Polystyren tu mají na každém kroku v mnoha podobách. Z drobných perliček vzniká „panensky“ nový pěnový materiál, vedle pod střechou však čeká na další život rozdrcený polystyrenový odpad ze sběrných dvorů a dotřiďovacích linek.

„Zaměřujeme se na specifické trhy, zákazníky i aplikace. Někde je už dáno i legislativou, že by se do koncových výrobků a aplikací mělo přidávat 30 procent recyklátu. My děláme stoprocentní recyklát a nabízíme zákazníkům poměr si určit. Pokud se chtějí prezentovat tím, že používají recyklovaný polystyren, mohou si ho do nového přidat 5, 10, 20 procent,“ vysvětluje Jiří Hubáček, který do loňska vedl závody v České Skalici a nedalekém Třebešově. Od prosince je výrobním a technickým ředitelem Hirsch Czech Republic.

12 fotografií

Ukazuje vytvarované kusy obalů, v nichž se přepravují nové pračky. Když je v nich třetinová příměs recyklované suroviny, zachovávají si stejné vlastnosti jako nový polystyren, naproti tomu u stoprocentně recyklovaného materiálu se o 10 až 15 procent některé zhoršují. Absolutní recyklace postrádá smysl i proto, že tolik polystyrenových odpadů se u nás ani nevysbírá.

Na dvoře je pěnový polystyren slisovaný do bloků, jak jej získají od výrobců z odpadu a ze sběrných dvorů. Surovinu nakoupí a pak ji mechanicky zpracují. Firma však slouží také jako místo, kam lze přivážet odpadní polystyren.

Hřebíky i víčka hledá detektor

V jedné z hal surovina putuje přes detektor kovů do extrudéru, kde se nadrtí na malé vločky. Někteří dodavatelé posílají čistý materiál, od jiných je to problém.

„Dostává se k nám to se zbytky palet, hřebíky, se šroubky. Pokud detektor zjistí, že tam nějaký kov je, zastaví se pás a pracovník musí blok rozseknout a najít to, jinak by kov technologii poškodil. Pak je ještě jeden detektor ve výrobě, tam bychom vychytali i kancelářskou sponku,“ popisuje produktový manažer recyklace EPS Jakub Kredvik. Ukazuje krabici, v níž za měsíc nahromadili mosazné i železné kousky, víčka i jiné plasty, množství různých dřev či bublinkové fólie.

Nadrcený materiál putuje do několika sil za továrnou, vedle nich zrovna na dlažbě dvorku chladnou placky roztaveného polystyrenu, který dělníci odpustili ze stroje, aby snížili nadměrný tlak. Ten pošlou zase na začátek procesu, žádný odpad nevzniká. Roztavená surovina se filtruje, v dalším extrudéru se k ní přimíchávají aditiva a pak už se hmota protlačí skrz otvory určitých rozměrů a noži se seká ve vodní lázni, takže po rychlém zchlazení vzniká granulát. Ten se suší a posléze už se balí k expedici.

Na konci procesu v další hale zrovna k výrobě užívají panenskou surovinu. Materiál se ohřeje párou, nadouvadlo obsažené v každé kuličce zvětší objem, pak materiál ustálí. Po natavení polystyrenu párou nakonec z forem ve stroji vypadává hotový výrobek, teď například desky, třeba na proklady mezi zboží, aby se nepoškodilo.

Dvakrát dražší recyklát

Zatím záleží jen na ekologicky uvědomělých zákaznících, jestli recyklovaný expandovaný polystyren (EPS) zapojí do svého podnikání a zúročí to v marketingu. Jako ojedinělou vlaštovku firma zmiňuje klienta z Polska, který odebírá stoprocentně zrecyklovaný polystyren pro vodovodní a topenářské prvky pro stavby koupelen.

Protože je malá poptávka, výrobky z recyklátu jsou dvakrát dražší. „Legislativa dosud přesně neurčuje, že by nějaký podíl recyklovaného polystyrenu měl přidávat každý, ale už se to připravuje pro celou Evropu. Hovoří se o poměru 30 procent polystyrenu recyklovaného a 70 procent panenského. Když budou používat část recyklovaného polystyrenu všichni výrobci, náklady na výrobu budou menší. Někteří k tomu zatím ještě nejsou nuceni nebo jít zelenou cestou nechtějí, proto je poptávka menší,“ přibližuje problémy cenotvorby Jakub Kredvik.

Do recyklačního byznysu s polystyrenem se pustili v České Skalici už roku 2015. Majitel tehdejšího Novopolu pořídil linku, avšak sázka na stoprocentní recyklaci nevyšla.

Roku 2020 koupil závod Hirsch, který vidí budoucnost v příměsích a v konkrétním užití v průmyslu. V Evropě mají pouze jednoho konkurenta. Roční kapacita zdejší linky je 1800 tun a zatím je vytížena ze 40 procent, letos se tu chtějí dostat na tři čtvrtiny. Brzdou je hlavně znečištěný materiál.

