A když se poprvé přišel děkovat hlavní představitel Jiří Zapletal, stál jsem i já, stržený, ohromený a dojatý.

Nová inscenace patří ke špalíru zážitků nejhlubších, v němž vedle sebe stojí skutrovská Pěna dní, Oněgin, Drábkova Figarova svatba či Hamlet v režii Pavla Kheka.

Jak pravil kdysi Ir Martin McDonagh, z dobrého divadla má člověk odcházet jak z poctivého rockového koncertu, i když tady je příhodnější termín odpálená a sehraná hiphopová show.

7 fotografií

Jednou z inspirací byl jistě broadwayský hit Hamilton, hiphopový muzikál věnovaný americkému Otci zakladateli z konce 18. století, větší příbuznost s hradeckou inscenací jsem však cítil ze slovenského Cyrana, jehož před lety na festivalu evropských regionů derniéroval nezapomenutelný melancholický komik Milan Lasica.

Taková role je pak tíha, ale v takových inscenacích i dar dvojnásobný. Zapletalův básník z Bergeracu se zdá být z podobného těsta jako Lasicův, zmoudřelý, prostý zbytečně velkých gest se drží spíše stranou, nos jen přelepený, každého výstupu s mikrofonem i kordem si užívá.

Charismatický, neústupný a beznadějně zamilovaný stejně jako věrohodně statečný. Suverénně vládne scéně pohybem, slovem i zpěvem, když je třeba, změní se v kouzelného komedianta, svou velkoroli s lehkostí zcizuje a komentuje.

O to silnější je procítěné finále, které by mohlo usmířit generační puristy popuzené posunem „klasiky do 21. století“.

Plná napětí je souhra titulního hrdiny se sokem Kristiánem, jemuž dal obdivuhodně pohybově nadaný Martin Klapil lehkost i jednoduchost hejskovité popstar.

Všichni jsou dobří a poctivě slouží jak vyladěný orchestr. Filip Richtermoc jako Hrabě de Guiche je pragmatickým opakem Cyranova idealismu i vděčným partnerem v komice. Že není menších rolí, dokážou Kamila Sedlárová, František Staněk a hlavně Josef Čepelka v dojemné postavě dobráckého cukráře Ragueneaua.

Na pohled chladná Roxana, hradecký debut Milany Gorské, může mít pro zdejší publikum malý hendikep: když by zavřelo oči, intonací se talentovaná herečka nesmírně podobá mladičké Kamile Sedlárové. Což, probůh, není výtka, jen poznámka pamětníka. Každou scénou nabývá větší jistoty, a to díky tanci a zpěvu, od rozmarů krasavice zamilované spíše do velkých slov vyroste v osamělou ženu žijící z dopisů a obklopenou řádovými sestrami.

Odvážná úprava, dnešní jazyk

Rostandova klasika se v neviditelné, leč přesné režii uměleckého šéfa zlínského divadla Patrika Lančariče naštěstí nestala věšákem tvůrčích schválností, záludností a tvůrčí sebestřednosti.

Naopak spolu s Danem Kranichem a Matějem Šímou v odvážně autorské úpravě vtiskli novějšímu překladu Jindřicha Pokorného a všem slavným alexandrinům dnešní jazyk, aniž by ublížili smyslu. Zůstala původní poezie, vše přidané jde po duchu, absolutně vzdáleno klopotným aktualizacím. K odhozenému širáku i gaskoňským kadetům ladí historické odkazy od Napoleona po rozbitý Donbas, nechybí Taylor Swift ani Stingova Roxanne.

Rap není prázdnou ozdobou, přesně charakterizuje postavy, rázně posouvá děj, dialogy se mění v energické souboje. Nejznámějším cyranovským výstupům dává pevnou půdu neokázalé odhodlanosti, sehraným kadetům zas nespoutanost, drzost a mladickou pýchu.

Beaty a rudé kordy se spolu – v choreografii Hany Achilles – umocňují (smysl pro současné divadlo už Kranichův projekt P/\ST prokázal ve znamenitých Slučitelných dílech). Slova, verše i muzika pronikají černou scénou bez ozdob i zbytečností složenou z ohromné stěny soundsystémů – dílo Michala Syrového, pozoruhodná je promyšlená práce světel či účel reklamních poutačů i kýčovitých výjevů koní.

Kostýmy Michaely Semotánové pojí streetovou módu mikin s vojenskými kabáty, šlechtickými plášti, klášterními rouchy i odvážnými výstřihy a outfity atraktivních influencerek. Už dlouho jsem na divadle necítil tak silnou úzkost z války, stačí zvuk, pára a pár písmen nebo párakordová písnička s kytarou, která zní, jako by vypadla ze Zpěvů sladké Francie hned stránku po Krásné plavovlásce.

Při vší působivé temnotě rozmáchlá hudební inscenace strhává nejen tempem a nasazením aktérů, ale zejména všudypřítomným citem, smyslností a vášní. A respektem k nestárnoucímu originálu.