Pit of Doom je nejstrašidelnější atrakcí Brutal Assaultu. Na návštěvníky v podzemních chodbách číhají postavy v maskách i ďábel, jenž zabil Satana.
„Jsme starý egyptský kult, který se snaží do tohoto světa přivést démona,“ popisuje základní myšlenku jeden ze tří zakládajících členů Martin.
Projekt Mesu Betesh vytvořil s kolegy ze strašidelného domu Prague Fear House v pražské Vodičkově ulici, kde pracují. Na sobě má dlouhý černý hábit, tenké latexové rukavice, na obličeji ručně vyrobenou masku, v očích zlaté čočky a na rukou pozlacené náramky a doplňky.
Jeho pracovní den začíná v 7:30. Hned po snídani jde do podzemí, kde s parťákem zapálí přesně 680 svíček.
„Ve dvou lidech nám to zabere hodinu. Svíčky jsou gros celé show. Katakomby jsou krásné samy o sobě a není potřeba je nějak zvlášť dekorovat. Hlavní je, aby se tam návštěvník cítil bezpečně,“ vysvětluje.
V potemnělých chodbách téměř žádná další výzdoba není, intenzitu hororového zážitku to však nijak nesnižuje. Spíš naopak. Pro všechny případy tam jsou rozmístěny hasicí přístroje.
Šepoty a výkřiky
I když si člověk může stokrát říkat, že to je jen jako a že v maskách příšer jsou herci, moc to nepomáhá. Zvlášť v místech, kde je velmi slabé nebo žádné osvětlení.
Prvních několik desítek metrů trvá, než si přivyknu na tmu. První strašidelnou zastávku tvoří předěl mezi chodbami. Už ze vzdálenosti několika metrů se ozývá lidské chrčení, postupně zesiluje do vřískotu. Je jasné, že se něco stane. Jakmile mě obklíčí dvě postavy, které vystoupí z temné komory, na zádech ucítím nůž – je to šok. Samozřejmě se jedná o repliku.
Na pódiu velebili Ozzyho, vedle setřeli Trumpa. Začal Brutal Assault |
Následuje průchod další úzkou chodbou s hořícími svíčkami. Téměř absolutní ticho navozuje mrazivou atmosféru. Do diktafonu popisuju, co vidím. Vlastní hlas mírně snižuje napětí. V rohu postává bledá žena s výrazně nalíčenou tváří. Oživlá mrtvola šepotá. Žádné leknutí, ale příjemný pocit to rozhodně není.
Přidávám do kroku a těším se, až to budu mít za sebou. Ohlížím se, jestli náhodou neuvidím další návštěvníky. Kdybych se k někomu přidal, bylo to mnohem jednoduší. Marně. Samota ve tmě je na tom všem nejhorší. Organizátoři záměrně pouštějí zájemce o podzemní dobrodružství v několikaminutových intervalech, jak jednotlivce, tak menší skupiny.
U ďábla končím
Pokračuju a nejraději bych z kapsy vytáhl telefon a na cestu si svítil. Pak by mě už nic nemohlo překvapit a vyděsit. Slyším houkání z nějakého nástroje, kulatý zvuk připomíná lesní roh. Z výklenku vystupuje další maska, kupodivu se už nelekám. Není to tak nečekané jako poprvé. Ještě není konec.
„Nechám si tě v pekle, je tady pro tebe speciální komora,“ zaslechnu ze střední vzdálenosti nakřápnutý hlas. Mluvčí není vidět. Pak se ozve smích, patří návštěvníkům. Ulevuje se mi. Dohnal jsem skupinu přede mnou, nejsem tu sám. Čekám, až odejdou. Přece jen mi přijde hloupé se k nim přidat. Co by si asi tak o mně pomysleli?
Ještě jedna chodba a jsem v závěru. Prohlížím si ďábla Seth-Morghula. Třímá v ruce kopí, na obličeji má masku s rohy. „Co chceš ode mě, lidský červe,“ promluví hlubokým hlasem. Představuje ďábla, jenž zabil Satana.
Na zemi jsou poházené kosti a lebky. Naštěstí sem prosvítá denní světlo, stačí vyjít několik schodů a stojím na ostrém slunci, které se opírá do zdí Ravelinu XIV. Chvíli trvá, než si oči opět zvyknou na světlo.
Po chvíli z podzemí vychází skupina Němců. Rozdýchávají to, co právě prožili. „Postavy byly zmrazené a pak se najednou vždycky probudily. Bylo to hodně neočekávané a opravdu strašidelné. Nic podobného jsem předtím nezažila,“ popisuje ještě vzrušeným hlasem Cornelia.
„Z hororu přepínáme do pohádky“
Vchod do Pit of Doom je asi 50 metrů od východu. Návštěvníci čekají ve frontě, než budou vpuštěni do podsvětí. Říkám si, že asi netuší, co je čeká. Já bych si tento typ zážitku klidně odpustil.
Když se dozvím, že do kasemat s dospělými chodí i děti, nevěřícně kroutím hlavou. Podle Martina však účinkující program strašení přizpůsobují věku. „Máme jasná pravidla. Když jdou děti, přepínáme spíš do režimu pohádky.“
V podzemí je stále přítomno šest účinkujících. Mají přesně rozdělené role, jen někteří mohou mluvit lidským hlasem.
„Každý rok se snažíme našim fanouškům přinést něco víc. Tentokrát jsme se rozhodli dělat krátké divadelní scénky. Využíváme toho, že jsme si poprvé pozvali profesionální herce. Každý se specializuje na něco jiného. Máme tu herce, kteří umějí vyrobit velmi zajímavý zvukový profil a dokážou vystrašit návštěvníka, aniž by ho viděli. Další víc pracují s vizuální stránkou,“ poznamenává Martin.
Fiktivní kult podle manuálu
S kolegy vytvořil fiktivní svět kultu Mesu Betesh. Základní pilíře a myšlenky jsou obsažené v patnáctistránkovém manuálu. „Jsou za tím týdny a týdny práce. Na Brutal Assaultu jsme jen pět dní, ale během té doby ukazujeme, co jsme vytvořili za osm měsíců.“
Protagonisté se v podzemí střídají po několika hodinách. Specifickou úlohu má „runner“. Běžec obchází jednotlivá stanoviště a zjišťuje, jestli si kolegové nepotřebují dát pauzu nebo se najíst.
„Velmi pečlivě si vybíráme lidi, kteří s námi spolupracují, protože máme velmi vysoké nároky na kvalitu. Strávit několik hodin o samotě v téměř naprosté tmě není jednoduché,“ vysvětluje Martin. Ti nejzkušenější vydrží děsit návštěvníky i šest hodin v kuse.
Svět Mesu Betesh se na festivalu otvírá každý den ve 13:00, poslední prohlídka je ve 21:00. V průměru trvá kolem čtvrthodinky. Loni do kasemat se strašidelnými postavami sestoupilo 1 170 lidí, letos je zájem ještě o něco větší.
„Zatím to máme rozběhnuté tak, že by to mohlo být 1 300,“ naznačuje Martin.
Brutal Assault končí po půlnoci na neděli.