Recyklovanou surovinu dodávají na Slovensko, do Polska, Maďarska, Rakouska či Slovinska.

„Výhledově tento závod koncipujeme tak, že půjde výhradně o recyklační centrum, bude tu výroba recyklovaného polystyrenu a nasávané kartonáže,“ plánuje technický ředitel společnosti Jiří Hubáček. Z nového polystyrenu by se vyrábělo už pouze v sousedním Velkém Třebešově.

Polystyren je z 98 procent tvořen vzduchem a z plastů se k recyklaci velmi hodí. Problém je, že vysbíraná surovina se dá dobře zpeněžit. Ve výkupu se tuna použitého polystyrenu prodává nyní asi za 24 tisíc korun.

„Už ten předpoklad, že je to z tak velké části vzduch, nás pobízí k recyklaci. Je hodně málo plastů, které jsou tak lehko recyklovatelné. I kvůli tomu si však kompaktované materiály drží svou cenu, je to téměř nejdražší ze všech plastů, které sesbíráme. Oproti tomu cena PET materiálu je ovlivněna obrovským množstvím hlavně lahví, které jsou dostupné. U polystyrenu je to naopak, sesbírané suroviny je málo, a proto si drží cenu. Dokud vyšší desítky procent výrobců nezačnou používat i recyklovanou surovinu, cena se bude držet. Je třeba na to trh připravit,“ tvrdí Kredvik.

V roce 2019 se v Česku vyrobilo 60 tisíc tun polystyrenu, značná část mířila do stavebnictví, například na zateplování domů. Jako odpad domácnosti a firmy vyhodily 7 tisíc tun polystyrenových obalů. Do recyklace se nakonec dostalo pouze 9 tisíc tun materiálu, 5 tisíc tun skončilo na skládkách a tisíc tun kvůli velkému znečištění ve spalovnách.

Jak sesbírat obaly čisté

Profesní Sdružení EPS se v posledních letech proto snaží pohnout obce a domácnosti k většímu a čistšímu třídění. Obaly třeba od elektroniky a bílého zboží je vhodné donést přímo do sběrného dvora, žlutý kontejner není ideální, protože polystyren se v něm znečistí. V Kralupech nad Vltavou už v pilotním projektu vyzkoušeli, že obyvatelé jsou ochotni třídit nově.

„Vedle žlutého kontejneru jsme umístili další nádobu speciálně na pěnový polystyren. Takto čistě vysbíraný polystyren je převezen do sběrného dvora a poté vykoupen recyklační firmou. Obce si tím mohou i přivydělat,“ vysvětluje předseda Sdružení EPS Pavel Zemene a sděluje, že Sdružení už jedná o rozšíření i do dalších měst. Ani vysbíraný znečištěný polystyren nepřijde úplně nazmar, dává se do lehčeného betonu, izolačních omítek, zásypů, do zahradnických substrátů nebo do pálených cihel.

Polystyren se dá recyklovat mechanicky a chemicky. Sdružení EPS udává, že z vysbíraných obalů jde nyní v Česku 49 procent na recyklaci, dobrovolný závazek zapojených firem vůči evropské organizaci je 50 procent do roku 2025. Podle Nadace Ellen MacArthur jsou premianty v Evropě se 70 procenty Norové, nadpoloviční míry recyklace již dosáhli také v Dánsku, Portugalsku, Belgii, Rakousku a Irsku, ve světě se to daří Japonsku, Číně a Jižní Koreji.

Výrobci řeší kupodivu barvu

I když by recyklovaný polystyren mohl mít široké uplatnění, dost často naráží na estetické hledisko. Firmám se nezamlouvá, že by měly mít obaly s nestejnoměrným zbarvením nebo dobarvované.

„Když jsem si jako zákazník koupil třeba televizi, nepřemýšlel jsem nikdy, zda mi ji dovezou v bílém nebo zeleném polystyrenu. Tak i tak splní svou funkci, zboží ochrání při přepravě. Setkáváme se však s tím, že výrobci barvu obalu velmi řeší,“ připomíná Jakub Kredvik.

Na další těžkosti upozorňuje Institut cirkulární ekonomiky, který pro Sdružení EPS zpracoval před čtyřmi lety studii. Podle autorů tato recyklace postrádá politickou podporu, nenahrávaly jí zatím nízké ceny za skládkování a naopak vysoké ceny za přepravu lehkého materiálu.

U nás působí přes dvacet recyklačních firem. Podstatná změna zřejmě zatím na obzoru není.

„V tuto chvíli se legislativa zaměřená na povinný podíl recyklovaného expandovaného polystyrenu nepřipravuje,“ říká mluvčí ministerstva životního prostředí Ondřej Charvát.