Zrezivělý lívanečník, valcha, žehlička. Věci, které si němečtí obyvatelé Broumovska sbalili po válce do odsunu, jsou znovu zpět v Broumově. Doplňují mozaiku složitého příběhu pohraničního regionu.
Tenze uvnitř Československa, hospodářská krize třicátých let, v sousedním Německu sílící moc Adolfa Hitlera a v československém pohraničí německá menšina, která upnula naděje k nacionálnímu socialismu. Východiska zdejšího dramatu jsou zřejmá.
Po mnichovské dohodě na podzim 1938 se Broumovsko a Teplicko staly součástí Říšské župy Sudety, což místní Němci velkou většinou vítali, zato čeští občané i někteří Němci naopak prchali do vnitrozemí.
„Snažíme se prezentovat malé dějiny, které se dotýkají konkrétních lidí nejen z Broumovska, ale zprostředkovaně také z Policka. Jsme v Sudetech, které byly poznamenány více než místa v kraji, a musíme akcentovat souvislosti, co se dělo za války, před ní i po ní,“ říká vedoucí Muzea Broumovska Michal Bureš.
Filmový unikát
Unikátem výstavy je dvanáctiminutový černobílý film natočený zhruba v letech 1938 až 1942 v Broumově a okolí. Čtyři kotouče s filmem ve formátu 9,5 milimetru našel v devadesátých letech u popelnic místní školák, a tak se dostaly do rodiny Luďka Sedláčka.
Broumov přišel o atrakci, z hlavy Madony na mariánském sloupu sundali čapí hnízdo |
Až v Národním technickém muzeu se mu podařilo zhlédnout, co na nich vůbec je, dalších patnáct let čekaly na digitalizaci. Filmový nadšenec daroval kotouče muzeu, které zajistilo jejich digitalizaci v projektu Národního filmového archivu.
Autor filmových záběrů byl místní, ale nic bližšího se o něm neví, jen že byl příslušníkem wehrmachtu a s armádou se dostal do Francie, kde také natáčel.
Sestřih na smyčce zachycuje střed Broumova po záboru Sudet s vlajkami s hákovými kříži, Schrollův park, Alejku, Broumovské stěny, zajatecký tábor v Martínkovicích z 1. světové války či zaniklý kostel na Janovičkách. Jsou v něm i rodinné záběry s manželkou a dětmi.
Pamětníci v dokumentu
Aby po výstavě zbylo něco trvalého, muzeum vytvořilo vlastní dokument se sedmi pamětníky různých osudů. Nejstarším z pamětníků je už přes pětaosmdesát let a konec války zažili jako děti.
Většinu broumovských Němců čekal odsun, jímž se Československo plošně vypořádalo s nechtěnou menšinou. V roce 1945 vládní představitelé usilovali o co nejrychlejší vyčištění pohraničí, což vedlo v prvních měsících po válce i k násilným činům, například na Broumovsku šlo o vraždu více než dvaceti převážně Němců na Bukové hoře nebo o vraždu dvou kněží v Šonově.
Divoký odsun na Broumovsku. V odlehlém lomu zastřelili starce, ženy i děti |
Pamětník Ernst Riedel zažil jako šestiletý průchody uprchlíků v roce 1945 v Otovicích, vracející se vojsko a všudypřítomný chaos poblíž hranice. Uprchlíci přespávali po domech, další den vycházeli znovu na cestu.
„My jsme si mysleli, oni jdou ze Slezska, ale my tady budeme moci zůstat,“ říká o tehdejší naivitě v dokumentu pamětník, jehož rodina se později při odsunu dostala do východoněmeckého Torgau. Velkým zážitkem pro něj bylo, když po osmi letech získali byt a on dostal vlastní postel.
Jedna z žen vzpomínala, jak si rodina odvážela pět kufrů, peřiny a díži na vánoční štolu. Když dlouhý vlak zastavil, ženy praly prádlo, postupně se všichni dostali přes východní Německo do Durynska. Další vyprávěla, jak je nahnali do vagonů, ale Poláci vlak nepustili na své území a vrátili je zpět do Meziměstí, kde uprchlíky čekaly čtyři měsíce v přeplněném táboře, než pokračovali v transportu do Bavorska.
V dokumentu mluví i sourozenci s německými kořeny, jejichž dědeček pracoval jako zámečník na dolech v Jestřebích horách, a tak rodina mohla po válce zůstat. Jejich matku však poslali na převýchovu do Pohoří.
Jiná pamětnice narozená u Pelhřimova vzpomínala, jak se jako šestnáctiletá přestěhovala s rodiči z vnitrozemí do pohraničí, aby jej dosídlili. Vybrali si chalupu a pole v Jetřichově a pak bydleli nějaký čas pohromadě s německou rodinou horníka, než musela odejít do tábora v Meziměstí.
Další žena s německým původem žije dosud také na Broumovsku, ač i ona se jako dítě dostala s rodiči do odsunu. Přes tábor v Meziměstí a přes Drážďany doputovali až na sever k moři a tam zažili velkou bídu. Její sestra v Československu si však na úřadech vymohla, že svatbu chce mít jenom s rodiči, a tak se v roce 1948 směli vrátit.
„Češi mně dali ve vlaku jablko, které jsem neviděla dva roky. Snědla jsem ho, jen šťopku nechala. Češi byli víc pohostinní než Němci, to je pravda. Nebylo to ale pěkný, česky jsem skoro neuměla, s dětmi jsem zažila šikanu,“ vypráví. Do školy začala chodit až jako osmiletá a vše pro ni bylo velmi těžké, protože Češi na ně hleděli jako na Němce.
Hrací kostky i modlitební knížka
Část vystavených předmětů čerpalo broumovské muzeum z vlastních zdrojů, některé předměty půjčilo Muzeum Náchodska. Část zapůjčilo muzeum v bavorském Forchheimu, které provozuje krajanský spolek vysídlených Němců Heimatkreis Braunau.
První sál zahrnuje období 30. let až po mnichovské události, jsou tu modely armádní techniky, fotografie sokolských cvičenců z Broumova či dětí z mateřské školy pro českou menšinu.
Druhý sál dává nahlédnout do období od Mnichova po konec války. Vyvěšený program městského divadla neboli Sudetoněmecké Schubertovy scény lákal na přelomu roku 1938 a 1939 na velké německé drama, operety a komedie i na silvestrovský program. Ukazují tu i ceduli služebny úderného oddílu SA, potravinové lístky pro jednoho muže z Broumova z podzimu 1941 či kovové odznaky NSDAP a Hitlerjugend, které se našly v Meziměstí či Janovicích.
V posledním sále se tvůrci zaměřili na poválečné dění. Tehdy vznikaly seznamy členů NSDAP a podporovatelů režimu, pro něž byly určeny tábory v Broumově a pak i v Meziměstí. Časem se však staly přestupní stanicí i pro Němce poslané do odsunu. Muzejníci tu ukazují ironické parte Velkoněmecké říše, silniční ukazatel v azbuce či poukázky na brambory z roku 1945.
K vidění jsou také předměty, které si Němci vzali s sebou do odsunu, například kufr Eduarda Pfeiffera z Velké Vsi či valcha Marie Ringel ze Zdoňova.
Někdejšího obyvatele Horního Adršpachu Roberta Krauseho připomíná svatební kabát a klobouk, které nosil i na pole, aby o ně nepřišel, pak také bandaska, hrneček, hrací kostky, nůžky, modlitební knížka se svatými obrázky, pár talířů, proplétaná taška a „kuchařka“ s nápisem, že vlastní krb má cenu zlata.
