Pryč je schodiště, střecha, římsy i krovy, severní zeď se nebezpečně prohýbá a může se každou chvíli zhroutit. Spolek RuRu u zbořeniště v září uspořádal premiérový ročník benefičního festivalu.
Kostel i jeho okolí už více než sedmdesát let bezútěšně chátrá a příroda si ho pomalu podmaňuje. Lidé rozebrali vnitřní vybavení, zmizel krov a sousední hřbitov se proměnil ve skládku odpadků. Zbylo jen obvodové zdivo.
Obec s místními usedlíky začala v roce 2009 kostel vyklízet a obnovovat zdevastovaný hřbitov. Rudník už tehdy nechal zpracovat projekt na statické zajištění torza, avšak na zásadnější opravy dlouhou dobu chyběly peníze.
To se mění. Na základní stabilizaci obvodového zdiva a věže Rudník získal tři miliony korun z dotačního programu Královéhradeckého kraje, další dva miliony přihodí ze svého rozpočtu.
Záchranu komplikovaly majetkové vztahy
„Kostel nadále zůstane v torzální podobě, celý projekt je zaměřen na statické zajištění kostela, aby se kolem něj dalo chodit bez rizika. Jedná se o jednu z nejstarších budov v obci a měli bychom se ji pokusit zachovat pro další generace,“ říká rudnický starosta Pavel Steklý (nestraník).
Práce začnou ještě v letošním roce. „Prioritou je výdřeva severní stěny, aby nespadla, než se pustíme do dalších prací. Tlačí na ni svah a prohýbá ji. Bude se dělat věnec na vršek celé stavby, aby se do stěn nedostávala voda a nedegradovaly,“ jmenuje postup starosta.
Práce budou zahrnovat také zabezpečení koruny kostelní věže. Záchranu kostela komplikovaly i majetkové vztahy. Bývalý vlastník někdejší fary stojící hned vedle kostela, v níž jsou dnes byty, k němu neumožňoval přístup. Po nedávné změně majitele se cesta k rekonstrukci otevřela.
Obyvatelé Bolkova letos v květnu založili RuRu – spolek pro rudnické ruiny, který má pomoci s obnovou památky.
„Chceme, aby to nebylo zapovězené místo, aby se tady konaly kulturní akce a turisté si kostel mohli bezpečně prohlédnout. Je potřeba tomu dát život, aby prostor opět sloužil místní komunitě,“ říká předsedkyně spolku Olga Hájková.
Bolkovský kostelStavba začala v roce 1785, o rok později byl vysvěcen. V tehdejších Heřmanových Sejfech žily stovky evangelíků. V roce 1862 kostel doplnila věž, do které byly o pět let později vsazeny tři zvony. Vchod zdobil název duchovní písně Hrad přepevný jest Pán Bůh náš od Martina Luthera. Od roku 1834 rudničtí evangelíci vedle kostela měli vlastní školu a dětský domov s ozdravovnou, na jejich místě dnes stojí chalupy. Činnost zdejšího sboru skončila s odsunem původního německého obyvatelstva. Poslední bohoslužby se v bolkovském kostele konaly v roce 1948. |
Podle ní výletníci zříceninu navštěvují už teď, za léto to mohou být odhadem až stovky lidí. „Nechceme nic přikrášlovat, kostel by měl zůstat v syrové podobě,“ poznamenává.
Členové spolku se starají o přilehlý hřbitov, odstranili náletové dřeviny a sekají trávu. Na prvním ročníku benefičního festivalu vybrali přibližně 35 tisíc korun, peníze půjdou na zastřešení zákristie, kde má být zřízeno zázemí pro festival a další akce. Plánují také obnovit hřbitovní zeď. Pokud by se obci podařilo sehnat další peníze, v kostelní lodi by mohl vzniknout prostor pro pořádání koncertů a z věže by se mohla stát vyhlídka.
„Naším cílem je získat peníze na rozšířenou realitu, návštěvníci by tak díky aplikaci v mobilním telefonu viděli kostel v původní podobě,“ naznačuje další plány Pavel Steklý.
Podle starosty by se v areálu evangelického kostela jednou mohly pořádat výstavy, promítat filmy nebo konat svatební obřady. „Těch možností je poměrně hodně,“ dodává.
„Neustále se to zhoršuje“
Dvaačtyřicetiletý Michael Čakrt jezdí do Bolkova odmala. Přestože zde trvale nežije, má k místu silný vztah. Na zdejším hřbitově je dokonce pochován jeho praděd.
„Kostel vnímám jako významný prvek v bolkovském údolí. Když tady projíždíte, je vám samozřejmě líto, že je zchátralý a zavřený. Stav kostela je neutěšený, lidé ho nemohou navštívit. Ve Skotsku je zachovaných a zpřístupněných zřícenin spousta, turisté o ně mají velký zájem, tak proč by jedna nemohla být taky tady,“ zamýšlí se spoluzakladatel spolku RuRu.
Pamatuje si ještě dobu, kdy kostel měl střechu. S obavami pozoruje, jak památka rychle degraduje: „Když jsme tady před patnácti lety dělali brigádu, střecha už byla spadlá, ale stav kostela byl o tři třídy lepší než dnes.“
Ruina kostela je obehnána páskami a cedulemi „Zákaz vstupu“. Už na první pohled pohybovat se v její blízkosti, natož vstupovat dovnitř není bezpečné. Z věže vyrůstají stromy, na jejím vrcholu jsou poslední zbytky kamenné římsy, které se mohou každou chvíli zřítit. Kamenné štíty z věže spadly už dávno.
Plánované zajištění stavby přijde v hodině dvanácté. Pokud by se s kostelem nic nedělalo, do pár let by se proměnil v hromadu suti.
„Neustále se to zhoršuje. Po každé zimě se ve zdivu objevují další a další pukliny, vypadávají cihly. Kostel má namále,“ neskrývá obavy a lítost Olga Hájková.