Žánrově nesnadno uchopitelná Postel, v níž babičku hlavního hrdiny hraje hvězdná Sylva Langová, se vrací v nejvyšší kvalitě a obnovené premiéře, aby v pondělí ve 20 hodin zahájila obnovený cyklus Filmového klubu v hradeckém Biu Central. Chybět nebudou tvůrci včetně režiséra, kteří ochotně pobesedují s publikem.
Kdy jste Postel viděl naposledy?
Poslední veřejná kinoprezentace Postele za mé přítomnosti se odehrála před mnoha lety na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Můj pocit z této projekce, pokud si dobře vzpomínám, byl dosti příjemný, protože sál byl plný a reakce diváků velmi spontánní a vstřícné, přestože už tehdy šlo o „film pro pamětníky“. Čili tehdejší mladé publikum ten film přijalo a já měl radost, že dílo žije dál.
Lze příběh či anotaci Postele vyjádřit v pár větách?
Na tuto častou otázku jsem v době uvedení ve zkratce odpovídal prvními třemi větami z explikace scénáře: Jde o příběh muže ve světě žen. Je porozen ženou, vyrůstá mezi ženami, dospívá mezi ženami, oženil se se ženou a zplodil s ní dvě děti, samozřejmě ženy. Pracuje mezi ženami a nakonec mezi ženami i umírá. Žánrově jsme film označili jako pornotragédii.
Jak se na to díváte dnes?
Na téma, obsah či formu filmu už dneska nijak zpětně nebo bilančně nepohlížím. Je to pro mě jednou odbytá věc. Pokud dojde k nějaké reflexi, spíš v rovině vzpomínek na bouřlivé a dramatické okolnosti vzniku filmu a jeho následné distribuční a festivalové odysey po světě. Všechny ty absurdní a neskutečné situace a setkání, která jsem díky tomuto filmu prožil. Jen pro ilustraci, film byl natočen a sestříhán v roce 1995 a do kin šel v únoru 1998. Z těchto holých fakt je patrné, že jeho cesta k divákům nebyla jednoduchá.
Přesto váš snímek měl ve své době několik nominací na Českého lva a jako jeden z mála zdejších filmů se dostal na světový festivalu v Cannes. Jak na to vzpomínáte?
Ano, film získal v roce 1999 nominace na Lva v šesti kategoriích. V únoru 1998 se konečně objevil v kinech, a to ve stejný týden a den jako do té doby největší divácký hit Titanic, takže bylo zcela jasné, kam šla divácká pozornost. Pak ale v dubnu měl světovou premiéru na festivalu v Cannes, kam se dostal jako teprve sedmý film české a československé historie do sekce Mezinárodního týdne kritiky. Předtím tam byly převážně české a slovenské filmy nové vlny. Zároveň soutěžil o Zlatou kameru v této sekci.
Festivalu jsme se s herci filmu, včetně Sylvy Langové, osobně zúčastnili. Přestože jsme nic nevyhráli, setkání s tehdy soupeřícími a začínajícími kolegy v naší sekci, jako byly pozdější režisérské hvězdy Francois Ozon, Gaspar Noe a další, bylo vzrušujícím zážitkem.
Originálnímu obsazení vévodí herečka Sylva Langová, hvězda prvorepublikové kinematografie i poválečného hlavně anglického divadla. To musela být úžasná dáma…
Setkání a spolupráce se Sylvou Langovou byly dalšími z neskutečných benefitů tohoto projektu. Pokud vám před kamerou stojí žena, která poslední dialog na českém filmovém plátně měla s Oldřichem Novým, zpívala v českém filmu s Karlem Hašlerem, v exilu kamarádila s wimbledonským vítězem Jaroslavem Drobným a spolupracovala s Laurencem Olivierem, jsou to neuvěřitelné kulturně-společenské kontexty.
Avšak musím přiznat, že Sylva Langová nebyla na roli babičky mojí první volbou. Myslím, že jí ten nečekaný návrat do českého filmu překvapil a potěšil stejně jako následná nominace na Českého Lva za herecký výkon ve vedlejší roli. Všichni ve filmovém štábu jsme byli jejím šarmem okouzleni.
Váš film je černobílý a na ČSFD.cz je označen: Experimentální, drama, komedie, mysteriózní. Souhlasí to?
Ta žánrová adjektiva Posteli přiřadili na filmové databázi, my jsme se spokojili s označením pornotragédie. A to, že je Postel natočena černobíle a širokoúhle, je výsledkem našich diskusí se světovým kameramanem Igorem Lutherem, jenž je podepsán pod takovými filmy jako Plechový bubínek či Danton. Byl jsem nadšen, když tato kameramanská hvězda se se zápalem vrhla do realizace tohoto filmu. Igora jsem obdivoval už od školních filmů, které dělal v 60. letech s Elo Havettou, Jurajem Jakubiskem. Později spolupracoval s Hanekem, Wajdou, Schlöndorffem. Myslím, že když si pár let před smrtí vybral Postel jako reprezentativní film do své celoživotní bilanční přehlídky v Bratislavě, že se za ni nestyděl.
Postel v Hradci otevře současné pokračování někdejšího filmového klubu. Jaký jste divák? Klubový?
Ano. Vyrůstal jsem v klubech a na klubových filmech. Jsem v podstatě klubový divák, který se omylem stal režisérem, a takhle to dopadlo. Myslím, že dnešní doba už příliš nepřeje klubovým filmům, ale nestěžuji si. Jsem rád, že jsem ty fronty mániček na Marat-Sade a Tarkovského zažil.
I když recenze mnohdy bývají protichůdné a podivné, nejspravedlivějším kritikem bývá čas….
Je to tak. Film, který projel asi 50 festivalů na čtyřech kontinentech, sklízel u dobové domácí kritiky ohlasy tak 50 na 50. Byl jsem proto rád, když se s odstupem let vynořovali fanoušci, kteří projevovali velké nadšení, citovali „hlášky“ z filmu a vůbec se zdálo, že možná existuje jistá základna příznivců tohoto díla.
Postel je váš jediný celovečerní film, po něm jste už neměl ambice točit další?
Ambice jsem měl, ale ne vhodný nápad. Jak už jsem řekl, jsem v podstatě klubový, tedy poměrně náročný divák. A stejně tak i tvůrce se sebecenzurními sklony. Nejsem univerzální vypravěč příběhů. Navíc jsem vyučený dokumentarista, a tak u toho jsem zůstal.
S jakými pocity očekáváte projekci Postele na velkém plátně Centralu a s diváky?
Jako zavilý klubista se těším. A také proto, že kamarád a střihač filmu Luděk Hudec, jenž se podílel na Nejasné zprávě o konci světa, Mazaném Filipovi, Tobruku či Nabarveném ptáčeti, nechal pro tuto projekci vyrobit novou speciální kopii, v prozatím nejlepší obrazové a zvukové kvalitě, takže vlastně půjde o slavnostní premiéru. A navíc v Hradci, městě mého srdce, kde můj strýc pomáhal jako záložník v roce 1960 vykopat 1. ligu.
