V roce 1970 pro zdejší zoologickou zahradu kromě slona vyrobil také několik plechových žiraf a nosorožce. Některé stojí u českých silnic dodnes, například žirafa v Horkách u Staré Paky.
Spolupráce Luboše Zvičiny s tehdejším ředitelem dvorské zoo Josefem Vágnerem začala na konci 60. let. Přestože netrvala příliš dlouho, byla velice plodná.
„Když to řeknu detektivně, tak za všechno může zahradník. Tehdy dělal šéfa zahradnictví v zoologické zahradě můj spolužák ze školy Miloš Bém a doporučil mě Josefu Vágnerovi jako výtvarníka. V té době jsem za sebou už měl výstavu v pražském Rokoku, měla celkem úspěch, na vernisáži zpíval Waldemar Matuška,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletý umělec, vlastním jménem Luboš Dvořák.
V roce 1969 nejprve pro zoo vyráběl malované reklamní panely, které pak byly ve Špindlerově Mlýně nebo Peci pod Sněžkou. Zároveň se dvěma svářeči dělal první plastiku z plechu – tukana v nadživotní velikosti. Nadcházející rok už trojčlenný tým vytvořil několik poutačů.
„V zimě 1970 jsme vyrobili 18 žiraf, čtyři nosorožce, jednoho slona a šest metrů vysoký znak zoologické zahrady, který byl u viaduktu u Mochova ve středních Čechách. Byla to pro nás každodenní tvrdá práce,“ popisuje Luboš Zvičina.
Od vedení zoo nedostal žádné přesné zadání, naopak měl při tvorbě slona a dalších poutačů naprosto volnou ruku.
„Josef Vágner zrovna odjížděl do Afriky a řekl mi, ať to udělám podle sebe. Všechny plastiky vznikly ve skladištní hale u dvorské teplárny. Křídou na podlahu jsem nakreslil jednoduchou skicu a podle ní jsme jeli. Když se Josef Vágner z Afriky vrátil, byl s výsledkem nadmíru spokojen. Musím říct, že jsem to dělal s láskou, uznával jsem Josefa Vágnera, který zoo proslavil. Víc jsem od toho nečekal, nenapadlo mě, že slon lidem tak přiroste k srdci,“ poznamenává.
Slavnému slonovi, který u hlavního tahu do Krkonoš vydržel dlouhých 48 let, vtiskl pozitivní náboj. Stvořil ho v klidné pozici se svěšeným chobotem, možná právě proto podle něj byl tak oblíbený a řidiče uklidňoval.
„Slon se stal úžasným symbolem, řekl bych, že víc pro Trutnováky než pro Dvoráky,“ míní Luboš Zvičina.
Rok 1968, vyšetřování a konec spolupráce
Jeho spolupráce se zoologickou zahradou neměla dlouhé trvání. Výtvarník ještě stihl vytvořit návrh pro 25 metrů vysokou plastiku, která měla stát u vchodu do zoo a lákat zdálky návštěvníky. Nikdy se ji ale nepovedlo zrealizovat.
„Předlohou byly černošské sochy, které Josef Vágner přivezl z Ugandy. Kovová konstrukce měla být potažená sklolaminátem. Spočítal jsem, že by to stálo dva až tři miliony korun, což na takové monstrum bylo laciné. Josef Vágner s tím souhlasil, ale v roce 1971 mě už nemohl zaměstnat ani jako dělníka. V roce 1968 jsem ve Dvoře Králové dělal plakáty proti okupantům, vyšetřovala mě StB a dostal jsem ‚zaracha‘. Od té doby jsem se musel živit manuálně,“ vysvětluje.
Do té doby pracoval jako celník. Kvůli špatnému kádrovému posudku nastoupil do dvorské textilky Tiba. K profesi celníka se mohl vrátit až po sametové revoluci, působil ve Špindlerově Mlýně, Malé Úpě a ve Dvoře Králové nad Labem.
Luboš Zvičina se celý život věnoval především malbě. S klasickými obrazy skončil v roce 2006, od té doby se zaměřuje na 3D a 4D grafiku.
Pracovníci zoologické zahrady slona v říjnu kompletně rozebrali, byl v takovém stavu, že už ho nebylo možné přemístit jinam. Podle Luboše Zvičiny by vydržel mnohem déle, kdyby se o něj někdo staral.
„Za Josefa Vágnera pracovníci zoo slona každý rok natírali světle šedou barvou. Po jeho odchodu už nikdo pravidelnou údržbu nedělal. Je překvapením, že navzdory tomu tam vydržel tak dlouho,“ uzavírá výtvarník.