Oslavou neokázalou, ale ve vrcholných místech až zázračnou, alespoň u dospělého diváka, jenž ví, jak mnohdy dokážou na jevištích dunět tvůrčí ega a jak bývá těžké, hlavně u činohry, rozšifrovat všechny inscenační zapeklitosti, v nichž autor zůstává tím posledním.
Omlouvám se za delší prolog, zejména je-li nová inscenace v dramaturgicko-režijním vedení drakovských šéfů Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka stavěna pro dětské publikum od 7 let, ale musel jsem na to myslet, zvlášť při závěrečné metafoře času, tak obyčejné, přitom z nejsilnějších.
Škola Hron, věnovaná hradeckému divadelníku a pedagogu Janu Dvořákovi, je poctou skutečnému profesorovi zdejšího gymnázia Jakubu Hronovi Metánovskému (1840–1921).
Stačí v názvu změnit poslední písmeno a Komenského idea se mění až v absurdní sled novotvarů, kdy délka je dluha, učitel zpyták, student bažák, elektřina mluno a klobouk pokrývač pohlavní. Každá veličina je záminkou pro jevištní situace na hraně přednášky, fyzického divadla a grotesky.
Výstředního profesora, předobraz Járy Cimrmana, výstižně charakterizoval jeho student Karel Čapek jako „dona Quijota 19. století, jehož Dulcineou byla věda“. Slavný spisovatel dokonce vlastnil jako první jeden z Hronových vynálezů buňát nekotitelný, tedy nepřevrhnutelný kalamář. A prý se hned polil.
Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček: Škola HronDivadlo Drak premiéra 11. října 2025 režie: Jakub Vašíček hudba: Daniel Čámský scénář: Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček scénografie: Karel Czech dramaturgie: Tomáš Jarkovský hrají: Milan Hajn, Dominik Linka, Johana Vavřínová, Zbyněk Rohlík, Petr Seiner, Jan Čipčala |
Právě kontrast nadšenecké výuky s průtokem fyzikálních důkazů a neustále selhávajících nebo pošetilých vynálezů, ať už jde o zprůměrované boty do bláta, sloní balon či o bezkolejný vozohyb, dává inscenaci rytmus a tah, opojení z objevu a jeho důkazu je nakažlivé, selhávání výrobků až nesmyslných posmutnělé, přesto důstojné a nehodné výsměchu.
Profesora hraje znamenitý Milan Hajn, ostře konturovaný energický průvodce v hronovském kostýmu výstředníka strhává až obrozeneckou horlivostí. Byť mluví překotně a divák si mnohé přeloží až z programu, jde publikum z prvních školních ročníků oddaně s ním, herec s dětmi neustále udržuje kontakt.
Nejen fyzikální jevy, ale i další potřebné role s lehkostí hrají Johana Vavřínová, Dominik Linka, Zbyněk Rohlík a technici Jan Čipčala s Petrem Seinerem, sehraní herecky, technicky i muzikálně, živá hudba Daniela Čámského sahá od flétnového jazzrocku k pařížskému šansonu z ulice přes dance až k dobovému pohřebnímu vícehlasu.
Nesnáším pitvoření, říká Linka. V Antigoně stíná hlávky, v Sonetech je něžný |
K tradičním drakovským kouzlům patří cesta do Francie za etalonem metru.
Chesterton pravil, že lidstvo nezajde na nedostatek objevů, ale údivu. Hron i Drak mu přitakávají. Inscenace je pokornou poklonou dojemnému donkichotství a nakažlivé vášni pro otázky, vědu, svět a vůbec objevování, co na tom, že už objeveného.
Na otázku, proč to podivín Jakub Hron vůbec dělal, měl sám tu nejlepší odpověď: „Kdo to neví, neví nic!“