Krátký život, než abychom ho jen spotřebovávali, říká Marešová o novém albu

  8:10,  aktualizováno  8:10
Kapela Razam (bělorusky Spolu) zpěvačky Ivy Marešové pokřtila zatím poslední album Na dně mojí duše na hradeckém Velkém náměstí. A to v plné palbě, tedy s hradeckou Filharmonií. „Pro nás je to především radost ze spolupráce,“ říká hradecká rodačka, která se našla v originální worldmusic se silnými slovanskými kořeny.

Zpěvačka Iva Marešová s kapelou Razam a hradeckou Filharmonií pokřtila album Na dně mojí duše na hradeckém Velkém náměstí. (5. června 2025) | foto: Martin Veselý, MAFRA

Co pro vás album znamená?
Pro nás velkolepé zakončení jedné krásné „razamské“ etapy a zároveň vykročení do nové. Máme sny a pomalu je začínáme realizovat. Těšíme se, co vše další nový čas přinese. Celá ta deska je pro nás vlastně nové zrození. Přináší nám do života hodně lehkosti a vděku za to, co můžeme prožívat, a to nejen na poli hudebním.

Jde o výběr? Nebo o další řadové album Razam?
Zkombinovali jsme výběr se zcela novými písněmi. Jde o průřez celou naší dosavadní tvorbou a k tomu nové skladby. Vše v aranžích pro Filharmonii Hradec Králové. Pánové z Razamu, konkrétně Radek Doležal, Saša Yasinski a Marco Čaňo, napsali přímo na míru a na tělo filharmonikům propracované aranže, ve kterých je orchestr součást celého díla. Není to jen dobarvení naší hudby, ale v ne zcela jednoduchých aranžích vyniká um celého orchestru a nechybí ani sólové party. Není to Razam a orchestr, ale jsme jedna velká kapela o čtyřiceti muzikantech a dýcháme jako jeden organismus. Je to naplňující.

Jak jste se potkali s filharmoniky?
Začalo to společným koncertem před několika lety v prosinci, dostali jsme za něj ocenění Hradecká múza. Stal se tak kulturním počinem roku, a právě i to bylo motivací spojit síly i do další spolupráce. Ředitel Filharmonie Vladimír Šrámek je hodně kreativní a společné tvoření je pro nás opravdu velkou inspirací. Moc si to užíváme.

Co se skrývá za názvem Na dně mojí duše?
Vychází to z mého osobního zážitku. Na dně duše máme bod nula. Bod, ze kterého se vše rodí a vše vychází. Vše začíná a končí právě tam. Když máme sílu se tam podívat a uvidět v pravdě vše, co se nám ukáže, našli jsme klíč k životu, který můžeme nazývat štěstím. Ne vše, co prožíváme, je příjemné a komfortní, avšak s tímto klíčem se člověk může cítit naplněný, i když tomu vnější situace zdánlivě příliš neodpovídá. Jde o poznání sebe sama. O svědomí. O chuť a nechuť žít svůj vlastní potenciál. O zodpovědnost, jak se svými dary, slovy, mystérii a autenticitou zacházíme.

Působivý je klip Návrat domů natočený v Hradci. Silná je i písnička, asi velmi osobní...
Ano, je osobní. V mém životě nastal čas, kdy jsem si uvědomila, jak důležité je ctít své předky. Nejen rodiče, ale všechny předky, jejichž krev nám koluje v žilách. Nejde o to s nimi ve všem souhlasit a žít v jejich stínu nebo v jejich vzorci. Jde o to dokázat je milovat a především mít pro jejich cestu a její volbu porozumění. Náš život je příliš krátký na to, abychom jej jen povrchně spotřebovávali. To se týká vztahů k blízkým, k bližním i vztahů ke světu.

Návrat domů není jen návrat ke své rodině, předkům nebo do milovaného rodného města. Je to především návrat k sobě, ke svému předurčení a ke svobodné vůli to předurčení vidět a respektovat.

Album vydáváte jak na CD, tak na vinylu, u něhož vynikne barevný obal plný symbolů.
Album je pro nás vzácné z mnoha důvodů, některé jsem už zmínila. Jsou na něm roky společného tvoření s kapelou i nová inspirace. Jsme vděčni, že jsme se potkali a že nám je spolu hezky. A jsme vděčni za přízeň posluchačů. Bez nich by to tvoření mělo jen poloviční smysl. Jsou citliví a vnímaví, a to nás vzájemně obohacuje. Vše, o čem mluvím, a i to, o čem mluvit nechci, mohu schovat pod jedno slovo: láska. A to vše je obsažené na našem albu. Takže vinyl i obal plný symbolů dávají tomu obsahu, který je nám drahý, jedinečnou formu. Vinylů máme jen malé limitované množství, ve skutečnosti jsou to vinyly dva, na jedno LP se nám tolik emocí nevešlo.

