Spirálovitá stavba z českého smrkového dřeva a skla by mohla stát na Novém Hradci, ale protože zájemců o největší dřevostavbu v celém Japonsku je celá řada, o jejím novém umístění se již nyní vedou náročná vyjednávání.
Soutěž na český pavilon pro světovou výstavu vyhrál před dvěma lety návrh studia Apropos Architects. Statické výpočty dostal na starost hradecký ArchaPlan a Robert Prix, který mimo jiné stojí za stavbou hradecké multifunkční arény, se nejprve stal hlavním inženýrem projektu a později plynule přešel na pozici technického dozoru.
V Ósace byl od loňského září osmkrát, český dům zná takřka do posledního šroubku a byl to on, kdo od začátku narážel na někdy až bizarní japonské normy, předpisy i zvyklosti.
Na pracovištích byly například léta japonskou normou i fyzické tresty. Schylovalo se k nim i při stavbě národního pavilonu. „Něco už skutečně hrozilo, ale zasáhl jsem, že v Evropě takové tresty neexistují, jsou nemyslitelné a na této stavbě se o něčem takovém nebude ani diskutovat,“ usmívá se Robert Prix.
Potýkal se také s dalšími japonskými specialitami. Například vzduchotechnika se tu měří nikoli na kilowatthodiny jako jinde ve světě, ale na metry čtvereční.
Diametrálně odlišné jsou také na české zvyklosti až rozvolněné požární předpisy, naopak velmi striktní jsou limity kvůli častým tajfunům a riziku seismické činnosti. Český dům tak pro zajímavost může odolávat větru až o rychlosti 240 kilometrů a síle zemětřesení sedm.
Předpisy jsou posvátné
„Japonci mají až neuvěřitelnou úctu k autoritám. A předpis – i když je to stavební zákon z roku 1945 – je pro ně naprosto posvátný. Je neslušnost cokoli porušit, vlastně neslušné je tam například jen požádat o heslo na wi-fi,“ říká.
„Nám se po značném diplomatickém úsilí podařilo vyjednat výjimku, že pracovní povolení na stavbu dostane 15 českých lidí, ale například já jsem dostal jen běžné vízum, což znamená, že nesmím mít v ruce ani šroubovák. Vlastně to kontroluje každý, kdo kolem zrovna prochází. Jsou schopní na pracovišti namalovat čáry, chodit jen po nich, a když to třeba já o malý kousek poruším, už stojí u mě a říkají, že jsem se asi spletl,“ upozornil stavební inženýr.
Unikátní dřevostavba z CLT panelů, která má jako jediná na Expo skleněnou fasádu, není výjimečná jen zvenku. Nepřekvapí, že se stojí fronta na plzeňské pivo, kulajdu nebo buchtičky se šodó. Od přízemí až po vyhlídkovou terasu na střeše se vine 260 metrů dlouhá spirála, v podstatě galerie s moderní interpretací filozofie malíře Alfonse Muchy i prací českého mistrovského sklářství. V srdci je špičkově nazvučené auditorium, kde již „úřadoval“ například dvorní klavírista Antonína Dvořáka – virtuos Ivo Kahánek.
Záliv každý večer rozzáří světelná show promítaná na vodní plochu. Na celé monumentální promenádě s obvodem dva kilometry je jediné místo, odkud se lze dívat shora – z české terasy.
Expo je jako olympiáda
Robert Prix je podepsaný i pod hradeckou multifunkční arénou, na kterou město čekalo několik desetiletí a při jejím otevření v roce 2023 se řada Hradečanů neubránila dojetí.
„Stadion byl největším projektem, Expo je však nejzajímavější. Pro náš obor je to víc než pro sportovce olympiáda, protože ve stejné pozici se na světovou výstavu podruhé snad ani nejde dostat,“ popsal.
Když si na začátku dubna přijel na uměle vytvořený ostrov Jumešima v Ósackém zálivu zkontrolovat japonský dům předseda vlády Šigeru Išiba, díky dřevěné konstrukci chtěl vidět jediný jiný pavilon – právě ten český. Prohlédl si jej i nizozemský král Vilém-Alexandr a v červenci dorazí i prezident Petr Pavel.
„To, že zrovna náš pavilon navštíví japonský předseda vlády, je opravdu obrovská věc. Japonská společnost je velmi uzavřená a například rusko-ukrajinskou válku vnímají asi podobně jako Češi krvavé konflikty v Myanmaru. A to je ještě Česko díky Věře Čáslavské nebo architektu Janu Letzelovi (autor Průmyslového paláce v Hirošimě, který přečkal i výbuch atomové pumy – pozn. red.) ještě docela známá země. O takovém Polsku nebo Slovinsku nevědí Japonci nic,“ konstatoval Robert Prix.
Šéfka otvírá dveře
Pavilon má kromě hlavního inženýra i druhý ryze hradecký otisk. Nejen komunikační bariéry bourá Akiko Sagae, která v Dobřenicích vyrůstala jako Češka, vystudovala japanistiku, už třináct let žije v Číně a provdala se za Slováka.
„Má nejen skvělé jazykové znalosti, ale je i výjimečně organizačně schopná. To ona nás propojila s Japonci, otevírala možnosti různých velmi složitých projednávání a teď je ředitelkou pavilonu,“ vyzdvihuje dceru japonského otce, který je v Dobřenicích vystudovaným expertem na specifickou japonskou disciplínu – určování pohlaví jednodenních kuřat s neobyčejnou úspěšností až 96 procent.
Unikátní stavba pro Hradec?
Světová výstava v Ósace trvá až do října. Přestože se ještě ani nezačalo s projektováním demontáže, už nyní se řeší nejen prodej českého pavilonu, ale i jeho opětovná stavba.
„Jsme na to připravení. Trval jsem na tom, že vše se bude dát zdemontovat a nic nebude svařované,“ upozornil Robert Prix, který má velký sen – pomoct stěhování unikátní stavby do Hradce Králové.
„Skvělým nápadem je udělat z pavilonu Gočárovo muzeum s restaurací a úžasnou vyhlídkou. Nebude to nic jednoduchého, protože je to státní majetek, víme i o zájmu Jihočeského kraje, dvou japonských firem i jednoho z hlavních českých partnerů Expo. Každopádně když se udělá betonová základová deska, opětovné postavení není nic nemožného. A proč ne právě v Hradci?!“
Také hradecká primátorka Pavlína Springerová (HDK) připustila, že nápad na stěhování do Hradce Králové se k ní již dostal.
„Tu myšlenku jsem skutečně zaznamenala. Je velmi zajímavá, ale její dostupnost se bude odvíjet především od nákladů. My se každopádně budeme projektantů a architektů ptát na další podrobné informace především kvůli rozložení nebo nákladům na materiál,“ upozornila Pavlína Springerová.
