky mě to ničí. Pak najednou práci mám, ale zase žiju ve stresu, abych něco nezkazil. Takže jediné chvíle, kdy se cítím dobře, jsou ty, když dodělám něco, co se povedlo. Ale to bývá obvykle jen pár minut, protože pak už mám zase strach z toho, co – a jestli vůbec něco – přijde dál.“
„Jirkův největší nepřítel je čas. Přeju mu, aby ten čas ještě dlouho neměl,“ říká Krejčí.
Když ho budete shánět, nebude mít čas
Jiří Vyšohlíd sice začínal s tradičním jazzem, ale v 70. letech se pustil s Martinem Brunnerem jako Ventil Duo do freejazzu. A čas od času se k tomu oba vracejí.
„Jirka Taťa Vyšohlíd je vyhlášený hradecký loutkoherec, cyklista, režisér, lyžař a skladatel. Podle spousty cen v českých zemích velmi uznávaný. Protože je pro něj práce koníčkem, je i velmi úspěšný, ano, je to pracovitý workoholik. Když ho budete shánět, nebude mít čas,“ vypráví flétnista Martin Brunner, dramaturg zlaté éry festivalu Jazz Goes to Town.
„Vedle Divadla Drak má i koníček, je to jazzman. A dokonce má i několik cen z našeho společného snažení ve Ventil Duu, třeba Zlaté vřídlo z Československého jazzového festivalu v Karlových Varech. Tenkrát v roce 1983 nám ho v Termálu slavnostně předal doktor Lubomír Dorůžka. Vedle volné improvizace byla pro duo typická i v hudbě netradiční divadelnost. Bohužel jsme toho za celá léta moc nenahráli, Jirka neměl čas. Tak jsem začal hrát i jinde, hlavně v Praze,“ říká Martin Brunner.
„Z pohledu jazzového muzikanta musím říct, že Jirka patří k těm jazzmanům, kteří dokážou muziku cítit, má ten správnej feeling, ten buď máte, nebo nemáte, proto se nemusí schovávat za harmonii, je možný s ním hrát bez přípravy i naprosto nepřipravené koncerty. Stále je hrajeme a je to velká radost. Troufám si tvrdit, že spolu můžeme tvořit hudbu i bez jakéhokoliv hudebního nástroje. No, tak deset minut bysme dali, to se vsaďte, že jo!“ říká s úsměvem Brunner.
„Mohl jsem dělat sto věcí, ale nelituji“
Vyšohlíd vystupoval i ve dvojici s houslistou Pavlem Černíkem, s nímž muzicíroval na štafle, tuby od léků či na lahve.
„Během života v divadle o umění stále přemýšlím, o tom, proč to tak je, proč se něco lidem líbí, nebo naopak. Zjistil jsem, že největší roli hraje subjektivita vjemu. Každé setkání jednotlivce s uměním, ať už výtvarným, hudebním, nebo divadelním, i opakované, je unikátním okamžikem. Proto může nastat to, že jednomu se dílo vůbec nelíbí, a druhý hledá superlativy. Tak jaké doopravdy je? Když to oba uslyší či uvidí podruhé a budou v jiném rozpoložení, třeba to dopadne obráceně. Jeden den můžete být z něčeho nadšeni, a za týden nad tím vrtět hlavou, což se mi stává. Tak je to s divadlem, muzikou i obrazy. Nejde tak moc o mozek, ten může při vnímání stavět hradby. Člověk se dílu musí poddat a vcítit se do pocitu, který ze sebe vyrval umělec. Nejdůležitější je ale živý dotek, tam je síla, zrod i princip. I ty největší prdlosti a ptákoviny si najdou své ctitele,“ soudí oslavenec.
Na otázku, zda nelituje, že celý život strávil v Draku a v Hradci, odpovídá skromně:
„Co to je litovat? Samozřejmě že jsem mohl jít do Prahy dělat profesionálně muziku. Taky jsem mohl udělat sto jiných věcí, ale otázka je, jak bych dopadl. Těžko říct. Jestli něčeho opravdu lituju, tak toho, že jsem se v mládí pořádně nenaučil na klarinet.“