Státní vyznamenání od Petra Pavla získal Josef Suchár za obnovu poutního kostela v Neratově v Orlických horách. Kromě toho se účastní aktivit jím založeného Sdružení Neratov, jež zaměstnává hendikepované a dává jim životní náplň a pocit užitečnosti.

55 fotografií

Předvánoční doba bývá hodně hektická, jaká je v Neratově?
Při práci s lidmi s hendikepem se vše zpomalí. Abyste s nimi mohli fungovat, musíte přistoupit na způsob jejich života. Všechno je jinačí a věřím, že návštěvníky Neratova to oslovuje. Cítí atmosféru klidu, vidí, že naši klienti stále něco dělají – tu hrabou listí, tu pomáhají a z toho mají příjemný pocit. Ale to je jen na povrchu. Jako když děláte hostinu, máte nádherný stůl, ale v kuchyni je cvrkot a musíte udělat vše, abyste správnou atmosféru mohli nabídnout. Za vším je hodně práce a lidí, kteří chtějí manuálně pracovat, ubývá. S hendikepovanými navíc není práce jednoduchá. Chce to lidi, kteří do toho dávají kus srdce.

A je jich dost?
Stále málo, potřebovali bychom hlavně mladé, kteří sice přicházejí, ale pak jdou dál. Musíme si zvykat, jinak to asi nebude. Ale zatím věříme, že jde o dílo Boží a že On nám pošle, koho nutně potřebujeme. Když je průšvih, Hospodin pošle anděly. Je to tak vždy, když děláte věci s láskou a poctivě. Za dobu, co jsme v Neratově, věřím, že když se narodí dítě s postižením nebo když se objeví nějaký hendikep ze zranění, dá Bůh vyrůst v srdcích jiných schopnost a touhu pomáhat. Naším úkolem je spojit tyto věci dohromady, dát jim prostor, aby se setkaly. Teze, že uděláme svět bez bolesti, jsou nesmyslné utopie. Nikdy to tak nebude. Ale co může být, je právě to, co nás dělá lidmi. Člověk je vyzvednut z potravního řetězce, kde slabší kusy jsou potravou pro silnější. Máme na to, abychom se o slabší postarali.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste přišli do Neratova žít víru...
Být knězem pro mě znamená pomoci lidem unést život se vší bolestí a trápením, vnést do něj krásu, kterou tam vložil Bůh. Aby ji mohli objevit. To znamená žít s nimi a ne jen jim o tom říkat. Cítím, že je bolestí naší církve, když jsme byli vtlačeni do kostelů. Nemám nic proti liturgii, ale narozeniny také neslavíme každý den. Jsem velice vděčný, že mohu v Neratově propojovat dva světy. Právě povznesení ducha, pokoj v srdci mi umožní překlenout mnohé věci, bolesti, trápení, nespravedlnosti. Stále by tam měl být základní rozměr – mám tě rád. Od toho se odvíjí celý příběh víry.

Sklářka vyrábí bohoslužebné náčiní pro Neratov. Nádhera, pochvaluje si farář

O tom vypráví i vánoční příběh...
Ano, Bůh si neudělal partu vyvolených, ale vstoupil do lidské bídy, srabu a všech bláznivin. Vánoční příběh je velikánské drama. Co oni si prožili! A v jaké atmosféře! To nebyl žádný pokoj Vánoc. Ale poselství nám říká, že i tam je místo pro vzájemnou lásku, odpuštění, oběť. Josef by měl Marii zabít, protože ona ho zradila, ale on jí chce dát svobodu, aby mohla jít za tím, s nímž čeká dítě. A pak uvěří, že mu má být otcem, má ho učit a vést. To je ta spása světa – ne síla svalů, ale vzájemnost a láska. To nejkrásnější je, když mám někoho, koho mohu milovat, obejmout, mohu pro něj něco udělat. Většinou o narozeninách přejeme hlavně zdraví, ale já říkám, že nejdůležitější jsou vztahy. Když jsou v pořádku, unesete i nemoc. Ale můžete být stokrát zdravý a bohatý, když nebudete mít v pořádku vztahy, je to na h....

Nevytratil se vánoční příběh ve vší komerci kolem nás?
Je tu stále, byť v bláznivém shonu, kdy se lidé zoufale snaží pro své drahé něco sehnat, jde o nerovný boj. Kolikrát bohužel skočí na lep profesionálům, kteří útočí všemi kanály, i podprahově. Bez této šunky nebudou Vánoce, děti musí mít to a ono... To s sebou nese kolikrát zoufalost z pocitu, že nebudu dostatečný před těmi, které mám rád, že z nich udělám socky, které nemají nic. Je to velmi silné a je potřeba to nějakým ekvivalentem vyvážit. Myslím, že je důležité říkat lidem, ať nezapomenou podstatu vzájemnosti. Ať mají domácí rituály s dárky, ale ať nezapomenou obejmout dítě a dát mu pusu, dát pusu manželce nebo manželovi i u stromečku, aby to děti viděly, protože to je vánoční čas. Štědrý den je poznamenán shonem, krizemi, kdy se připálí řízek a na děti spadne stromeček, ale přes všechny stresy a bláznění tu máme alespoň pohádky, které nám zprostředkují klid. A je to také úkol pro církev, abychom nabídli krásu půlnočních mší, betlémů a koled. Abychom si uchovali vánoční příběh.

Který zápasí se Santa Clausem...
Teď je to Santa, dřív to byl děda Mráz. Mě z toho vyléčila Indie, kde mají také svátky Božího narození, ale do toho jim přijde i Santa. A proč by ne? Tak ať dá dárky taky. Vždyť jsou to příběhy, aby dělaly radost. Pro děti. Ano, je na tom nalepená komerce, ale nenechme si vzít podstatu darování, na ní stavějme. Je to daň za to, aby to fungovalo. V dospělosti je to už jinak. Vánoce se překlopí z těšení se na dárky k těšení, že můžu dárky dát. Ale pokud k tomu nedojde, pokud necítím potřebu někomu dát dárek a ani mu napsat, zatelefonovat, přijde mi to hodně smutné a taky potřebné léčení. Takový člověk si to nese i v běžném roce a snaží se to něčím zadupat a zakrýt. Někdy prací, někdy cestováním, jen aby to utlumil. Ale stejně uvnitř zůstává touha niterného opravdového mít rád.

Říkáte, že si nemáme nechat vzít podstatu darování...
A radost, že můžu dát. S tím se pojí návštěvy blízkých, byť to někdy může být trochu kostrbaté – musíme tam jít. Jak je tam musím, začíná to zavánět průšvihem. Ale pokud máte nějaký vnitřní řád a potřebu, která mu říká: ale měl bys... My na to máme čtvrté přikázání Cti otce svého a matku. To je síla rodiny, kterou by děti měly vidět, i když vztahy nejsou ideální, dědeček brblá a má blbé politické názory, babička je generál. Kolikrát se tam rodiče necítí moc dobře, děti vidí jakousi nespravedlnost, ale je dobré, aby viděly, že ji rodiče dokážou unést. Aby mohlo dojít k tomu, že jim řeknu: Já vím, že je to špatně, ale je to můj táta nebo je to moje maminka. To potřebují vidět a slyšet. Je to hrozně důležité, aby dozrály a uvědomily si, že síla rodiny je důležitá.

Vraťme se k Neratovu, prý jste s hendikepovanými chtěli sloužit poutníkům?
Podstata poutních míst je, aby mohli přicházet poutníci a aby tam byl někdo, kdo se o ně postará. Musíte mít kde zaparkovat, kam si odskočit, kde se najíst nebo koupit dárek blízkým. Zvlášť návštěvníci nekosteloví mají potřebu udělat něco dobrého. Proto máme svíčkoviště, aby mohli hodit korunu do kasičky, zapálit svíčku, jako dobrý skutek, který bude v kostele svítit, až odejdu. Je hrozně hezké, kolikrát podprahově, že když odcházejí z kostela, drží se za ruce nebo si dají pusu, protože je to najednou oslovilo. Jdou dolů sadem, scenérie přírody vše umocňuje. Proto je poutní místo jako místo Božího pohlazení. Člověk by chtěl udělat něco hezkého.

Vidíte, že lidé mají stále potřebu konat dobro?
Je to přirozenost člověka, akorát je někdy zadupaná a zabedněná různými potřebami, tezemi a nedostatkem času. Ale stejně se tam bude pořád ozývat.

Ukázalo se to třeba, když jste konali sbírku Židle pro Neratov?
V kostele byly lavice a když děláme koncerty, potřebujeme mít jasně definovaná místa. Oslovila nás firma s nabídkou, jenže nás brzdil dvacetimilionový dluh na střeše. Navrhli nabídnout židle se jménem lidem. Setkalo se to s velkým ohlasem a stále nám volají zvlášť svatebčané, kteří u nás mají svatbu. Už ale je přežidlováno. Je hezké, že teď máme v kostele své blízké a přátele, kteří nám pomáhají. Jsou součástí Neratova.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Za svou práci jste na Hradě dostal řád T. G. Masaryka, jak si ho ceníte?
Neberu ho jako vyznamenání pro mě, ale pro celé společenství, s nímž jsme budovali Neratov. Bylo to pro spoustu lidí bláznivé a přinejmenším neobvyklé, ale nám to nepřipadalo tolik nenormální, protože v tom je křesťanství. Slovo, které je spojené s praslovem Bůh, je láska. To není jen zamilovaný vztah, ale svobodné rozhodnutí člověka, dát ze svého někomu, koho si zamiloval. Že na prvním místě nejsem já, ale on. Nejsou to má práva, která mají ostatní naplňovat, ale mám možnost naplňovat životy těch, které mám rád. Na těchto hodnotách stojí Neratov, protože to chceme umožnit i těm, kteří by to sami nezvládli. Je to poskládané i s prací těchto lidí a jejich návratem do smysluplného a reálného života. Není to jen hraní si na práci, ale jde o konkrétní činnosti, které jsou zapotřebí.

Vy jste praktik, neřekl jste si v duchu: A teď bychom potřebovali na nový traktor?
Bylo by to hezké (smích). Byl bych rád, kdyby to mohlo jít ruku v ruce, ale ono se to děje. Takový akt může oslovit lidi, kteří mají možnost přispět na věci, které bychom potřebovali. Nejen darem, ale třeba i tím, že nám dají práci, kterou bychom mohli udělat. To je pro nás stěžejní. Chceme si co nejvíce vydělávat vlastní prací.

Kostel má skleněnou střechu ve tvaru kříže

Je pro vás větší pomocí dar, nebo spíš práce?
Obojí. Protože jsme součástí ekonomického systému, který není pro hendikepované ideální, je pro nás důležitá i finanční pomoc, abychom mohli tyto mezery vykrýt. Někdy je to ode zdi ke zdi a na řadu věcí se zapomíná. Stát teď zvedá minimální mzdu, což pro nás znamená, že musíme se stejnými lidmi za zvýšených nákladů vydělat víc. Ale my nemůžeme zvedat produktivitu, protože jde o lidi s hendikepem. A ruku v ruce s tím nejde zvýšení příspěvku od úřadu práce, aby se to vyrovnalo. Oni nezvládnou vše. Mohli by to za ně dělat roboti, ale jakou práci jim dáme, aby na to stačili a cítili se potřební? Proto je pro nás jakákoliv pracovní činnost, kterou můžeme konat, důležitá.

Prý nezaměstnáváte jen klienty z Neratova, ale i lidi z okolí?
Máme střediska, kde pracují lidé s mentálním či fyzickým hendikepem. Jsou nejen v Neratově, ale také v Bartošovicích, v Žamberku, Králíkách a Červené Vodě, aby to měli blíž domů. Proto musíme zajistit logistiku. Když v některém středisku není práce, různě si vypomáháme. Bohužel nám spousta firem odřekla zakázky, protože je poslaly někam do Rumunska. Dřív byl trend vyrábět v Číně. To teď trochu ustupuje, ale stále jsou země, kde je to levnější než u nás.

Zaujalo mě, že lidé s hendikepem vlastně danou práci neudělají levněji...
Jde o to, že my podnikáme. Naši zaměstnanci také měli představu, že když stát zvedne minimální mzdu, dá nám na to peníze. Ale ne, my si na to musíme vydělat a ještě odvádět vyšší daně.

Je potřeba připomenout, že nevyrábíte třeba jenom vonné polštářky na trhy, ale reálné výrobky i pro průmysl.
Také vyrábíme upomínkové předměty a tvoří pro nás nezanedbatelný příjem, ale je nutné, abyste měl zajištěn odbyt. Aby si vaše zboží vybrala nějaká instituce třeba jako dárky k Vánocům. Proč by to měla kupovat z Číny, když může podpořit naši věc. Jenže když potřebujete půjčku, bankovní domy na tento byznys neslyší. Mají jasná pravidla, řeknou: Dobře, vyrábíte tyto věci, ale prodáte je? A právě proto je pro nás stěžejní mít i klasické zakázky. Děláme třeba sety pro brněnskou záchranku, skládáme součástky pro Siemens. Tam je jasně stanovená cena, a na to bankovní dům slyší. Pak jsou ochotni se s námi bavit. To je bolest neziskového sektoru, kterým vás systém tlačí do dotací. Jenže dotace jsou problém. Vždy děláte spoustu věcí, které nepotřebujete. Navíc každý si pak nadhodnotí cenu, nastává vykazování, hodně nervů, všechno se musí soutěžit. Na to neziskové organizace nemají aparát. Je to pro ně vysilující.