Má k tomu nějaký vztah i společná inscenace v Klicperově divadle A pak usnu a vstanu?
Ještě dříve, než jsme začali s Filharmonií pracovat na společném albu, oslovil nás Vladimír Šrámek, tehdy tuším ještě ani nebyl ředitelem, zda bychom se chtěli společně podílet na úpravách písní Zuzany Navarové. Pro chystané oslavy 800 let města jsme na tom začali pracovat a vznikl tak první základ budoucího představení. Ve stejné době došlo k jednání s Klicperovým divadlem, kde toto téma též už nějakou dobu rezonovalo. Rozhodli jsme se tedy spojit síly a oslavit dílo úžasné ženy, umělkyně, hudebnice a básnířky, hradecké rodačky Zuzany Navarové společným představením. Práce to byla krásná i náročná zároveň. Pomohla nám samozřejmě i velkorysá podpora města.

Radek Doležal se postaral o moderní, ale velmi citlivé aranže pro Razam a Filharmonii, Vladimíra Šrámka jsme požádali, aby se při této příležitosti stal členem kapely a postaral se o kytarový part. Jsem ráda, že to neodmítl. Hraje skvěle a máme pocit, že s námi tvoří už desítky let. Herci, tvůrčí tým i technické složky divadla a zvukaři, ti všichni využili maximum tvůrčího potenciálu k tomu, abychom dílo Zuzany oslavili s náležitou noblesou, úctou a pokorou. Všem patří velký dík.

RECENZE: Strhující pocta písničkářce Zuzaně Navarové žije hlavně její muzikou

Co říkáte ohlasům i ovacím?
Z reakcí diváků jsme samozřejmě nadšeni. Po každém představení, když si můžeme užít nekončící potlesk, si však všichni uvědomujeme, že ten potlesk patří především Zuzaně Navarové. V hledišti vidíme Zuzaniny vrstevníky, jak se vrací v čase a znovu v nich ožívají emoce, které její písně dokážou vyvolávat.

Písně Zuzany Navarové ale oslovují i stále nové a nové posluchače. Mladí lidé, kteří přijdou a třeba Zuzaninu tvorbu úplně neznají, se díky představení do její hudby ponoří, poslechnou si pak doma nebo na platformách její desky, a tak hudba Zuzany a všech jejích úžasných muzikantských kolegů žije dál. Jsme spíše prostředníky mezi ní a jejím novým publikem. Stále má i do této doby co říci. Je nám ctí být u toho.

Strhující křest s duší

Nikdy se nemohla stát prvoplánovou lamačkou hitparád, na to má příliš svou hlavu, vkus, rozhled od folku po jazz a za zády osobnosti kalibru Michala Pavlíčka či Martina Němce. Když ještě coby nemírně talentovaný hlas kapely Deset očí zmizela do Prahy, až měl jeden o ni strach.

Zpěvačka Iva Marešová se však do rodného Hradce vrátila jako svébytná autorská a interpretační persona, nezaměnitelný originál s lehkostí vládnoucí intonační jistotou, přirozený lídr nadnárodní kapely Razam i autorka ctící hloubku intimní zpovědi s přesahem do lidových kořenů, jež vracejí mnohdy nadužívaným slovům duše, srdce, návrat, kámen, pramen či Bůh jejich skutečný smysl a podstatu.

Už dlouho jsem u nás neslyšel zpívat někoho s takovou přirozeností, pokorou i nasazením o důležitých věcech, jež nás přesahují, o životě a nezbytné lásce. (Vlastně slyšel, nedávno: Ivu Marešovou s herečkami Klicperova divadla v jevištní poctě Zuzaně Navarové A pak usnu a vstanu). Kolik jen emocí se skrývá v refrénu „Volám na lesy, srdce moje, kde jsi.“ V textech je nejen nostalgie návratu, strach, touhy, ale i vzpomínky na blízké i jen tušené, dávné a nedávné.

Razam, spolek neokázalých virtuosů – houslista Marco Čaňo, akordeonista Aliaksandr Yasinski, kytarista Michael Vašíček a bubeník Radek Doležal, své muzice říká worldmusic se slovanskými kořeny. To umocnili na pozoruhodném posledním albu Na dně mé duše, které nahráli s hradeckou Filharmonií.

Jak ukázal velkolepý a publikem vroucně přijatý křest na Velkém náměstí začátkem června, puncovaný zdejším letošním 800. výročím města, nejde o lakování už stávajícího materiálu ani o vykalkulovanou provinční líbivost či symfonickou pompu.

Znamenité aranže i hostující jazzový pianista Martin Brunner mladší ještě skladby Razamu umocnili, nejen Harpyje s temným hřmotem pohanského rituálu odkazuje na smyčcový projekt Petera Gabriela New Blood. Nebo rafinovanější dávné Proměny Čechomoru. Filharmonie vedená jistým gestem dirigenta Stanislava Vavřínka skutečně je s Razamem jedno tělo, jeden dech, ať už jde o balady nebo strhující běloruské a makedonské lidovky.

Slovanské nápěvy, skrytě povědomé a blízké, unesou jazz, rockový nápřah i aranžérské finesy velkého orchestru s harfou, marimbou i flétnou, přitom zůstávají syrově zemité. Díky zpívající autorce a jejím muzikantům, již dobře vědí, co činí, a stojí na zemi o to pevněji.

Autor: